Vyberte stránku

Připravil jsem kaši z jílu, jemného popílku z dřevěného uhlí a prášku z pískovcového kamene, potom mistr přidal další ingredienci, tu tajnou rodovou, kterou mi svěřil až po mnoha letech učení. Pomalu se do celé té pasty přilévala voda, za stálého míchání. Když už pasta vypadala přesně připravená k nanášení, mohl jsem započít za pomocí bambusové špachtličky nanášet vše na čepel. Ta byla připevněna na špalku dřeva a jištěna klínem za řap. Celý budoucí meč, jakoby se nyní vznášel přímo přede mnou ve vzduchu.

            Počal jsem nanášet tenkou vrstvičku na ostří, nechal zaschnout a na další část meče jsem nanesl silnější vrstvu. Po zavadnutí přišla na řadu část, kdy se vytvoří obraz hamon, kresby ostří. Další tenká vrstva jílové pasty, která změní jak vzhled meče, tak vyzdvihne jeho krásu a kvalitu. Náročná práce hodná mistra, ale měl jsem dovoleno tuto část udělat já. Vzorů linie hamon existuje mnoho, takže je vždy na mečíři jaký z nich si vybere, či vytvoří vlastní. I hamon je něco jako podpis mečíře i doby ve které žil.

Kdybych cokoli na meči v této fázi operace zkazil, mohl to po mne ještě mistr opravit tím, že po zakalení a prohlédnutí si linie se mohl rozhodnout zda je vše dokonalé nebo ne a potřebuje jakoukoli opravu. Meč se mohl zahřát, zakalit, minimálně po dvakráte, maximálně třikrát, ale tím už ztrácel své vzácné vlastnosti. Proto velice záleželo jak moc se mi podaří nanést pasta na čepel a jak dobrou kvalitu hamon vytvořím.

Nyní byl meč pokryt celý pastou z jílu a připraven na kalící proces , ovšem až pasta úplně vyschla. Jíl se nanáší na meč proto, říkal mistr, že ochrání čepel před bublinkami ve vodě, které vzniknout když se do ní žhavá čepel ponoří a také proto, že je vše rychleji zakaleno a může se řídit proces tvrdosti mezi ostřím a zbytkem čepele. Vytvořit tím krásnou linii a dát tak krásu meči a jeho legendární tvrdost a houževnatost zároveň.

Venku se mezitím blížil večer, ale i přesto se dílna ponořila do temného soumraku až padla do tmy úplně, jen výheň osvětlovala mistrovu tvář a stíny hrající si v koutech a zavřených okenicích. Přišel čas, kdy mistr vsunul řap meče do železné tyče, na jejímž konci byl úchyt ve tvaru žlábku. Díky tyči mohl poté manipulovat s mečem ve výhni a sledovat zbarvení čepele. Ostřím nahoru pomalu potahoval čepelí sem a tam na rozžhavených uhlíkách, dávajíc pozor aby se neporušila vrstva jílové pasty. Po chvíli nechal oheň pohasnout, aby se podíval zda meč dosáhl teploty, kterou požadoval. I zde bylo tajemství správné teploty a barvy rozžhaveného meče. Musela být jako slunce v podzimních dnech v hodině krysy, když se po úpatí hory začíná snášet mlha, či jako barva listů javoru, když se pomalu snáší k zemi na zahradě za mistrovým domem.

Pokud byl mistr spokojen s barvou čepele, teplotou dosaženou pro kalení, obrátil meč ostřím dolů a ještě několikrát potáhl čepel ohněm. Tím bylo ostří více zahřáto. Změnila se i barva mezi ostřím a hřbetem meče, jak vychládala čepel. Až v souladu těchto barev a tudíž i teploty, vzal mistr meč a ponořil ho do kalící lázně.

,,Voda pro kalení je stejně důležitá, jako voda pro čaj‘‘ řekl mistr. Byla vybrána vždy ta nejlepší z horského pramene, požehnaná bohy a čistá jak padlý sníh.

Když je připravena voda, i ona musí mít tu správnou teplotu pro přijmutí žhavé čepele, aby ji správně zprudka ochladila a dala ji potřebou houževnatost a pevnost a přitom neztratila krásu linie hamon. Nikdy se nikdo nesměl dotknou vodní hladiny, či zkusit správnou teplotu vody. Zneuctil by tím vodu, bohy a mistra. Vždy byl velice přísný trest se o něco takového jen pokusit. Až po mnoha letech jsem se naučil rozpoznat teplotu vody, aniž bych se ji musel nějak dotknout.

Po vynoření z lázně nebyl ještě meč na konci kalení. Uvnitř čepele vznikalo pnutí. Proto ještě několikrát mistr zahřál čepel, ale ne tolik jako pro první fázi kalení a opět vnořil do vody. Dělal to do té doby, než se mu zdálo že uklidnil hlas ducha meče. Nesměl ovšem tuto proceduru provádět jen tak ledabyle, mohla se porušit linie hamon. Proto jsem vždy pečlivě sledoval kolikrát si budu moci dovolit meč ještě zahřát a jak moc a kolikrát ponořit do vody a tím postupně utišit bouřlivý hlas ducha meče.

Po skončení kalení se meč očistil na hrubém velkém kameni. Vypadal jako kolo vozu a otáčelo se jím pomocí šlapadla. Chladil se a zároveň čistil od zrn kamene i nečistot pomocí vody, která se na něho pouštěla s bambusového kmínku. Mistr si meč prohlédl a ujistil se zda je linie hamon dobrá a má práce byla úspěšná. Pokud se cokoli mistrovi nezdálo či nelíbilo, zahřál čepel opět do ruda a nechal pomalu chladnout na vzduchu. Poté musela být práce započata znovu, opět nanést jílovou pastu a opět projít procesem kalení. A jak jsem již řekl, nemohl tuto činnost provádět donekonečna.

Při zakalení došlo i k zakřivení čepele, díky různé tloušťce u hřbetu a ostří meče, ale i po jeho délce. I zakřivení meče se dalo předem určit, jak velké bude a kde bude bod zakřivení. Každý meč měl svůj bod zakřivení jinde, některé v půli a rovnoměrné, některé byly zakřivené spíše u hrotu meče, jiné u samé záštity. Ale k této části se také dostanu.

Meč, který jsme začali s mistrem při rozbřesku slunce vyrábět, byl nyní v temné noci hotov. Měsíc na obloze dorůstal, poté svítil v plné kráse a opět se počal ztrácet z noční oblohy. Jakoby z umírajícího měsíce dostal život tento meč, jenž byl nyní hotov ukryt v stínu nočních plamenů. Meč dostal život, ovšem nyní se musí ještě probudit jeho krása a to tím, že započne broušení a leštění čepele. Duši, tu mu dodá až jeho pán.