Vyberte stránku

Zde vám povím další část příběhu. O kování  čepele, v japonštině se tento proces nazývá ,,kitae“. Tak tedy tiše poslouchejte, začínám vyprávět…

          Mistr několikrát skoval celou cihličku na tyčovině, protože materiál vcelku rychle vychládal a musel být opravdu dobře vykován a zbaven všech zbytků vzduchu. Na konci tohoto procesu byla dvakrát tak dlouhá cihlička, která se v polovině nasekla. Poté ji mistr vložil zpět do výhně a rozžhavenou rychle položil na okraj kovadliny, kde jsem ji kladivem přehnul zpátky k druhé polovině cihličky a tím vznikl zase jeden blok. Ovšem už se dvěmi vrstvami. To celé se opakovalo nejméně šestkrát, sedmkrát a během celého kování mistr celý blok oceli potíral kaší z jílu a rýžového popela. Ochraňoval se tím materiál před velikým přehřátím a zároveň před znečištěním. Mezi tím vším, vždy před vykováním delšího tvaru a naseknutím, obaloval ještě mistr celý obrobek v rýžové slámě. Během procesu nesměl na výrobek spadnout ani vlásek či smítko prachu, jinak by mistr kus vyhodil a začal by celou cestu kování znova. Znamenalo by to pošpinění budoucího meče a tím jeho znehodnocení.
          Po tomto kování, které bylo jakýmsi základem, mistr ještě vykoval cihličku do delšího tvaru, přesekl na tři stejné kusy, přeložil na sebe a opět skoval dohromady. Prohlédl si výrobek na tyči svým odborným zrakem a v těch jeho očích s jasnou jiskrou a úsměvem na tváři byla znát jistá spokojenost. Ovšem nepokýval hlavou, z čehož mi bylo jasné, že překládání materiálu neskončilo. Celý proces bude opakovat ještě minimálně desetkrát, ale i víckrát. Zkrátka do doby, než bude opravdu spokojen s výslednou tvrdostí jádra meče. Ano, celý tento kousek byl pouhým jádrem meče. Ty kousky tamahagane, které se mistrovi zdáli měkčí tvořili tuto cihličku, kousky které byly lepší a tvrdší bude vykovávat do další cihličky, která bude tvořit plášť meče kawagane, jeho nejtvrdší stránku s krásným vzorem po vyleštění.
         Opět jsme tedy celý proces vykování a tavení oceli opakovali, aby na konci opět byla cihlička, ovšem nyní už bez přidělané tyčoviny. Tahle se už jen přidržovala při kutí v kleštích.
          Podle toho, jak mistr překládal cihličku po naseknutí, jak moc velkou silou udával údery kladiva a také na teplotě materiálu, vznikaly po vyleštění meče vzory džihada. Pokud se překládala ocel pouze podélně, vznikl vzor zvaný masame, pokud mistr překládal cihličku jak podélně tak i napříč, vznikl krásný vzor itame, podobný kresbě dřeva. Ovšem tohle byly jakési základní styly a kterýkoli mečíř je dokázal vytvořit. Byla to dogmata, která se dodržovala a byla uznávaná většinou mečířů. Řekl bych těmi, kterým se nechtělo do tak náročné práce a proto ji neuznávali. Ovšem při opravdu důkladném výběru kousků tamahagane a jejich pečlivém roztřídění a přesném  poskládání dokázal mistr vytvořit vzor, podobající se vlnkám za mírného vánku na vodní hladině jezera ajasugi. U tohoto vzoru nezáleželo jak se cihlička překládala a kolikrát. Vzor byl stále stejný. Snad proto byl můj mistr tak moc vážený u všech samurajů a jeho meče byly tak žádané, neobyčejné.
          Mistr mi kladl za důraz, že u tohoto procesu kování se určí, jak bude výsledný meč pevný. Čím více vrstev vytvořím, tím bude čepel lepší, tvrdší, ale nesmí se vytvořit přespříliš vrstev, aby meč neztratil onu legendární vlastnost. I tady znamená že všeho moc škodí.
Nezáleželo jak dlouho budu cihličku kovat, nasekávat, kout dohromady a znova a znova to celé opakovat. Výsledný počet vrstev prý může přesáhnout čísla milion. To ovšem značí opravdu velkou trpělivost a mnoho času. Pro dobrý meč, jak říkal mistr, by mi stačilo vykovat kawagane – plášť meče, už jen o čtrnácti vrstvách a jeho výsledné číslo vrstev by bylo dvojnásobné. Počet vrstev se násobí při překládání. Ale to opravdu záleží na mečíři a jeho umění výroby meče, o kolika vrstvách bude mít meč vynikající kvality a také na výsledném vzoru meče ,,džihada“. Proto práce některých mečířů budou zapomenuty jako oni samotní za mnoho let, až se jejich meč ztratí v proudu času a rzi, nebo skončí zlomený na bojišti vedle svého pána. V době kdy mohli vyrobit meč hodný válečníka, se rozhodli, a snad i v tu chvíli cítili, jít jinou cestou. Výroba meče není jen o kvalitě  techniky výroby, ale i o kvalitě ducha mečíře, kterého vkládá do svého výrobku
           Teď tedy existovali dvě cihličky, jedna na tyči a druhá, kterou mistr nyní vykoval do tvaru žlábku, aby do něho mohl vložit měkčí jádro šingane. Vše nahříval a vykovával tak dlouho, než se obě části spojily dokonale k sobě. Vznikl tak hrubý rovný tvar čepele zvaný snobe. Celá čepel měla všude stejnou tloušťku po celé své délce. Celá vlastně postrádala tu výslednou krásu zakřivení, té správné délky a tloušťky u hrotu a řapu. To vše ji teprve čekalo ve finálním kování hizukuri. Byli jsme na počátku celé cesty zrodu meče, ale už teď se mě zmocňoval nádherný pocit při pohledu na celé to dílo, které stálo za tolika dny práce. Už bylo vidět čepel, i když jen hrubý tvar. Ale ještě nebylo zaručeno, že celá práce a ta dlouhá cesta, nepřijde nazmar.  Teprve teď se opět ukáže mistrovství mečíře.
            Hrubá čepel se musela protáhnout do délky, ztenčit tloušťka u hrotu kisage do ztracena po celé délce, až k řapu nakago. Vytvářelo se žebro meče a hřbet. I tady existovalo mnoho různých způsobů tvarů, jak hřbetu tak i žebra meče. Mistr v tomto průběhu kování už nenahříval celou čepel, ale vždy jen malé části, aby stačil dobře vykovat čepel na danou tloušťku a šířku v době správné teploty. Počáteční barva rozžhaveného materiálu byla žlutá, jako slunce v počátku hodiny tygra, až králíka, když nadcházelo letní období. Mistr pracoval na čepeli do té doby, než začínala mít barvu světle třešňovou. Potom musel opět vše důkladně nahřát ve výhni a opět mohl pokračovat v kování. Byly zde dvě cesty kde začít meč kovat, buď od hrotu nebo řapu meče. To záleželo už jen na mečíři, jak byl zvyklý.
          Zde se právě ukázalo pravé mistrovství mečíře, jak jsem už naznačil. Protože jen v odborných rukách dokázala čepel udržet přímý tvar. Však také mistr s přimhouřeným okem vždy zkoumal zdali je vše rovné a v pořádku. Nezkušenému učni, či mečíři se mohlo stát, že se čepel zvlnila nebo zkroutila a už nikdy by se jí nepodařilo dát rovný tvar. Všechna práce by byla zničena. Proto jsem velice obdivoval a studoval každý mistrův úder kladívkem, každé jemné ťuknutí a jeho pohledy na čepel a barvu oceli.
          Zkušený mečíř dokázal vykovat čepel natolik hladkou, rovnou a bez jakéhokoli kazu, že se poté nemusel tolik mořit a namáhat při dalším opracování meče. Vznikl tedy meč, který byl výsledné délky, šířky a tloušťky. Ostří nebylo ještě ostré a zakřivení nebylo také žádné. Zmíním se tu o ostří, mistr ho nikdy nevykoval úplně do tenké fáze, ale nechal ho ještě na třísku tlusté. Dělal to kvůli výslednému kalení meče a hrubému broušení.
           Dostali jsme se do další části cesty, počátku hrubého obrábění zvaného šiage. Teď se plochy meče srovnají, vyhladí. K tomuto srovnávání, škrabání jak jsem tomu říkal, se používal nástroj, který byl ze stejné oceli jako samotný meč. Obyčejný škrabák sen. Také tak tvrdý a ostrý. Mistrova slova mi u každého nástroje, který jsem vzal do ruky, zněla v hlavě. ,,Úspěchem poloviny práce, jsou dobré a kvalitní nástroje, tou druhou půlkou jsi ty. To vše dohromady dokáže stvořit nádherný výrobek. To si pamatuj.‘‘
           Po zahlazení ploch vytvaroval mistr ještě hřbet a ostří meče pilníkem a na dokončení vzal už jen brusný kámen hrubšího zrna. Vždy mi kladl na důraz, aby se jakýmkoli nástrojem nejezdilo po čepeli sem a tam, ale vždy v jednom směru ode mne k hrotu například. I očištění jemným rýžovým papírem mi dávalo jistotu, že vzniklý odpad jemných kamínků opět nevtlačím do plochy čepele. Zdrsněním brusným kamenem se docílilo také lepší přilnavosti krycí jílové pasty, která slouží ke kalení čepele. V tomto procesu hrubého broušení, jsem se už nesměl holou rukou dotknout meče. Stejně jako během celého kování. Už jen strach z mistrovy pádné ruky a také z úcty k meči bych si to nedovolil i tak. Záležela na tom totiž výsledná přilnavost pasty na kalení k plochám čepele. Proto se vše zdrsňovalo brusným kamenem. Nastal čas, kdy je meč připraven na kalení, připraven na zrod jeho konečné podoby a zakřivení….
Share This