Vyberte stránku

Bylo krásné ráno, slunce pomalu vystupovalo mezi horami na svou každodenní pouť po nebesích, mlha sestupovala dolů do údolí a ranní rosa se blýskala na trávě. Bylo opravdu krásné ráno, když jsem následoval mistra po cestě, abychom donesli suroviny na výrobu meče. Včera měl návštěvu, samuraje na koni, posla od samotného lenního pána místní provincie. Vzácná zakázka mu byla svěřena, výroba meče pro tak významného pána byla čest. I lenní pán si velice vážil mého mistra, protože byl vyhlášen nejlepším mečířem v celé provincii i za jejími hranicemi.

Každý mistrův čin mi připadal velice uvážený, pečlivý a vypadal přitom velice moudře a znale, snad to dělali i jeho vrásky v obličeji a jeho malý úsměv na tváři, který mu málokdy mizel. Když jsme vybírali železitý písek v dolech a i kousky rudy, myslel jsem že se očima dívá skrz každé jednotlivé zrníčko a hledá na něm jakoukoli vadu, která by mohla být rozhodující ve výrobě meče. Jeho trpělivost byla ohromující, neřekl snad ani slůvko, ale přitom jako by mi říkal tisíce slov o tom, jak mám vybírat materiál.

Na mě samotném bylo jako vždy přichystat dřevěné uhlí. Dříve jsem to nepovažoval za tak důležité, ale to byly mé první učňovské dny. Už  je tomu mnoho let, co  připravuji dřevěné uhlíky a teď opravdu chápu, jak moc důležitá je moje práce. Nejprve se musí vybrat kvalitní dřevo borovice. Na jeden meč se spotřebuje vždy okolo menšího pytle dřevěného uhlí. Větší uhlíky jsou používány na začátku, když mistr vykovává čepel, ty menší jsou potom použity při procesu kalení meče.

Dále jsem dbal na rýžovou slámu, aby ji bylo vždy dostatek a byla čistá. Mistr ji používá při procesu kování, ale také během dalších prací na meči.

Toho dne, kdy se mistr chystal započít výrobu meče, jsme stávali časně. Od rána jsme měli mnoho práce s přípravou. Omyli jsme  pečlivě svá těla vodou z pramene z posvátné hory, oblékli si čistý oblek, mistr celý bílý, svázali pečlivě vlasy. Mistr si ještě nasadil čepičku ve tvaru lodičky a předstoupil před oltářík. Zapálil tyčinky, tleskl a modlil se k bohům za zdárné vykování meče a žádal je o jejich požehnání a ochranu. Soustředil své myšlenky na budoucí práci, zklidnil mysl, vyhnal z ní vše špatné. Teď nebude existovat nic, jen práce na meči. Špatné myšlenky by mohli dát i špatnou duši a zlou vůli meči samotnému. Každý mečíř – a nejen on – vkládá do své práce svou duši, jeho myšlenky proplouvají výrobkem a tak se tvoří duše meče. To vše jsem se učil i já, meditovat, umět srovnat myšlenky a učit se vše to, co se od budoucího mečíře čeká.

Dílna musela být vždy pečlivě uklizena, pracovní místo jsem vždy ohraničil provazem z rýžové slámy s chomáčky téhož materiálu a papírovými pásky v něm, abych ochránil místo před zlými démony. Na zemi byla velká kovadlina ve tvaru obdélníku, kameny obstoupené místo pro uhlíky s dmychadlem vzduchu. Tam se rodil meč, vše co k němu bylo potřeba. Na druhé straně byla  káď s vodou, které se nikdo nesměl dotknout, či v ní dokonce smočit jen prst. Mistr sám dobře věděl jakou má voda teplotu a hlídal ji velmi přísně. Jedna z velice důležitých věcí, používaných na kalení čepele. Obyčejná káď s vodou na první ochlazování byla hned u kovadliny. Ale té jsem se také neodvážil nikdy dotknout. Slyšel jsme mnoho příběhů o těch, kteří porušili pravidlo. Byla jim useknuta ruka ihned nad kádí, jakmile se jejich prst dotknul hladiny. Ale o tom vám povím příště.

Nástroje byly také vyčištěny a připraveny na svém místě, tak jak si to mistr vždy přál. Roztopil jsem pec „tatara“, kde se železitý písek a kousky kovu roztavily a tím vzniklo „tamahagane“. Hrouda železa, kterou jsem těžkým kladivem vykovával do placky. Mistr vždy plát v kleštích vsouval do žhavých uhlíků a dmýchal do nich vzduch, až i železný plát byl bílý jak měsíc při východu za letních večerů nebo brzkých podzimních nocí, kdy obloha nad horami je jasná a plná hvězd.

Když byl plátek tenký, rozbil ho kladívkem a potom pečlivě vybíral jednotlivé kousky, které se hodí na meč. Některé na tvrdší část a jiné na jádro meče, ty povolnější, měkčí. Jeho staré oči se dívali na každý kousek tak nějak konejšivě, moudře, ale i velice přísně. Poté jednotlivé kusy skládal na velkou plochou lžíci ze železa, která se také stala později součástí meče, jeho řapu. Vlastně díky ní mohl později mistr kout čepel, obracet a vkládat do ohně…

Mezi jednotlivé plátky vkládal jemný mokrý rýžový papír té nejvyšší kvality, který držel a později i poopravil některé vady tamahagane. Když měl vše pečlivě srovnáno do rozbité cihličky, jak jsem tomu říkal, obalil vše jílovou hmotou, aby to dobře drželo pohromadě. Vše ještě obalil slámou a ještě polil jílem. To všechno opakoval ještě několikrát během procesu, kdy se kousky tamahagane spojí do sebe v jeden kus železa v tavící peci. Poté, až se vše spojí v jeden kus, začne mistr větším kladivem s mou asistencí vykovávat obdélníkovou cihličku, hotový materiál, ze kterého se začne rodit meč….