Vyberte stránku

Autor článku: Tomáš Suk – Nihonto Kenkyukai

Mukansa Kaji

Dvacátého ledna 2017 podruhé zavítal do České republiky významný japonský mečíř Matsuba Ichiro Kunimasa, který je držitelem ocenění Mukansa. V rámci své cesty uspořádal přednášku v pražské Dobré čajovně, jejíž překlad zajistil Jakub Zeman. Ve své přednášce se mistr věnoval velmi zajímavému a bohužel málo popisovanému tématu – o mečích a mečířích po roce 1876. V následujících řádcích jsem se pokusil zachytit o čem mistr hovořil.

 

Život

Pan Matsuba se narodil v roce 1959, není z mečířské rodiny a proto “není” vázán žádnou konkrétní linií. Kování mečů se začal učit v roce 1983 u mistra Yasuhiro Kobayashi a postupně studoval ještě u dalších dvou mistrů, poté se zúčastnil nově zavedených zkoušek o kovářskou licenci. Po jejich úspěšném složení se stal mečířem a od té doby získal mnoho cen v NBTHK soutěžích a následně v roce 2014 obdržel titul Mukansa (již není hodnocen na soutěžích – není to nutné). Pan Matsuba se kromě kování nihonto také věnuje bojovým uměním a je mistrem (Menkyo Kaiden) školy Jiki Shinkage Ryu a držitel 6. danu v Aikido.

 

 

 

O mečích a mečířích v období Meiji (1876 – Haitorei)

Od roku 1876 do výroby gunto

Po výnosu Haitorei, kdy bylo zakázáno nosit meče na veřejnosti s výjimkou policistů a vojáků, rapidně ubyla poptávka po mečích s čímž souvisela ztráta práce pro mečíře. Většina z nich se rekvalifikovala na výrobce různých druhů náčiní pro zemědělství nebo řemesla (dláta, hoblíky, atd…). Ovšem dle slov pana Matsuby kovat meč není totéž, jako kovat běžný nástroj. “Je to zábavnější.” Několik mistrů mečířů ovšem ustálo tuto krizi a právě díky nim existuje nepřerušená tradice výroby japonských mečů. V těžkých dobách byli někteří mečíři donuceni nouzí k padělání historických mistrovských mečů, jelikož to byli jediné čepele, o které byl zájem na trhu. Zhruba do roku 1905 byl život mečířů opravdu složitý.

Gunto – vojenské meče

Po roce 1905 Japonsko ovládá militarismus a vzniká poptávka po vojenských mečích pro důstojníky. Tato nová poptávka silně převyšuje možnosti výroby zkušených mistrů a tak na scénu vstupují kováři bez specializace na meče. Při poptávce po levných mečích klesá zároveň kvalita materiálu i zpracování, přesto i nyní vznikají některé mistrovské kusy. Po kapitulaci Japonska ke konci II. světové války, jsou v rámci výnosů pro potlačení militarismu zakázána budo, bujutsu a vlastnění i vyrábění mečů. Je nařízena konfiskace a likvidace všech mečů. Naštěstí byly v poslední chvíli z těchto nařízení vyjmuty meče historicky a umělecky hodnotné. Nastaly časy, kdy v takto rozvrácené zemi opět nebyl odbyt pro meče.

Po roce 1953

V roce 1953 bylo nařízení o zákazu kování mečů zrušeno, přesto byla tradice léty zákazů a snížené poptávky velmi oslabena. Mečíři jsou po tomto roce evidováni a skládají zkoušky na licenci, při kterých dokládají pětiletou praxi. Pomalu se navrací ke starým technologickým postupům a znovuobjevují zapomenuté – začíná éra Shinsakuto.

Setkání se neslo ve velmi příjemném duchu a mistr velmi otevřeně hovořil také o různých osobních zážitcích a zkušenostech, které získal během své mačířské praxe. Doufám, že pan Matsuba Českou republiku brzy zvonu navštíví a třeba si připraví další povídání na některé z méně častých témat.

Welcome to Matsuba Katana!

článek je převzat z http://nihonto.japan.cz/

Fotografie:
– Pavel Slavík

– Tomas Jane
https://www.facebook.com/Tomas-Jane-photography-235071566929654/

 

Share This