Vyberte stránku
Japonský meč není jen zbraň, ale je to i ten nejskvostnější umělecký předmět, který dokáže člověk vyrobit. Snoubení chladné zbraně s jemným uměním lidské práce. Japonský meč je nejlépe propracovanou zbraní světa a proto se na jeho výrobě podílí více mistrů ovládajících svůj obor v naprosté dokonalosti.
Aby se zrodil meč, musí nejprve mistr získat potřebný materiál a tím je tamahagane. Tamahagane je hrouda železa, která se získá ze železitého písku a dřevěného uhlí v peci z hlíny, jménem tatara. Poté mistr mečíř pečlivě vybere ty nejlepší kusy a z nich postupem času vyková cihličky různé tvrdosti, které se použijí na čepel meče. I to dává japonskému meči jeho dokonalou vlastnost a jedinečnost – je vykován z mnoha druhů oceli, ne pouze z jedné, jako mnoho mečů na světě. Jádro meče je z měkké oceli, aby byl pružnější, ostří a plášť meče je z tvrdší oceli, která mu dává jeho ostrost. Ti nejlepší mistři kovali meče až ze sedmi druhů oceli.
Když je čepel meče vykována, má rovný tvar, je hrubá a ostří tupé. V tuto chvíli mistr meč obalí jílem. Tím dá meči kvalitu ostří, kresbu hamon a další jeho specifickou vlastnost, kterou jiné meče nemají. Poté čepel nahřeje ve výhni a zakalí ve vodě, vše v naprosté harmonii a mistrovském umu. Meč získá své prohnutí a vlastnosti.
Mistr mečíř ještě meč nahrubo vybrousí a další fáze je už na dalším mistrovi – leštiči. Ten na mnoha brusných kamenech různé zrnitosti vybrousí meč do jeho krásy a dá mu jeho mrazivou ostrost. Meč se vrací k mečíři, který po bedlivém prohlédnutí usoudí, zda meč je opravdu dobrý a na řap vyseká svou signaturu. U starých mečů můžeme vidět pouze dva znaky, jméno mistra který meč vyrobil. Až později, u nových mečů, se dodávalo pro koho byl meč vyroben, kdy, kde a kým byl popřípadě testován.

Koshirae, neboli souprava meče, je vyráběna dalšími mistry. Vyrobí se tsuba, záštita meče. Tu vyrobí buď sám mečíř, nebo jiný mistr, který se specializuje pouze na záštity. Další z mistrů je výrobcem habaki, prstence, který meč drží v pochvě. Habaki je také vyráběno z několika druhů kovu, stříbro, zlato, mosaz….Fuči, prstenec rukojeti, je také vyráběn buď mečířem, ale spíše jiným mistrem, který zároveň vyrábí i kaširu, koncovku rukojeti.
Saja, pochva meče, je vyráběna dalším z mistrů, který pečlivě vybere dřevo magnolie a mnoha nástroji jako je pila, dláta, hoblíky, stvoří na míru obal pro čepel. Rukojeť meče, tsuka, je vyrobena spolu se sajou ze stejného dřeva a i z jednoho prkna, aby lépe navazovala struktura dřeva.
Očko, kurigata, a obůstek koiguči a nákončí kodžiri, jsou zhotovovány z rohoviny. Kurigatou je provlečeno později sage-o, šňůra z bavlny, která jistí meč za obi, opaskem, samuraje.
Saja je poté předána mistru lakýrníkovi. Ten může pomocí barevných laků, perleti a drobným kováním, dodat pochvě meče vytříbenou krásu. I mnoha vrstvami laku, kterých je někdy i přes dvacet, vytvoří nádhernou povrchovou úpravu.
Oplet rukojeti je na dalším mistrovi. Rukojeť má nalepenou kůži z rejnoka, popřípadě kůži žraloka, láku hedvábí nebo jinou kůži. Mistr, který dělá oplet, tsuka-maki, používá několik druhů rýžového papíru, který v podobě trojúhelníčků vkládá pod bavlněnou stuhu, aby se neprodřela o ostrou kůži rejnoka a zároveň tím koriguje symetrii opletu po celé délce rukojeti. Pod opletem můžeme vidět menuki, ozdoby z kovu různých motivů. Ty jsou vyráběny také vyráběny mistrem jenž se specializuje pouze na tento obor.

Po mnoha měsících je japonský meč hotov. Snoubení umu mnoha mistrů v jedné zbrani, která je spíše uměleckým dílem než mečem, jenž přináší život a smrt. Meč nyní žije, všichni tito mistři jemu vdechli životní sílu, ale je jen na jednom válečníkovi, který vdechne meči duši. Proto je japonský meč duší samuraje, jeho součástí, jeho já.
Japonsko má meč za symbol moci, který sahá až do dob mýtických, ale zároveň je to i zbraň, která sebou nosí právo, jak na život, tak i na smrt. Stejně jako v Evropě je symbol vládců žezlo, jablko a koruna, tak v Japonsku má Císař zrcadlo, klenot a samozřejmě meč. Ovšem ne ledajaký meč. Tuto zbraň kdysi v dávných dobách před tisíci a tisíci lety darovala vládcům Japonských ostrovů samotná bohyně Slunce – Amaterasu.

Jedna z pradávných legend vypráví o bojovníku jménem Susano-ó, jenž se vydal zabít osmihlavého draka. Bojoval s ním a v litém boji draka zabil a usekl mu ocas. A co se nestalo, hup! a z ocasu vyskočila ven nádherná čepel meče. Susano-ó zvedl čepel meče na znamení svého vítězství k bohyni Amaterasu.

Pro smrtelníky bylo ostří meče a jeho lesk tak neúnosný, že nechal desátý Císař Japonska zhotovit repliku a originální čepel uschoval do truhličky, zhotovené pro bohyni Slunce a přepravil ji do města Isa.

Při podmaňování obyvatelstva severních ostrovů vzal korunní princ skříňku s sebou a zázračný meč mu tehdy zachránil život. Padl do nekalé léčky. I počala ho obklopovat ohnivá stěna. S chladnou hlavou začal mečem sekat trávu uzavírající kruh a unikl tím ze spáru smrti. Sám potom trávu za sebou zapálil a oheň zahubil nepřátele. Od té doby nesl meč přívlastek kusanagi ( trávu žnoucí). Je to nejen meč, který je jedním z korunovačních klenotů, ale je to meč, který je legendou Japonska a používají ho hrdinové comiksů a anime seriálů.

Z historických pramenů se toho moc nedovíme, protože se vše ztrácí v mlze mýtů a bájí. Jak už je někdy na první pohled zřejmé, Japonsko převzalo od Číny spoustu věcí, stejně tak i co se týče legendy o zabitém drakovi. Ale kdo může potvrdit legendy ? A čí to vlastně opravdu legenda je ?
Další z legend vypráví o mistrovi mečíři Amakunim, který vyrobil již okolo roku 700 n.l. první samurajský meč. Amakuni byl hlavou skupiny mečířů, kteří vyráběli meče pro císaře a jeho válečníky. Jednoho dne stál mistr se svým synem Amakurou ve dveřích své dílny a pozoroval bojovníky, kteří se vraceli z bitvy. I císař projel, aniž by se na Amakuniho podíval, natož mu odpověděl na pozdrav, jak činil vždy. Amakuni pokaždé dával pozor na drobné gesto, které mu dávalo zadostiučinění v jeho úsilí. Potom si však s hrůzou povšiml, že dobrá polovina válečníků se vrací se zlámanými meči.

Mistr se synem posbírali polámané čepele a podrobili je důkladné prohlídce. Jako hlavní příčinu nepevnosti mečů objevili špatné vykování, způsobující při seknutí do tvrdého objektu prasknutí čepele. Maje v čerstvé paměti císařovu nepřízeň, přísahal, že vyrobí takovou čepel, kterou nikdo nezlomí.

Zavřel se se synem v dílně a sedm dní a sedm nocí se modlili k šintoistickým bohům. Poté Amakuni pečlivě vybral nejlepší rudu a pustil se do díla. Trpělivě a bez odpočinku ti dva pracovali na téměř nemožném úkolu. Po třiceti dnech unavení, nevyspalí, ale šťastní vyšli ze své dílny s jednosečnou, mírně zakřivenou čepelí. Ostatní mečíři si mysleli, že zešíleli, ale oni v klidu vybrousili a vyleštili svůj nový meč.

V následujících měsících Amakuni a jeho syn pokračovali ve výrobě vylepšených mečů. Příští jaro zase vypukla válka. Nyní ovšem měli válečníci mistrovy nové meče. A Amakuni opět při návratu pozorně sledoval a počítal meče. Všech 31 se vrátilo v perfektním stavu. Když císař projížděl okolo, usmál se a řekl: ,,Jsi nejlepší mistr mečíř Amakuni-san. Ani jeden z tvých mečů v boji neselhal !‘‘ Mistr Amakuni znovu pocítil radost ze života. ( Tato legenda pochází od mečířů z provincie Jamato )
Kogarasu maru – Malý havran. Meč, který je také legendou. Je přisuzován právě Amakunimu.

Dalším z mečů, které jsou obestřeny tajemným mlhavým závojem pravdy, je meč zvaný Zanbató, neboli ,,meč vraždící koně,,. Hned za ním je Sakabató, meč s obráceným ostřím a mnohé další najdeme v historii legend. O těchto mečích se postupem času dovíte více v článcích věnovaných jen těmto unikátům.

Historické prameny jsou ale takovéto. U starých mečů, se podařilo vystopovat jejich původ do dílny mistra Jasacuny z Hoki, a to do roku 900 n.l. Ale opět, kde je tady pravda a kde se zvedá mlha času ?

Nejstarší meče, jak bylo v legendě o Amanukim, měli rovnou čepel se dvěma břity. Až později, a snad i tedy sám mistr Amanuki, vyrobil jednosečnou zbraň, mírně zakřivenou. A od té doby se japonský meč moc nezměnil. Snad jen jeho použití z válečné zbraně na umělecký předmět, který ale neztrácí nic ze svých smrtících vlastností bojového meče. Za staletí se změnila pouze jeho souprava, od bojové méně zdobené až po umělecky zdobené kousky s těmi nejlepšími materiály. Jen čepel je stále stejná, stále ostrá, stále jedinečná, jako lidé co stvořili meč.