Vyberte stránku

Japonsko je pro nás zemí vzdálenou a svou kulturou a tradicemi diametrálně se odlišující od naší. Proto je pro nás těžší pochopit způsob, jakým se vyjadřují japonští umělci. Tento rozdíl je zřejmě nejpatrnější v haiku, formě japonské poezie.

Japonci milují v umění zkratku a proto je haiku mezi básníky tak oblíbeno. Sedmnáct slabik ve třech verších. Jimi jsou schopni popsat nejenom své okolí, prostředí, ale i hnutí a rozpoložení duše. V krátkých obrazech jarních dešťů, letního horka, tiché vodní hladiny, či rozbouřeného moře, zpěvu ptáků, či šumu padajícího listí, se skrývá cit. Kdesi hluboko. A čím méně ho proniká na povrch, tím je haiku cennější. Avšak tak, jako nemůžeme zabránit vůni, aby se šířila vzduchem, tak nemůžeme zabránit poznání. Když se nad těmito střípky slov zamyslíme, vcítíme se do nich, hora Fudžisme odměněni pohledem do básníkovy duše. Jsou však i haiku, které city překypují naplno. A jako rozbouřená voda strhávají nás sebou.

Chceme-li haiku pochopit, musíme si uvědomit, že se nacházíme v kultuře naprosto odlišné od naší. V kultuře, uznávající docela jiný řebříček životních a duševních hodnot, než je tomu v západních zemích. V kultuře, mnohem více spjaté s duchovnem a přírodou, než je ta naše. A taktéž musíme pochopit úctu k tradicím a symbolům, a jejich uchovávání i v poezii. Mluví-li se v haiku o květech, jsou to přirozeně květy sakury. Mluví-li se o motýlu, je to vždy jarní motýl. A stejně mluví-li se o měsíci, je to měsíc v úplňku. Mléčná dráha zase evokuje podzim, kdy je na obloze nejlépe viditelná. Podobných symbolů najdeme v haiku mnoho, což neobyčejně napomáhá stručnosti básně.

Haiku není záležitostí jenom 17. a 18. století. Psalo se mnohem dříve, jeho kvalita však byla nevalná. Psal jej téměř každý, bylo spíše formou zábavy, než pokusem o sebevyjádření, nebo vyjádření hlubších myšlenek. Polovina 17. století se stává obdobím jakési renesance japonského umění a do literatury vstupuje i obnovitel haiku, Macuo Bašó.
Bašó byl mladík, kterého postihla ztráta, poznamenávající celý jeho život. Kdo nezná vztahy Japonců mezi sloužícími a jejich pány, nezná oddanost a poslušnost, odevzdání se cele do něčích služeb, nepochopí, jak mohla mladíka smrt jeho pána zronit natolik, aby se uchýlil do buddhistického chrámu a zřekl se veřejného života. Tam trávil dlouhé hodiny v meditacích, až nakonec Buddhův mír vyléčil jeho poraněnou duši a Bašó našel nový důvod k životu. Svými básněmi se obracel k lidem, pokoušel se dávat jim vyšší cíl. Putoval po celém Japonsku a brzo si získal mnoho přívrženců a žáků. Za krátký čas jich bylo přes tři tisíce, avšak Bašóových kvalit dosahoval málokterý.

Buddhistický obřad.
Vycházím z temna chrámu.
Oh! Květy třešní!

Z řady básníků, kterou založil Bašó, vystupuje jen několik zajímavých osobností. Bývají nazýváni skupinou deseti mudrců. Netvoří jednotnou básnickou školu. Každý z nich přináší do tvorby haiku vlastní osobitost. Nejvýraznějším představitelem tohoto období je Enomoto Kikaku, stojící často v přímém protikladu ke svému učiteli. Zatím co Bašó je mnichem, hledajícím věčnou pravdu, Kikaku si všímá víc všedního života a jeho těžkostí a strázní. Do haiku vnáší prvky ironie, nechce se však vysmívat. Chce jenom upozornit na nedostatky života.

Rovného sobě
miluje člověk. Ptáci
milují květy.

Po Bašóvě smrti vzniklo mnoho básnických škol a každá z nich se domnívala, že jenom ona je dědicem pravé tradice. Jeden po druhém stárnou a umírají ti nejlepší a právě v tomto období se objevuje jakýsi ženský protějšek Bašóa, básnířka Kaga no Čijo-ni. Její osud je stejný, jako Bašóův – po prožité tragedii se uchyluje do chrámu a v tichu meditací a modliteb nachází svou další životní cestu. Když po patnácti letech opustila chrám, aby učila jiné, tkví její přesvědčení v tom, že k dosažení vnitřního míru se nutné oprostit se zcela od svého vlastního „já“.
Vedle této básnířky nefigurovalo žádné jiné silné jméno. Až mnohem později se objevil Josa Buson, který do tvorby haiku vnesl nový vítr. Jeho básně jsou sice proti Bašóovým povrchnější, avšak vynikají v popisu podrobností.

U jarní řeky
teď stojím, nikde mostu,
zapadá slunce.

Posledním velkým básníkem 18. století je Kobajaši Issa. Těžké dětsví jej učinilo vnímavějším k životním problémům a později z něj udělal největšího básníka soucitu. Jeho dílo pak na dlouhých padesát let završilo labutí píseň japonského haiku…

Haiku nejsou básně k dlouhým zimním večerům. Jsou to zkratky, plné skutečného života, plné všeho, co je kolem nás. A je jenom na nás, do jaké míry se dokážeme do haiku vcítit a pochopit tak prchavý okamžik života. Každý z nás může psát vlastní haiku. Bude odrazem nás samotných a pomůže nám lépe poznat naše vnitro.

Čerpáno: Nová Akropolis, zima 2001
Zpracovala: Tarii

Aktualizováno ( Sobota, 21 květen 2005 )

Share This