Vyberte stránku
Napsal Tarii Čtvrtek, 07 říjen 2004 Vznešenost, harmonie, okouzlení smyslů – tím vším člověka naplní pohled na kvetoucí sakury, třpytící se ranní rosou. Sakura je královnou mezi květy v Japonsku. Mezi ženami tam toto místo náleží gejše. Slovo „gejša“ znamená „krásná osoba“, nebo „osoba, živící se uměním“. Kdysi se však dívky nestávaly gejšami pro naplnění tohoto ideálu krásy a umění, ale proto, aby se uživily, aby přežily. Byly skrátka „vrženy do říčního proudu a nezbývalo jim, než se naučit plavat“. Gejša Tradičním věkem, kdy se dívka, malé děvčátko, začala učit gejšou, byli tři roky a tři dny. To však jenom v případě, byla-li dívka také dcerou gejši a narodila se přímo v domě gejš, zvaném „okiya“. Do těchto domů však byly nejčastěji dodávána děvčata ve věku sedmi až devíti let. Byly to dívky z chudých vesnických rodin, kde nebyly prostředky k jejich výchově a výživě. Stávalo se, že „matky“ – majitelky domů, se o ně staraly a učily je a často si tyto dívky i formálně adoptovaly. Ne však z mateřského citu. Dívky byly kupovány jako zdroj peněz, nikoli ze soucitu. V dnešní době je po ukončení povinné školní docházky kariéra gejši rozhodnutím zcela dobrovolným. Po příchodu do domu gejš si dívky velmi rychle musely navyknout na tvrdou disciplínu a přísný řád. Spaly maximálně 4 – 5 hodin, jelikož množství dovedností, které musely zvládat, bylo velmi rozsáhlé. A navíc se musely podílet na pomocných pracích v domácnosti. Učení bylo zaměřeno na zvládnutí zpěvu a tance, příjemné a spisovné mluvy, studium kaligrafie a ikebany, čajového obřadu, a také zvládnutí tradiční japonské loutny „šamizen“ a malého bubínku „tsutsumi“. Po ukončení studia se uskuteční přijímací obřad, nebo závěrečné zkoušky. Například v jedné ze dvou dodnes fungujících škol pro gejše, v Tokiu, se dívky podrobují náročným zkouškám a navíc aspoň v jednom předmětu musí vyniknout. Pokud ve zkouškách neuspějí, mohou zkusit štěstí opět za tři měsíce. Třetí nezdařený pokus jim však cestu k tomuto povolání uzavře nadobro. V druhé škole, v Kjótu, se dívky po krátkém obřadu stávaly „sestrou“ některé z gejš. Tato „starší sestra“ je měla uvést do společnosti, seznámit je s význačnými lidmi, pomoci ve startu kariéry. Nejlepší bylo, dostala-li dívenka za „sestru“ gejšu, která byla známá a populární – žádanost této „starší sestry“ pak i mladé dívce pomohla k slibnější budoucnosti. A proto si slavné gejši mohly mezi mladými dívkami vybírat. To však také bylo předmětem obchodu – mladé dívky byly ochotny zaplatit „matce“ značné částky, mnohdy celé své jmění, aby se dostaly k slavné gejši. „Matky“ vůbec ovládaly finance mladých adeptek. Aby se dívka mohla osamostatnit, musela domu a tím „matce“ splatit veškeré náklady za výuku, stravu, ubytování, za drahá kimona… včetně své nákupní ceny. Po zkouškách, nebo po přijetí k „starší sestře“ následoval debut – slavnost „musedaši“, kdy dívky měly poprvé na sobě charakteristický účes a kimono, kdy jim bylo dáno nové poetické jméno a dívka se stala gejšou-učednicí. V Tokiu tyto dívky nazývají „hangjoku“ – poloviční drahokam, v Kjótu zase „maiko“ – tančící dívka. Od této chvíle se dívka účastní v doprovodu „starší sestry“ slavností, banketů a večírků, ale také i obchodníchImage jednání, kterým svou přítomností dodává decentnosti a lesku. A celou dobu se dále učí. Pozorováním. A to nejen konverzaci a etice, ale také pohybu v novém oděvu a těžkých sandálech se skrytou rolničkou, ohlašující každý její krok. Lem kimona musí vyvolávat dojem vlny, čeřící se na písčině. Účes připomíná hory a údolí, ozdoby symbolizují luční kvítí. Účes gejši je kapitolou samou o sobě, vzniká pracnou, složitou a bolestivou procedurou voskování, která na temeni hlavy vytvoří holé místo. Adeptky na povolání gejši nesmějí být příliš citlivé na bolest Imagefyzické strádání. Učí se celé hodiny sedět bez hnutí a přenesení váhy. Spí v sedě, nebo s hlavou podepřenou podložkou, která je plněna pšeničnými zrnky a potažena látkou, aby si nepoškodily složitý a náročný účes. Kimona gejš-učednic jsou zářivých barev, rtěnka vášnivě červená, oční kontury jasné a výrazné. Liší se i tvar účesu, způsob upevnění „obi“ – širokého hedvábného pásu kimona, uvázaného na zádech speciálním uzlem. Až se dívky stanou skutečnými gejšami, mohou barvy svého oblečení ztlumit do méně kontrastních a elegantnějších odstínů, stejně tak i líčení. Barvy však nikdy nejsou vybírány náhodně – vždy korespondují s daným ročním obdobím. Tohle vše se uskuteční po třech – čtyřech letech, po slavnosti „erikae“ – výměně límečku. Tehdy se dívka stává oficiálně gejšou. Pod bělostným make-upem, tradičním účesem a kimonem mizí všechny známky individuality. Jsou potlačovány až do krajnosti. Dívka přestává být sama sebou a stává se „osobou, která dává život umění“. V japonském ponímání je to ritualizace každodennosti. Měřítkem umění je jeho souznění s ideálem. Gejša nikdy neusiluje o originalitu, ale o svrchovanou dokonalost. Měla by se tedy snažit ve všech svých dovednostech zdokonalovat, usilovat o dokonalost, jíž se může pouze přiblížit, aniž by jí dosáhla. Nejde o povolání s určitou pracovní dobou. Je to životní styl. Pokud se žena neprovdá, nebo se nerozhodne toto povolání opustit, může gejšou zůstat celý život. Pak se starší gejši věnují výchově mladých dívek, nebo – mají-li stále úspěch – se dál věnují svému povolání. U gejši totiž není nikdy ceněna pouhá fyzická krása, ale především schopnost být příjemnou společnicí, která umí pobavit, hovořit, ale i naslouchat. Pro neznalé ( bohužel také i mezi moderními Japonci) je gejša synonymem lehké ženy. To však není pravda a gejša je ženou večera, ne noci. Její osobní život je její soukromou věcí. Vytváří kouzlo večera, iluzi romantiky. Image Honoráře gejš se pohybují v závratných výškách. Musí totiž pokrýt náklady na drahá kimona, kosmetiku a tak dále. Proto jenom málokdo má přístup na tak luxusní soukromý, či společenský večírek, aby mohl spatřit skutečnou gejšu. Nahlédnout do světa hedvábí, květin, dokonalosti a krásy však dnes má možnost každý během kjótských festivalů. Zde gejši předvádějí některá svá umění, jako například přesné provedení čajového obřadu, hru na šamizen a především tanec, který patří k nejvíce ceněným uměním. V dubnu každého roku se v Kjótu pořádá slavnost Miyako Odori, ukázka tradičních tanců gejš a maiko. Jedinkrát za rok tady tančí pět a víc gejš a maiko společně. Původ těchto tanců pochází z tradičního japonského divadla „no“ a „kobuki“ a datuje se do roku 1872. Byly uznány za národní kulturní poklad. Zábavné čtvrti začaly ve městech vznikat už v 17. století, baviči v nich byli výhradně muži. Ženy se v této oblasti objevují až v polovině 18. století a brzy si ji docela uzurpují. Před druhou světovou válkou bylo v Japonsku gejš přes osmdesát tisíc, dnes je jich jenom několik málo tisíc, což způsobuje jejich exotičnost i v samotném Japonsku. Mluvíme teď o skutečných gejšách, vychovávaných k tomuto povolání odmalička, podle tradic. Jejich takřka tragický úbytek způsobilo zavedení hostesek, absolventek tříměsíčních rychlokursů „furisode“ – školy dlouhých rukávů, držících se hesla „gejšou snadno a rychle“. A tak gejši, obětující svému povolání celý svůj život, soupeří s „rychlokvaškami“, dívkami, které prošly krátkým drilem, nemajícím téměř nic společného s tradicemi, ovládajícími sotva základy všech dovedností. Oko turistu tohle však nepozná. A navíc – tyhle „rychlogejši“ jsou volné, nejsou součástí domů a tak když je tohle „zaměstnání“ omrzí, zmizí z něj stejně rychle, jako přišly. A nemají nejmenší snahu své znalosti někomu předat. Japonsko je zemí rychlých proměn. Kdysi byly gejši módními inovátorkami, dnes jsou symbolem tradic a kultivovanosti. A úměrně vítězství a rozšiřování západní kultury, kasin, heren a barů klesá i ochota správně ocenit umění gejš, jeho dokonalost a lásku k detailu, či už se jedná o správnou polohu vějíře při čajovém ob)radu, nebo o eleganci klenutí oblouku obočí… Gejša je bílou sakurou mezi ženami. Za její vnější dokonalostí se skrývají roky práce a odříkání. Tak, jako pomíjivá sakura nám dovoluje dotknout se nadčasové krásy, tak gejša je ztělesněním japonské kultury a kultivovanosti, je živým uměleckým dílem… Čerpáno: Nová Akropolis, zima 2001 Zpracovala: Tarii