Vyberte stránku

Napsala: Fame
Čtvrtek, 07 říjen 2004

PROLOG

Od chvíle, kdy jsem se začala zajímat o smrt – zejména o trest smrti a různé jeho praktiky, stále častěji uvažuji nad tím, kde si v lidech bere ta krutost. Tuto otázku mám stále uhnízděnou v hlavě, ale odpovědět si na ni pořádně nedokážu. Raději snad ani nechci. Nemá smysl spekulovat tu nad tím, proč lidé zabíjejí ty druhé, proč jsou tak krutí a líbí se jim, když ten slabší trpí. Tyto hrůzy se dějí od počátků věků a stále pokračují. Mohli bychom se domnívat, že čím více je lidstvo vyspělejší, tím bude také rozumnější a nenechá své potomky trpět, nebude zabíjet. Bohužel je tomu právě naopak. Počet odsouzených na smrt stoupá… Některé státy dokonce neváhají tyto popravy dávat v přímém přenosu v televizi…

Často přemýšlím, kde leží hranice mučení. Dříve bylo cílem poprav nejen zabít, ale především pobavit ostatní lid, případně odsouzeného zesměšnit. Nyní je ražen směr – zabít tak, aby odsouzený netrpěl. Jak ale vědci můžou s takovou jistotou vědět, že odsouzený opravdu netrpí? Myslím, že pokud není mučen fyzicky, může být velmi potrestán po stránce psychiky. To je ale samozřejmě otázkou každého jedince. Neexistuje žádná univerzální rovnice.

Pro začátek ještě několik čísel: zhruba 90zemí stále zachovává trest smrti. Kolem 30 států jej nezrušilo, ale nepoužívá jej. Můžeme jen doufat, že tato čísla budou nadále klesat, ne naopak.

Domnívám se, že není od věci mít trochu přehled o historii lidstva i v tomto směru. Vžít se do těla souzeného a představit si jeho muka nebo naopak duševní vyrovnanost s jeho budoucím osudem. Mě osobně tato studie mnoho přinesla.

ZVÍŘE JAKO KAT

Člověk a pes se stali přáteli již v mezolitu a od té doby si člověk oblíbil a ochočil mnoho různých druhů zvířat – od koček, přes kanárky, po lvy. Lidstvo zvířata nejen chovalo a uctívalo, ale zvíře se také stalo jedním z prvních pomocníků při výkonu trestu smrti. Nebyl tomu snad ušetřen žádný druh – savci, ptáci, dokonce ani hmyz. Odsouzence čekalo požírání, drásání, drcení…

V Indii a Kartágu nechávali odsouzenci rozdupat slonem. Někteří na to byli dokonce i cvičeni! V Egyptě byli odsouzenci předhazování krokodýlům, v Asýrii dogám. I v Číně, Japonsku, Orientu a často i v Evropě byli zločinci odsouzeni k předhození psovi. Byl to zároveň ten nejpotupnější trest. Ženám v Germánii se mohlo stát, že byli za vlasy přivázány ke koni, který s nimi potom vláčel až do jejich skonání. Stejný trest dostali ve Francii a Anglii otcovrazi. K tomu trestu nebylo užíváno jen koní, ale například i velbloudů (v Asii). Asiati v tomto byli opravdu velmi vypočítaví, přeci jen usmýkání velbloudem muselo nějakou tu chvilku trvat… Židovkám v Turecku byl rezervován trest, který spočíval v hození kočky do jejich kalhot.

Odsouzení na utopení v Římě byli zašiti do koženého pytle. Nikoliv však sámi, ale například s opicí, kohoutem, kočkou, psem, či hadem. V Římě bylo také velmi populární a legální (!!!) předhazování odsouzenců divokým šelmám. Trest byl údajně převzat od Kartáginců. Původně byl určen pouze cizincům, později se k nim přidali otroci, lupiči a také křesťané. Byla to nejhanebnější smrt, jaké se vám mohlo v tehdejším Římě dostat. Odsouzený obešel s cedulí na krku, na níž byl napsaný jeho prohřešek, celý amfiteátr. Až poté byla vpuštěna šelma. Využívalo se lvů, tygrů, hyen, vlků, (ti zabíjeli obět pomalu a krutě) medvědů, dokonce i psů. Zkrátka, jak se říká – jiný kraj, jiný mrav. Někde byli oblíbeni například býci, či sloni, kteří odsouzence v cuku letu rozdupali napadrť. Jinde byli do arény vpouštěni kanci, krávy a dokonce i berani. Představivost Římanů neznala meze. I „práva“ odsouzeného se lišila a postupem času samozřejmě vyspívala. Zprvu byl odsouzený spoután, později byl volný, s holýma rukama. Někdy měl možnost držet lehkou zbraň, aby se mohl bránit a celá „atrakce“ byla zajímavější. Trestanci byli šelmám předhazováni jednotlivě, ale i ve skupinách. Toto usmrcování se později stalo i součástí slavných divadelních her, kde smrt odsouzeného byla třešničkou na dortu. Netrpěli ale jen odsouzení, ale také zvířata. Nedobrovolně se stala předmětem nejvyššího zájmu a umíralo jich na tisíce.

Jak jsem už předznamenala, i ptáci byli využíváni jako kati. Různé druhy ptáků (podle zeměpisných šířek) zvyšovaly utrpení ukřižovaných, či naražených na kůl, kteří mnohdy byli ještě živi. Vzpomeňte si například na ubohého Prométhea…
Podobně tomu bylo i s hmyzem. Být ponechán napospas miliónu okřídlených mravenců byla možná mnohem horší smrt než roztrhání lvem. Až do 19. století existoval tento trest například v Maroku, Brazílii, Uruguay, Guineji a indiánských teritoriích.

I rybám – žralokům a murénám byli vhazováni trestanci.

Každý zvířecí druh měl na vraždění a mučení svůj (dobrovolný či nedobrovolný) podíl. Většina z těchto trestů byla opravdu krutá (ten nejkrutější a nejohavnější jsem raději vynechala). Líto je mi především těch zvířátek. Napadlo vůbec lidi, že ubližují především jim…? Takhle si člověk chtěl upevnit svou pozici toho „nejvyššího druhu“? Už tady se setkáváme s jevem, který nás provází celými dějinami zabíjení – postavení silnějšího, mocnějšího… Člověk si prostě snad neustále potřebuje dokazovat, že v jeho moci je opravdu cokoliv…

PROŘÍZNUTÍ HRDLA

Proříznutí hrdla byla specialita Římanů, zvaná také „římská spravedlnost“. Tento trest byl používán zejména při mimosoudních hromadných popravách, při usmrcování gladiátorů či křesťanů.
Trest spočívá v proříznutí hrdla. Nedochází však k oddělení hlavy od těla, jako při stětí. Příčina smrti je však totožná – nastává vykrvácením. Pomalé proříznutí byl zvláštní trest.
Tímto hromadným usmrcováním například začíná příběh Ježíše Krista, kdy Herodes Veliký přikázal pobít všechny dvouleté a mladší děti v okolí Betléma. Včetně vlastního syna! Podobně byly zabity i Anežka Římská či Lucie se Syrakus. Obě byly později svatořečeny.
V důsledku různých změn druhů mečů tento trest pozvolna upadal v zapomnění.
S proříznutím hrdla se ale také setkáváme u středoamerických indiánů a primitivních afrických i asijských národů, které jej používali jako součást svých rituálních obřadů.
V Evropě se tento trest nikdy samostatně nevyskytoval. Objevoval se vždy jen jako ztížení jiného trestu.

Mezi léty 1975 a 1978 došlo v Kambodži k velkému usmrcování. Rudí Khmerové při masakrech využívali i proříznutí hrdla. Tuto hrůzu zdokonalili tak, že po hrdle odsouzeného pomalu přejížděli ostrými palmovými listy.

ROZPÁRÁNÍ BŘICHA

Při trestu rozpáráním je odsouzenci v plném vědomí vražena do břicha zbraň. Ta mu (pomalu či rychle) proniká až do útrob. V Persii tímto trest nekončil. Kati pokračovali tak, že z břicha vyndali asi 6 až 8 metrů střev. Podobně byl ve 4. století umučen biskup Erasmus. Ten byl však nakonec ještě rozčtvrcen. Za francouzských náboženských válek takto protestanti trestali katolíky.
Možná vám něco říká slovo «harakiri». Harakiri je způsob usmrcení, které má vrátit čest či prokázat věrnost. Tato poprava (způsob sebevraždy) se objevuje výhradně v Japonsku a má mnoho verzí. Jedná se o zdlouhavý a komplikovaný obřad, kterému obvykle předchází hostina a meditace. Je známá již od 12. století, přijata justicí byla až ve století 15. Dnes je harakiri japonskými zákony zakázáno, běžně se však provádí.

Ti jedinci, kteří dokázali takto mučit sama sebe opravdu zaslouží úctu. Nedokážu si představit žádného Evropana (natož Američana), který by tomuto dokázal podstoupit. Rozdíl kultur přeci jen hraje velkou roli v našich životech a jak je možno vidět, dokonce i ve způsobu smrti.


NARAŽENÍ NA KŮL

Dokážete si představit, že máte v těle jeden obrovský, silný kůl…? Při čtení této kapitoly v knize Historie trestu smrti jsem se o to snažila… Víceméně to přišlo samo, když jsem tuto kapitolu četla poněkolikáté. Způsob smrti naražením na kůl je opravdu drsný…
Co se týče techniky, není myslím, co k vysvětlování. Odsouzenec je naražen na kůl, nejčastěji řitním otvorem, který je buďto namazán nebo proříznut, aby kůl mohl snadněji projít. Kůl také mohl být vražen do břicha a vyjít v podpaždí. To ale nebylo příliš obvyklé. Nejčastější bylo naražení tyče zhruba „jen“ 50 až 60 centimetrů do řitního otvoru a poté (podle vynesení rozsudku) byla tyč zasazena do země. Kůl poté samozřejmě v odsouzencově těle pronikal dál a dál, ale smrt mohla přijít až po několika dnech. U dívek hrozilo i nasazení kůlu vagínou. Tyče se používali různé. Jak špičaté, které ničily trestancovy vnitřnosti, proto byla smrt obyčejně rychlejší. Tak tyče zaoblené. Číňané dokázali tento trest ještě zúročit – do těla nejprve zavedli dutý bambus, jenž pak usnadnil zaražení rozžhavené tyče.
Tento trest byl znám zřejmě po celém světě. Nejhojněji byl asi využíván orientálními národy, které ho využívali zejména k zastrašení. Nebylo nic zvláštního na tom, že okolo hradeb byly zasazeny tyče s napíchnutými trpícími…

UKŘIŽOVÁNÍ

S křížem si snad každý automaticky spojí Ježíše Krista. Mnoho z nás nosí křížky na krku. Ale vzpomene si někdo z nás, že právě na křížích trpěl tolik lidí?

Tento trest znali už Egypťané, Peršané, Kartáginci, Féničané, Židé. V antických státech byl vyhrazen výhradně otrokům, ve zvláštních případech i zločincům. Být ukřižován tehdy znamenalo obrovské ponížení.
Kříž užívaný k této příležitosti byl tvořen dvěmi či třemi břevny, výjimečně i čtyřmi – pokud byla oběť určena k ukřižování do čtverce. Kříže měly tvary T, X (svatoondřejský kříž), Y, někdy i obráceného T. Potom byl odsouzenec ukřižován hlavou dolů, jako apoštol Petr. (Byl tak ukřižován na vlastní žádost, neboť prý nebyl hoden toho, aby byl ukřižován ve stejné poloze, jako Kristus.)

Trestanec v Řecku, Římě i Orientu byl zbičován a na místo popravy si nesl patibulum – vodorovné břevno kříže. Svislá část – stips – byla již upevněna v zemi. Odsouzenec byl ke kříže přivázán provazy (čekání na smrt pak bylo delší), nebo přibit hřeby. Ty se nepřibíjeli do dlaní, ale vždy do zápěstí. U nohou bylo více způsobů. Mohla být přibita každá zvlášť, nebo byly překříženy přes sebe a přibity najednou. U čtverhranných křížů byly roztaženy. Nikdy se ale nohy nesměly opírat o žádnou opěru. Proto jsou výjevy z náboženských obrazů, na kterých je právě tato (ne)skutečnost vykreslena, neodpovídající. Stejně, jako plátna, na kterých nese Ježíš na místo popravy celý svůj kříž.
Lze se domnívat, že ukřižovaný umíral hladem, žízní či vykrvácením, ale žádná tato domněnka není správná. Na kříži se umíralo jen a jen udušením. (Odsouzenec mohl dýchat jedině tak, že se přitáhl za paže. K prudkým bolestem způsobených zaražením hřebů se přidávali ještě prudké stahy všech svalů a hrudní koš, plný vzduchu se nemohl vyprázdnit.)
Zmírnění trestu bylo možné tak, že se odsouzenci zlomili nohy – udušení bylo rychlejší. To praktikovali pouze Židé. I oni podávali odsouzencům nápoje, které otupovali jejich mysl. Podobný nápoj byl podán i Kristovi.

Ukřižování bylo po své slávě a oblíbenosti zrušeno nástupem křesťanských císařů. Kříž se pak stal symbolem vykoupení. Trest se pak vrátil do Evropy například při Napoleonském tažení ve Španělsku či po přepadení SSSR.

POHŘBENÍ ZAŽIVA

I při pohřbení zaživa odsouzenec logicky umíral na nedostatek vzduchu. Nedovedu si představit ta muka, když jste zasypán v zemi, odkud už není návratu… Asi bych zešílela a nedivila bych se, kdyby se to mnohým odsouzeným k tomu, stalo.

I tento trest byl znám po celém světě. Stíhal většinou ženy. Například panny, které byly zasvěceny některému božstvu a porušily svůj slib či úkol. Germáni a Galové měli tento trest vyhrazený pro zrádce a zbabělce, Gótové pro ty, co zneužili děti. Ve Francii byly ženy pohřbívány zaživa místo šibenice. To platilo zhruba do poloviny 15. století. Do konce 16. století to bylo podobné i ve Švédsku a Dánsku. Tam byli muži, kteří spáchali podobný čin (vražda dítěte, obcování se zvířaty), lámáni kolem, zatímco ženy byly pohřbívány zaživa. Až do 20. století byly v Indii pohřbívány vdovy po boku zesnulého manžela. Žádaly si to tak náboženské zvyklosti. I v tomto „oboru“ se vyznamenali Rudí Khmerové. Ti nutili odsouzené vykopat si jámu. A své oběti dusili pomocí pytlů, které jim navlékli na hlavu. Dětem byl určen pytel jutový, dospělým pytel umělohmotný.

PŮST

Hlad. Každý ho zná a nikdo ho nemá rád. Nikoho, kdo by měl tedy neznám. Smrt hladem a žízní to je krutost! Koho to mohlo napadnout – vzít člověku jeho potřebu, nutnost…? Nedostatkem jídla umíralo v nacistických koncentračních táborech mnoho lidí. Kolik? Desítky? Stovky? Tisíce? A kolik jich bylo umučených dříve, ve starověku…?
Otázky, otázky… Odpovědi neznám. A zřejmě mi bude líp, když ani nebudu.

Jakže se dá usmrtit hladem? Různými způsoby. Byla například vynalezena „maska hladu“, z které odsouzenci trčel do úst železný jazýček, jenž jej nutil dýchat. Řadu dlouhých dní pak byl odsouzený připoután k trámu, ke zdi … dokud nenastala smrt. A nebo „hruška úzkosti“! Tento vynález, podobný hrušce, se objevil v 16. století. Díky pružině, či šroubu se hruška rozevřela a zaplnila ústa trestaného, který pak nemohl mluvit ani jíst. Některé typy těchto hrušek měly ještě ostré hroty, které pak poranily hrdlo – ale i konečník, či vagínu – protože hruška se používala i k trestání sodomie či cizoložství.

V Africe přivazovali zločince k těle oběti, z čehož si pak vzala příklad Francie. Kde k sobě během náboženských válek byli přivazováni dva katolíci, kteří buď umírali hladem nebo se snažili jíst se mezi sebou. V Barmě a Indii se odsouzenému lilo do úst roztavené olovo.

Trestu mnohdy předcházela opulentní hostina, která pak samozřejmě mnohem zvyšovala utrpení trestance. Jsou známy i případy, ve kterých je odsouzenci po vydatné hostině podvázána močová trubice. Smrt nastává v důsledku prasknutí močového měchýře. Tímto trestem se rád bavil císař Tiberius. V Persii to činili obdobně – oběti podali velké množství jídla, poté mu ucpali konečník, aby shnil se svými výkaly. Tím se inspirovali Španělští republikáni – ti zalévali svým zajatcům konečníky betonem.
Kolem roku 1975 byli v Angole vězni podezřelí ze členství v hnutí bojující proti vládnoucí skupině MPLA zavíráni do maličkatých místnůstek. Samozřejmě bez jídla a pití.

Už v antickém Řecku, Orientě či Asii byla známa klec. Její „rozmach“ je znám až ve střední Evropě, kde byla vyhrazena především duchovním. Tento trest nezahrnoval pouze smrt hladem a žízní, ale také šílenou ostudu – odsouzený byl totiž na očích všemu obyvatelstvu, které na něj často házelo kamení. Smrt, která mohla trvat i několik týdnů urychlovalo samozřejmě i roční období. Po smrti byla mrtvola v kleci ponechána dokud se úplně nerozpadla. Klece byly rozličných tvarů a nesloužily pouze k smrti, ale byly také prostředkem nátlaku. Zvláště oblíbený byl tento trest ve Španělsku a Itálii.

Dalším způsobem, jak člověka nechat zemřít hlady je zazdění. Být odsouzen k zazdění ovšem také znamenalo být odsouzen k zapomenutí. Trestanec umíral nejen hladem a žízní, ale také nedostatkem vzduchu, snad i mizerným psychickým stavem. Přeci jen, být odsouzen k pobytu mezi čtyřmi stěnami, trpět při tom hladem a žízní – docela dobrý důvod k zešílení, nemyslíte? Trest je znám již z antického Řecka, vzpomeňte na Antigonu! Inkviziční tribunály v Evropě k tomuto trestu začaly odsuzovat zhruba od 16. století.

SMRTELNÝ PÁD

Být odsouzen k tomuto trestu, znamená být shozen z nějakého vyvýšeného místa. Místa dopadu už byla různá – v Římě shazovali zrádce, svůdce a zloděje na skaliska, v Egyptě dopadl odsouzený mezi posvátné krokodýli, na kůly v zemi byl shozen perský trestanec, do vody dopadl odsouzenec v Mexiku nebo to byly píky a halapartny. Svržení odsouzence bylo často předmětem zábavy. Renesance tohoto trestu proběhla za války v Alžírsku a ve Vietnamu, kdy zajatci odmítli vypovídat, a tak byli vyhozeni z letícího vrtulníku.

Tato kapitola je určena pro obzvlášť silné povahy. Zabývá se totiž velmi ohavnými způsoby usmrcování i mučení, které si snad ani nechci představovat…

STAŽENÍ Z KŮŽE

Když jsem dříve slýchávala v nějakém filmu či jinde „stáhnu tě z kůže“, domnívala jsem se, že jde jen o otřepanou frázi. Nemyslela jsem si, že je něco podobného možné provést. Skutečnost je ale jiná.
Stažení z kůže může být částečné nebo úplné. Nemáme informace o tom, že by oběť (v Persii, Chaldeji či Babylóně, kde byl tento trest mučení velmi oblíben) byla před vykonáním trestu něčím omámena. Můžeme se tedy domnívat, že se kůže z lidí stahovala za naprostého vědomí (které člověk snad při té hrůze musel ztratit…?). Ke stažení z kůže byli používány nože a podobné řezné nástroje.

V Indii bylo stažení prováděno pomocí pálení pokožky – odsouzený musel nevýslovně trpět a smrt přicházela obvykle až za několik dní. Soudci, kteří zneužili své moci byli stahováni v Persii. Jejich kůží pak byla potažena křesla, na kterých sedávali jejich pokračovatelé. Peršané také řezali kůži například do úzkých proužků, či koleček. Trestu stažení byly často odsuzovány cizoložné ženy. V Římě bylo velmi známé a populární částečné stahování – z lebky a obličeje. S tím je možno setkat se i u indiánských kmenů v Americe. Trest stažení z kůže byl ve středověké Evropě neobvyklý.

ROZŘEZÁNÍ

Dnešní člověk „trpí“ už když se jen trochu víc pořeže nožem. Jakýpak asi musel být trest, kdy vás kat prostě nožem, šavlí, či pilou rozřezal…?
Uříznutí jednoho či více údů mohlo být jen předzvěstí jiného trestu. Jindy však bylo tělo zcela rozřezáno.
Peršané měli v tomto případě určen přesný průběh – nejprve došlo k odříznutí prstů u rukou, celých paží, poté prstů u nohou, uší a nosu, nakonec byla od zbytku těla odříznuta hlava. Tomuto způsobu se později těšili Italové a Španělé.

Jistě je vám také známo, že některé uříznuté údy (např.srdce a pravá ruka) byly vystavovány, například u hradeb města či na hlavní ulici. Až do 18. století je známo, že kusy těla byly vystavovány podle toho, jak určil rozsudek.

Ve středověké Evropě bylo přesně určeno, co bude amputováno zločinci, který spáchal určitý trest – zcela logicky se lupičům uřezávaly ruce, rouhačům jazyk a cizoložníkům pohlaví. Toto částečné rozřezání bylo součástí ve všech trestních zákonících středověké Evropy. Vítězné armády takto trestaly ty poražené.

Zvláštním způsobem je rozřezání pilou – i to mělo více způsobů. Při tom prvním byl odsouzenec uvězněn ve velké bedně a stisknut dvěma prkny – pak byl zhruba v úrovni pasu rozříznut vejpůl. Druhý způsob už je uveden i v římském zákonu 12.desek – oběť byla rozříznuta buď od hlavy dolů nebo naopak od třísel k hlavě – to pak visela za nohy hlavou dolů. Tento trest byl určen homosexuálům obou pohlaví.

Poslední popravy tohoto druhu provedlo gestapo, které dokonce vlastnilo i malé gilotiny, které sloužily k uřezávání údů.

ROZČTVRCENÍ A ROZTRHÁNÍ

Tento způsob trestu smrti spočívá v tom, že je odsouzencovo tělo rozřezáno na malé kousky, nebo je mu postupně vytrhávána kůže a svalovina.
Oblíbený byl především u asijských a orientálních národů. Tataři si pomáhali hoblíkem, který z těla postupně vytahoval maso i kůži. Někteří trestanci byli před výkonem trestu dokonce vykostěni. Peršané před rozčtvrcením vyjímali vnitřnosti. V Římě naopak popravy tohoto druhu začínaly kastrací mužů a vytržení ženských ňader. V Anglii byly vnitřnosti a srdce odsouzeného vyjmuty a uvařeny. V Číně měla poprava roztrháním přesný průběh – nejprve byl odsouzenému proříznut hrtan, aby nemohl křičet. Pak kat začal s trháním – ňader, vnějších stran paží, stehen… Maso bylo „ukládáno“ v proutěném košíku. Trest se na území Číny vyskytoval ještě začátkem 20.století…

Roztrhání koňmi je zvláštní forma těchto dvou trestů. Působí se při něm na všechny čtyři údy.
Trest byl znám již v Egyptě, Persii či Číně, odkud se dostal do Říma.

Nebylo vždy pravidlem, že byl odsouzenec roztrhán koňmi. V Indii k tomuto účelu například sloužili volové. V mnoha zemích se pak využívalo stromů – které k sobě byly násilím ohnuté a odsouzenec k nim byl přivázán. Poté kat přesekl provazy, které je držely u sebe a odsouzencovo tělo bylo velkým tlakem roztrženo. Hojně užíváno bylo i válečných vozů, které se pak rozjeli každý jiným směrem.

Ve Evropě během středověku tento trest mohl potkat například velitele vojenských oddílů, zběhy či šlechtice, kteří křivě přísahali.

ROZDRÁSÁNÍ

Jde o formu starověkého trestu. Používalo se k němu kola, na které byl odsouzenec připevněn. Kolem bylo otáčeno a odsouzenec byl rozdrásáván ostrými bodci, které trčely ze země. K smrti obyčejně stačilo asi 10 otáček.

Znám je ovšem i jiný způsob rozdrásání. Při něm je odsouzenec natažen na prkně a drásán železnými háky… Když se již nemohl hýbat, bylo mu rváno maso z boků a lopatek.

ROZDRCENÍ

Rozdrcení je posledním trestem smrti z této kapitoly. Spočívá v tom, že je trestancovo tělo pomoci nějaké síly rozlámáno a jeho nejpotřebnější orgány jsou rozdrceny…
I rozdrcení má několik variant. Tou první je postupné stlačování odsouzencova těla. Nejběžnější bylo odsouzence protlačovat mezi dvěmi kotouči umístěnými nad sebou. Jde zkrátka o jakýsi „lis“.
Další možností je tělo odsouzence rozdrtit třením. V Egyptě šlo o „hmoždíře“. Jinde, například v Germánii bylo využíváno velkých dřevěných ploch, které byly zatíženy kameny a na povrchu měly železné háky. Byly tahány koňmi a přejížděli tak přes odsouzencovo tělo.

A konečně třetí praktikou bylo rozdrcení samotnou vahou. Jistě je vám nepříjemné, když vám někdo omylem stoupne na nohu. Teď si představte tento pocit na celém svém těle. Na odsouzence byly většinou svrhovány balvany, mramorové či železné sloupy. V Římě a Egyptě bylo obvyklé kolem odsouzencova těla umístit bodce, které mu poté pronikaly hluboko do těla.

Tímto končím tuto kapitolu, doufám, že ji rozdýcháte. Těmito praktikami ale bohužel mučení a trestání nekončí. Připravte se. Bude hůř.

Share This