Mletý zelený čaj a obyčej jeho pití se do Japonska dostal prostřednictvím řeholníků, vracejících se ze studií v čínských zenových klášterech ve 12tém století. Tehdy jim čaj pomáhal při meditacích, sloužil jako lék a jako prostředek šíření zenu.
První čajová semínka přivezl z Číny do Japonska student zenbuddhismu, kněz Eisai (1141-1215) a už tehdy sepsal léčivé a osvěžující účinky tohoto nápoje. A tak se v té době čaj považoval spíš za lék. Jak se zvyšovala jeho dostupnost, začalo jej více lidí - hlavně aristokratů pít jako občerstvení. V té době se z pití čaje vyvinul v buddhistických chrámech slavnostní obřad.
Přibližně o dvě století později byla úloha čaje docela jiná. Pil se při soutěžích v ochutnávání čaje, provázených hostinami a okázalým předváděním majetku a bohatství. Koncem 15ho století se zenový kněz Murata Šukó (1422-1502) na dvoře Šóguna stal žákem zenového kněze Ikkjúa (1394-1481) a za jeho podpory se zabýval postupy a zásadami při podávání čaje.
Zvyk pití čaje se rovněž rozšířil i mezi příslušníky obchodnické vrstvy a podávání čaje probíhalo mnohem živěji, než na vytříbeném dvoře Šóguna, podstata obřadu však zůstala stejná. Z tohoto prostředí a sociální vrstvy pochází jeden z nejdůležitějších mužů - Takeno-Džóó (1502-1555) který během svého života rozvinul zcela nový způsob podávání čaje - nový styl čajového obřadu. Tento skromný a neokázalý způsob pak zdokonalil jeho žák Sen Rikjú (1522-1591), který ducha Cesty čaje ztotožnil se čtyřmi základními zásadami: souladem, úctou, čistotou a klidem. Tyto čtyři zásady tvoří základ všech používaných pravidel podávání čaje a současně i základ nejvyššího ideálu čajového obřadu.
Cesta čaje měla po dobu svého vývinu a trvání své čajové mistry, kteří si toto umění odevzdávali z generace na generaci, vznikaly školy umění čajového obřadu, podporované množstvím feudálů, kteří udržovali čajové mistry na svých lénech vyplácením ročního služného.
Začátkem 50tých let 19tého století Západ donutil Japonsko ukončit svou 250tiletou odloučenost a otevřít se zbytku světa. Tento proces vyvrcholil v roce 1868 obrodou Meidži, která rozbila moc do té doby vládnoucích Tokugawů, zničila feudální systém a nastolila - respektive vrátila Japonsku vládu císaře. Následkem všech reforem a změn Japonska v nový a moderní stát byl i nový věk Cesty čaje. Nová vláda se pokusila Cestu čaje zdiskreditovat za těsné spojení s předešlým feudálním systémem, avšak
Gengensai (1810-1877), tehdejší Velký čajový mistr, obránil Cestu čaje vyhlášením, že ona jako taková nedělá žádný rozdíl mezi bohatými a chudými, urozenými a prostými. Vyhlásil, že Cesta čaje napomáhá k rozvoji vlastností, které nová vláda považovala za ctnosti - být šetrný a skromný, poslušný nařízení a předpisů. A tak Cesta čaje získala povolení k další existenci...
Na sklonku 19ho století začala Cesta čaje opět nabývat své postavení, ale na odlišných základech. Bylo vytvořeno Sdružení pro Cestu čaje a mělo za následek rozvoj a rozmach tří škol Senke, které se zaměřovali na to, aby přinesli Cestu čaje prostému lidu. Školy Sekišu, spojené s privilegovanými vrstvami, postupem času zanikly.
Ještě důležitější změnou bylo, že na Cestu čaje bylo dovoleno nastoupit i ženám. Ty se čajových shromáždění začaly zúčastňovat po čínsko-japonské válce (1894-95). Vyučování Cesty čaje se dostalo na vyšší dívčí školy a vyučovalo se tam stejně, jako v buddhistických klášterech.
Po druhé světové válce se zájem o Cestu čaje rozšířil i na Západ a pobočky čajových škol se otevíraly ve všech větších městech Západního světa.
Zdroj: Cesta čaje - mysl čaje / Sóšicu Sen XV/ Pragma
