Zbraně by samy o sobě jen ležely někde ladem nebo by visely na zdích sběratelů. Většinou lidé jim vdechávají život a tvoří s nimi dějiny i osudy. Řekněme si tedy o zbraních, které se používaly v soubojích. V rozmachu soubojů tedy v 19. století se používaly tři základní zbraně; šavle, kordy a pistole. Ovšem existuje i doba starověku i novověku a tedy udělejme si malou exkurzi do dávných časů.

       MEČ – Ve skupině chladných zbraní mu náleží první postavení. Nebyl totiž jen králem zbraní, ale také symbolem moci, práva, cti a ovšem také války. Jeho význam dají slovní obraty s ním často spojované: zničit zemi ohněm i mečem, o mém právu rozhodne meč atd. Meč byl v raném středověku taky znakem privilegovaného bojovníka a společnost se dělila na ty, kteří mají či nemají právo nosit meč. Úderem meče byl bojovník pasován na rytíře, kterému byl pak po jeho smrti dáván i do hrobu. Některým mečům byly přičítány čarovné vlastnosti a vyprávěly se o nich legendy, jako třeba o Durandalu, meči rytíře Rolanda, Caliburnu (Excaliburu) meči krále Artuše nebo Tyrvingu, meči bájného skandinávského hrdiny Angantyrse. Jiné legendární meče zas dostávaly jména. Např.: meč Karla Velikého se nazýval Joyeuse, meč maurského krále Baliganta se jmenoval Précieuse a meč bájného hrdiny Siegfrieda měl jméno Balmung. Čepele raně středověkých mečů bývaly silné asi 4 mm, byly vyráběny ze železa, ale opatřeny často ocelovým břitem, svařeným s ostatní hmotou kováním. Zbraň tedy byla tvrdá, ale nikoli křehká. Šířka čepele se pohybovala v rozmezí 5 – 7 cm a celková dálka mezi 70 – 90 cm. Hrot byl spíše okrouhlý, protože tyto meče byly určeny především k seku. Rukojeti byly dřevěné, ovinuty kůží nebo látkou, teprve později se začalo šířit omotání drátem. Ruka bojovníka nebyla nijak zvlášť chráněna a chránila ji jen krátká příčka o délce 10 – 12 cm. Přibližně v 11. století se však záštita začíná prodlužovat asi o dvojnásobek a na přelomu 12. a 13. stol. se konce této záštity někdy ohýbají směrem ke hrotu meče, protože z takového místa pak může čepel soupeřova meče je těžko sklouznout. Také hroty mečů bývají od těchto časů stále ostřejší, protože bojovníci začínají upřednostňovat bod před sekem. Když pak v průběhu 14. století dochází v rytířské výzbroji ke kvalitním změnám a kroužková brň je stále nahrazována železnými pláty, poskytuje stále štíhlejší a šipičatější čepel meče vlastně jedinou příležitost jak zasáhnout soupeře, tedy bodnou jej mezerou v plátech krunýře. Tento nový způsob zabití soka pomoci bodu do škvíry ve zbroji nazývali tehdejší kronikáři pugnandi a čepele mečů se zároveň stále prodlužují, aby v této době dosáhly délky kolem jednoho metru a celková délka takové zbraně včetně jílce dosahovala v průměru asi 120 cm. Délka zbraně je vždy odvislá od rytířovy postavy. Meč byl vždy ceněnou zbraní a kolem roku 1000 měl dobrý meč cenu sedmi krav. Stáří mečů se nejlépe určuje podle tvaru hlavice. Meče raného středověku mívaly většinou tzv. houbovitou hlavici, románské obvykle ve tvaru paraořechu, gotické měly tvar podlouhlého válce a pozdně gotické mívaly rozeklanou hlavici, která tvarem připomínala rybí ocas. Čepele i rukojeti některých mečů se v 2. pol. 14. stol. prodlužují natolik, že vzniká nová kategorie: meč pro jeden a půl ruky. Jedná se o zbraň, která má při držení oběma rukama všechny dobré vlastnosti „dvojručáků“, ale přitom ji může bojovník ovládat i jednou rukou. Protože se nejednalo ani o meč jednoruční ani dvojruční, dostal nelichotivou přezdívku „bastard“, což k jeho mnohostranému využití bylo nespravedlivé. Při výcviku šermu a při turnajích se tento meč jevil jako nesmírně praktická zbraň. Dokazují to i učebnice šermu německého mistra Hanse Talhoffera z let 1443, 1459 a 1467. Skutečné dvojruční meče se na scéně objevovaly poměrně pozdě. Dvojruční meče se objevují až po polovině 15. století a jejich věk přichází ve století 16., kdy roste význam pěchoty. Navzdory vžitým představám se jedná o lehké zbraně, ačkoli průvodci na hradech a zámcích ohlupují návštěvníky báchorkami o hmotnosti dvojručáků kolem 15- 25 kg. Opak je pravdou. Nejtěžší dvouručák vážil 5,25 kg, u ostatních mečů je to něco kolem 2,70 – 4kg.

      SEKERA – ve středověku patrně po meči nejrozšířenější zbraň pro použití v boji i souboji. Před 9. stol. ještě neexistoval rozdíl mezi sekerou bojovou a pracovní, v 9. stol. se však už stala bojová sekera na našem území nejrozšířenější zbraní, a to i na úkor mečů, které byly výrazně dražší. Ostří  těchto seker, zvaných podle tvaru bradatice, nebyla nijak široká, naopak dosahoval šířky jen 4,5 – 6 cm, to z toho důvodu, že širší ostří by při seku do koužkového či šupinového krunýře dolehlo na větší plochu, kterou by patrně nedokázalo prorazit. U ostří bradatice se však veškerá sila koncentruje jen na poměrně malý prostor, takže kroužková zbroj mohla být dosti často proseknuta. Těla takových seker byla zhotovena z kujného železa, ale břit byl ocelový tudíž tvrdší. V následujících stoletích se šířka ostří seker opět zvětšuje a stoupající váha některých typů vede i k tomu, že prodloužený topor se ovládá oběma rukama. Takové zbraně jsou od 12. stol. používány hlavně pro boj pěchoty s jízdou, která dává před sekerou přednost spíše meči a pokud rytíři používají přece jen sekeru, jedná se spíš o zbraň pro držení jednou rukou, protože v levé se drží štít. V bojích či soubojích pěšky se však v délce nekladou žádné meze a rytíři ve 13. i 14. stol. se běžně utkávají v pěších soubojích se sekerami, jak nám ukazuje kronikář Frossart během líčení Souboje třiceti nebo polský spisovatel Sienkewicz v románu Křižáci. V 15. stol a zejména v jeho druhé polovině dostava rytířské sekera trochu jiný vzhled, násada bývá kratší, ale železná nebo aspoň okovaná, a rukojeť bývá chráněna okrouhlým železným terčíkem.

….příště ŠTÍTY, PALCÁT, DÝKA…