Ave, Imperator , morituri te salutant !

          ,,Zdráv buď Císaři, Jdoucí na smrt tě zdraví.‘‘ Ano, přesně takhle zdravili Gladiátoři svého vládce, když stáli v písku arény. Muži, kteří zápasili na život a na smrt jen pro zábavu císaře a obecenstva. A vůbec, poslechněme si odborníka na slovo vzatého, co o těchto hrách říká on sám:

           ,,Někdo by mohl naše gladiátorské hry považovat za kruté a nelidské, a jak se dnes konají, snad takové jsou. Ale když zločinec se zbraní v ruce zápasí o život, pro uši by se snad našla lepší škola, jež učí snášet bolest a smrt, nikoli však pro oči...‘‘

            Toto tvrdil Cicero, a to byl vzdělaný muž s vytříbeným uměleckým vkusem. Římané byli tvrdí lidé, od mládí navykali pohledu na krev i smrt, zvykli si netečně přihlížet lidskému utrpení, ale také je sami snášet.

           První gladiátorské hry byly pořádány snad okolo roku 264 př.n.l. při pohřbu Decima Iunia Pery, jehož synové na jeho počest postavili proti sobě tři gladiátorské dvojice. Zápasy gladiátorů, které mají svůj původ - patrně rituální - u Etrusků, se poté brzy staly nejrozšířenější zábavou Římanů.

           Gladiátory, jejichž jméno je odvozeno od latinského slova Gladius, jež znamená meč, byli většinou otroci, pečlivě vybraní a vycvičení v gladiátorských školách. Několikaposchoďové školy spíše připomínali kasárna než školu. Bojovníci na smrt bydleli v malých komůrkách a o jejich výcvik pečoval učitel šermu, cvičitel a lékař, který dbal o přísnou životosprávu. V budově školy byla také dílna zbrojmistra, skladiště zbraní, kuchyně, jídelna, ale i vězení. A jak dobře víme, strava nebyla valná, pečení kňouři se nepodávali.

            Tvrdý výcvik trval léta, než se z obyčejného otroka, sebraného někde po cestě jen tak náhodou, stal opravdový Gladiátor, který se mohl postavit to písku arény. A umíte si asi představit ten tvrdý výcvik. Tady máš zbraň, otroku a šup do arény. Hmmm, ten je dobrý, ještě nezemřel proti zkušenějšímu, ale ale, on ho dokonce zabil. Je dobrý, první lekci má za sebou. Dalšííí!

            Ovšem Gladiátor nebojoval jen s protivníkem rodu lidského, ale i rodu zvířecího. Dravé šelmy byly dopravovány z dalekých zemí, aby se mohli také utkat v aréně s gladiátorem. Vlci, medvědi, lvi, nosorožci, sloni, hroši, velcí a draví psi - všichni bojovali proti sobě, gladiátorům, anebo vysíleným odsouzencům na smrt, štváni pro pobavení obecenstva. Jak se mohl chudák malý odsouzenec ubránit proti velké, vyhladovělé a krvelačné šelmě, pouhou dřevěnou holí v ruce ? Neměl to snadné hoch.

            Velmi oblíbenou zábavou také byli souboje dvou různě vyzbrojených soupeřů. Vznikli ze starého zvyku stavět proti sobě zajatce různých národů, kteří byli vyzbrojeni tradičními zbraněmi. Nejznámější jsou souboje murmillona, vybaveného přilbicí, štítem a mečem či kopím, s retiariem, jenž měl pouze na levé ruce lehké ochranné brnění a v rukách síť a trojzubec.

            Život a ani smrt těchto bojovníků Gladiátorů, nebyly lehké. Vstávat brzo ráno před rozbřeskem, k snídani dostat zelenou šlichtu, co nepřipomínala jídlo a ani tak nechutnala, pořád se jen válet v písku a bahně, poslouchat jak na vás někdo ječí co máte dělat, odpoledne zase ta šlichta a znovu boj a cvičení až do večera, kdy jste dostali zase tu příšerně smrdící břečku. Ale v neděli jsme měli hody, dostali jsme dvojitou porci, tak na nás byli hodní.

            Poražený gladiátor měl svůj život jen v rukách panovníka, buď ten palec vztyčil, nebo ho dal dolů a to byl opravdu konec. Vítěz poté dorazil smrtelnou ranou poraženého. Ono - řekněme si to na rovinu, měl to za sebou a byl na tom možná líp, než umřít na bolesti břicha ze stravy tamních kuchařů.

             V zápalu boje se ovšem často stalo, že se oba bojovníci smrtelně zranili. Pak přiběhli zřízenci, svalnatí a urostlí s chytrostí malého dítěte, usmáli se na gladiátory svými bělostnými zoubky a umírajícího klepli malým kladívkem do hlavy, zaťali mu do těla hák a vyvlekli z arény ven, kde mu uštědřili smrtící ránu z milosti.

              Přísná disciplína při výcviku, vidina smrti při každém vystoupení, nikde žádný psychiatr, ke kterému by jste si mohli zajít si pokecat a poležet na gauči, takže se ani nemůžete divit, že někteří to prostě nezvládli a chtěli utéci hned jak je strčili do arény. A proto spolu s bojujícími gladiátory stáli v aréně tzv. lanisté s karabáči, s ostrými meči nebo rozžhavenými železy, stále připraveni hnát ustupujícího bojovníka do náruče smrti.

              Světlá stránka gladiátorského povolání byla ta, že na zdech gladiátorských kasáren se našly mezi jinými i nápisy od žen, které obdivovali toho či onoho gladiátora. Pokud si některý gladiátor vysloužil zvláštní obdiv císaře, nebo jiného vlivného příznivce, mohl strávit zbytek života pohodlně. Šel do důchodu. Od císaře dostal dřevěný meč jako symbol toho, že už nemusí vystupovat v aréně. Byl propuštěn z otroctví a mnohdy dokonce zahrnut bohatými dary. Takové štěstí ovšem nečekalo na každého!

              A nyní se dostáváme k názorným ukázkám zbraní Říma. Jak jsem zmínil na začátku, meč který používali Římané, se jmenoval Gladius. Meč měl na počátku své éry délku čepele 50 cm a šíři 6 cm, později se jeho délka prodloužila na 75 až 80 cm. Čepel byla broušená po obou stranách a špička meče byla dosti zkosená pod velkým úhlem. A proč se délka prodloužila? Nuže protože s prvním Gladiusem se především bodalo, jenže to se taky okoukalo a taky jste museli být blízko protivníka a tak se meč prodloužil a ejhle, on někdy prošel i skrz protivníka a nemusel jsem se ani tak natáhnout. Jů - a ono se s ním dá i dobře sekat, hmm, toho se využije v šermířském klání. Tak by se to také dalo zdůvodnit. Ovšem jak jsem zmínil na začátku při vstupu do světa chladných zbraní, vývoj materiálu čepele se zlepšoval a tím dovoloval dělat meče větší, delší, kvalitnější. A i bojovník se naučil lépe zacházet s delší čepelí. Důvodů je mnoho....

              Římané většinou dávali přednost krátkému dvojsečnému meči, který se nazýval celtiberský anebo hispánský, zřejmě dle toho, kde zdomácněl. Měl dřevěnou pochvu, potaženou tenkým plechem, upevněným nýty na dřevěný podklad. Měřil zhruba 60 cm a také on měl čepel ukončenou ostrým hrotem. Rukojeť ( capulus ) byla ve tvaru beraní hlavy a bez záštity. Ovšem později si ho poupravovali tak, že z něho vzešel Gladius v podobě jak ho známe nyní.

              Gladius měl čepel jednoduchého typu, ukončenou ostrým hrotem, jak jsem již řekl. Čepel zapadala do hladké manžety, záštity, se zvoncovým obrysem. Rukojeť ukončovala hlavice kulatého tvaru. Meče nesloužili ovšem jen jako nástroj pro boj, ale i jako doplněk a okrasa toho, kdo ho směl nosit veřejně. Proto se také rukojeti, záštity a hlavice zdobili vyrývanými vzory, leptáním barevných ornamentů.

              Řadoví vojáci, legionáři, nosili meč v pochvě u pasu, opásaný řemenem přes levé rameno a pravý bok. Během vojenské služby, která mnohdy trvala dvacet a někdy i více let, se ztráta meče přísně trestala, moc přísně.

              Důstojníci nosili Gladius za pasem na levé straně. Jejich meče byly většinou bohatě zdobené, rukojeti měli vykládané slonovinou, stříbrem a zlatem.

               Ještě zmíním meč zvaný Spathe - dlouhý, těžký meč, který používala většinou jízda. Měl čepel s oboustranným ostřím a krátkou záštitou. Pochva a záštita byly bohatě zdobené.

             A to je prozatím vše, velmi zkráceně, i když jistě né moc na unudění čtením. Jakékoli dotazy, nebo připomínky, či jiné informace uvítám. Nikdy nikdo neví vše že ano.