Pohřební průvod se pomalu rozptyluje mezi kapkami deště. Rakev dána do hrobky kamenné, v ní zesnulý náhle spí, ať klidu mu dopřejí.

                 Snad takhle by se dalo začít, ale proč zrovna o takovém morbidním tématu ? Nuže povím vám nyní o dýkách, které se používají i zde, ale skalpel tady zatím nehledejte. Přeneseme se do časů, kdy síla víry v záhrobí byla ještě dostatečně veliká, duchové neklidní a mrtvý občas vstávali z hrobů, a když už tedy nemohli vstát, tak alespoň dělali bu bu bu a sem tam jim upadla čelist....

                V oněch dobrých starých časech se lidé ze strachu, že by mohli procitnout i po své smrti v hrobce, v uzavřené rakvi, jistili předměty, které by jim pomohli buď přivolat pomoc, nebo ukončit tak náhle přijatý život v těle. Nebudu dlouze mluvit o zvonečkách a jiných blbostech pro přivolání pomoci z hrobky k živým na druhé straně, ani o jedech, ale o dýkách.

                  Předem upozorňuji, že jsem nenašel prozatím víc, než co jsem zaslechl, nevím jak se přesně a správně píše název, ani zda je přesný ve svém znění.

                 Dýky se jmenují Misery Kordie. Měli ukončovat utrpení umírajícího, za jeho života, ale i po jeho smrti, tedy kdyby se z té smrti probudil.

                 Dýka má tenkou čepel, skoro daloby se říci až jehlovitou, zhruba 20 cm dlouhou. Záštita je také tenká, na jednom konci zakončená malou hlavicí a druhý konec mírně vyhnutý vzhůru. Rukojeť jednoduchá, omotaná drátem, nebo kůží, padnoucí do ruky. Skoro by se dala jednoduše popsat jako malý rapír, vzdáleně ovšem.

                Co dodat ? Nevím, více informací nemám a dýky v ruce také ne, snad proto, že se nechytám umírat tak brzy a tak pomalu. Totéž přeji vám.