Mnoho zvláštních a důležitých věcí se v našem životě stane ve chvíli, kdy to nečekáme.
Když jsem toho rána přešla veliký padací most a vykoukla ven hlavní hradní bránou, spatřila jsem jinovatkou pokrytou zem. To podzimní vánek, náš dobrý přítel pokryl v noci vše bílým, ledovým hávem. Pozdrav a úsměv mi hradní strážci oplatili milou grimasou za hustými, jinovatkou vybělenými vousy a za chvíli už s chutí usrkávali horký bylinkový čaj z bezu a meduňky, který jsem jim přinesla, aby se zahřáli po dlouhé a mrazivé noční službě.
První paprsky právě ozářily mohutné hradby. Probudily pestrou paletu podzimních barev a chladivý  vánek, lákal svojí omamnou vůní k výletu někam do dálek. Jak těžko se mu odolává… Jak hluboké a tajemné jsou lesy v okolí. Po přání krásného dne jsem se vydala ven.
Slunce zlatilo hradní cestu, vyšlapanou stovkami bot a kopyt, jež se přede mnou klikatila do dáli, kam jen oči dohlédly. Čas od času pod nohama zapraskala slabá vrstvička ledového příkrovu, pokrývající množství malých, mělkých kaluží a tento jediný zvuk rušil téměř posvátné ticho, do něhož byla celá příroda ponořena. Toho malebného, podzimního rána jsem měla jako už mnohokrát namířeno za svým starým přítelem, duchem tisíciletého dubu. Jak veliká škoda je pro vás, že se s nim neznáte. Je tím nejlaskavějším a nejmoudřejším tvorem, avšak lidé jej potkají jen s těží, protože jejich hrubý a nelítostný svět už mnoho a mnoho tisíc let nenavštívil.
Za svůj dlouhý život, čítající mnoho a mnoho životů lidských, se přátelil s čaroději, trpaslíky a elfi, vlkodlaky a skřítky, driádami a vílami a jeho moudrost, sbíraná po mnoho tisíc let, mě, stejně jako jiné, uchvacuje. Vydržím celé hodiny naslouchat starým příběhům které už nikdo jiný nezná. Na oplátku já mu za deštivých večerů věštím z hvězd, šumících listů a kůry…
I toho nádherného rána jsem se, jako už mnohokrát, vydala známou cestou.
Nežli však budu vyprávět dál, musím na kratičkou chvíli odbočit a upozornit především lidské čtenáře, že možná právě jim bude můj příběh připadat neskutečný. Stane se tak pravděpodobně již od této chvíle, ale co naplat, svůj příběh vám chci vyprávět tak jak se skutečně stal.
Nad moji hlavou právě v tomto okamžiku proletěl ohromný do šeda zbarvený orel.
Po zemi se mihnul obrovský stín, připomínající snad velikého pohádkového draka.
Směřoval na nedalekou louku, ke které jsem se i já blížila a za chvíli s překvapující lehkosti, na tak ohromného tvora, přistál.
Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak ještě několikrát naprázdno zamával křídly, aby je urovnal a uložil podél těla. Vzduchem se na pozdrav rozlétl písklavý orlí hlas. Znovu, jako už tisíckrát mi přišlo na mysl, jak mě sám hradní pán a vládce zahrnuje přízní a doslova rozmazluje, neb mám opravdu vše, po čem jen mé srdce zatouží.
A jestliže mám dnešního rána toulavou, pošle některého z hradních strážných orlů, aby mě zanesl kam jen si přeju…:o)
Vstoupali jsme do výše. Nad koruny stromů, nad mlžný ranní opar …
Chladný podzimní vítr, můj přítel, provoněný dubovým listím a trávou, tu byl s námi.
Jako pokaždé zpíval a šveholil svojí píseň o bílých oblacích a modré obloze, tančil a hvízdal kolem uší, pohrával si s mými vlajícími vlasy a jemně čechral hebká orlí pírka jako by je snad měl v úmyslu všechny spočítat.
Zakroužili jsme nad Hradem probouzejícím se v raním úsvitu, téměř na dosah jsme minuli nejvyšší věže a pak už se před námi otevřel obzor do nekonečna se táhnoucích hlubokých lesů.