Jistě nebude Vašim uším znít podivně, když Vám povím, že za temných nocí nevydržím spát...
Jak bych mohla, zde, v kraji tolika tajemství a zvláště pak, je li měsíc právě v úplňku jako tuto noc a svým mocným vlivem promlouvá do duší všeho živého. Pak snad jen vy, v tom podivném lidském světě můžete netečně spát...
Vyhlédla jsem ven jedním z mnoha oken a rukama se opřela o masivní chladivý kámen. Je půlnoc, ale lesy v okolí hradu netonou v černé tmě jako obvykle. Koupou se v lahodné stříbrné záři a nastavují své větve jako dlaně, jakoby tušily, že z nich měsíční svit smyje špínu a zlo.
Vidím dobře každý strom a keř a holé pláně se lesknou jako zrcadlo.
Odkudsi z lesa vzlétl k obloze veliký noční dravec a stoupá stále výš, až k potrhaným cárům černých oblaků, aby pak už jen bez mávnutí křídel kroužil nad krajem, jako by se ani on nemohl vynadívat.
A pak ty ohně. Všude, kam, jen mé oči do dálky dohlédnou vidím plápolat růžové plamínky, svolávající všechno živé v lese k prastarým obřadům. Do tváře mi dýchne svěží voňavý vítr a mě při té kráse mrazí v zádech. I vás by mrazilo...
Filipo-jakubská noc je nocí mocné magie. Nastal nám čas, kdy budou všichni tančit kolem ohně a uctívat toho tajemného strážce všech mágů a čarodějů, čas vzývání měsíce jako nejvyššího mystéria a zhmotnění kouzel.
Avšak ještě před tím, než seběhnu ze své věže a vejdu do čarodějného lesa plného tajemství, splním velmi ráda to co jsem slíbila a poodhalím Vám něco málo z tajů měsíce.
Pohodlně se tedy posaďte, třeba zde, v mé věštírně, u velkých kamenných stolů, své oči svěřte hypnotizujícím plamenům hořícího krbu a poslouchejte...