( úvahy o knihách a filmech podle J.R.R. Tolkiena)
   Vždycky jsem byla zarytý antitolkienista. Ne z principu, to ne. Nemůžete něco neuznávat jenom z principu - aspoň si to myslím. Zkrátka jsem to vzala kdysi za špatný konec. Všichni, kdo Tolkienovy knížky znáte, mi dáte za pravdu, že začít Silmarillionem nebylo zrovna moudré. Všichni mi říkali - nech toho a přečti si Hobita. Tak jsem poslechla a ejhle - nedočetla. Putování drobečka se mi zdálo zdlouhavé a o ničem a pro děti. To bude tím, že jsem jako scifistka zhýčkaná jinými příběhy. A tak jsem v našich kruzích dlouhá léta platila za ignoranta, který nečetl Pána prstenů a nemá Tolkiena rád.  Pak mi přišla do rukou drobná knížečka s ilustracemi Alana Leeho - básničky z Pána prstenů. Původní svou recenzi na toto dílko, psanou v létě 2002 a uveřejněnou na jedné ze slovenských scifi stránek, přikládám na konci článku. A byla to právě tahle knížečka ( a také nadšení mých některých přátel), která mně přivedla k tomu, že jsem si Pána prstenů nakonec přece jenom přečetla. Ne však celého. Nějak jsem to vzdala v půli třetího dílu...
     Proč vám tady vykládám celou svoji Tolkienovskou anabázi? No - k dočtení mně přinutil film :o) Protože tak, jak těžce se mi četly knížky, tak jednoznačně si mě film získal. A to jsem viděla nejdřív druhý díl - Dvě věže - a až pak jsem si půjčila díl první :o))) A na základě toho všeho dočetla díl třetí :o)

Hobotín     Myslím, že je zbytečné vyprávět tady o obsahu knížek a filmů - bylo by to nošení sův do Athén. Chtěla bych se ale podělit o své postřehy a dojmy. Dáte mi jistě za pravdu, že filmy jsou mnohem údernější a akčnější, než knížky. Režisér Peter Jacson moudře vynechal hobitovské prozpěvování a vysvětlování rodinných a příbuzenských vztahů a sáhodlouhé opisy nahradil nádhernými obrazy. Co mně v knížce jednoznačně složilo na lopatky, byl málem pětistránkový opis návratu koní do svých domovských stájí (neberte doslovně, chci jen poukázat na neskutečnou zdlouhavost některých pasáží). Ve filmu tyto zdlouhavé pasáže nejsou - pokud za ně nepokládáte malebné panoramatické záběry na novozélandskou přírodní scenerii. Já osobně jsem se docela kochala.
     OkoTaké se nebudu pozastavovat nad hereckým obsazením. Troufám si říci, že je stejně dokonalé, jako obsazení v Harry Potterovi (promiňte, že to sem míchám :o) ) Spíš jsem přemýšlela nad tím, jak dokonale se ve filmu povedlo postavy z knih oživit. A jak dokonale se podařilo zrealizovat Leeho vzdušné a étericky lehké vize Tolkienova světa. Například scéna z prvního dílu, ve které se Frodo probouzí po zranění mordorskou dýkou v Elrondově domě - celkový záběr na ložnici s výhledem do zahrady, uprostřed postel s malinkou postavičkou, nad kterou bdí Gandalf - to všechno je jako sejmuto z plátna malíře a přeneseno na plátno filmové. Co se týče prostředí, povedlo se Jacsonovi přesně vystihnout jeho atmosféru, to tajemno, malebnost a krásu.

A stejně tak je to i u jednotlivých postav. Setkala jsem se s názorem, že "ženský jdou na Pána prstenů kvůli Legolasovi a Aragornovi a chlapi zase kvůli Arwen a Galadriel". Nuže - každému, co jeho jest. Pravda je, že jak Legolas v podání Orlanda Blooma, tak charismatický Aragorn Viggo Mortensen, i Boromir, ztvárněný Seanem Beanem, jsou muži krásní každý jiným způsobem a mají nepopiratelné kouzlo a přitažlivost. Gandalf mi ve filmu připadá mnohem lidštější a vznešenější, než v knize. Jsou i tací, kteří tvrdí, že filmový Gandalf je příliš mladý, málo tajuplný, na čaroděje příliš emotivní. Dovoluji si odporovat. Právě film mně osobně naučil Gandalfa si vážit a mít ho ráda. A tak, jako v knize, je i ve filmu Frodo postavičkou v podstatě tragickou. Drobným tvorečkem, na bedrech kterého spočívá záchrana jeho světa. A jak v knize, tak i ve filmu je nám řečeno, že ne velikost těla a svalů dělá z člověka hrdinu. Hrdinu dělají jeho činy a Frodo bezpochyby hrdinou je. FrodoMalý a bezbranný, s dušičkou čistou, jak padlý sníh, dokáže vzdorovat zlu Prstenu a dokáže jej nést do Mordoru navzdory duševnímu i tělesnému strádání. A je to právě ta jeho čistota, jeho odhodlání, nebo kouzlo jeho osobnosti, co způsobuje, že jej jeho přátelé - jak hobiti, tak lidé, elfové i trpaslíci - po celou dobu jeho putování chrání. Ne jenom proto, že je Tím, kdo nese Prsten, ale proto, že je tím, kým je. Nejmarkantnějším příkladem je tu Sam Kŕepelka. V závěru prvního dílu se pustí za Frodem do řeky bez ohledu na to, že neumí plavat. Jeho oddanost sahá až za vlastní bezpečí. Četla jsem článek, zabývající se takovou nebetyčnou ptákovinou, jako je úvaha na téma, zda Frodo a Sam jsou, nebo nejsou homosexuální partneři. Autoři tohoto článku musí být zřejmě sami dostatečně úchylní, když uvažují nad touto možností a nenapadá je řešení docela jasné a přirozené. Přátelství a oddanost. Sam byl Frodovým zahradníkem ve Dně pytle a považuje Froda za svého pána. A dal Gandalfovi slib, že svého pána neopustí. Jeho oddanost je porovnatelná s oddaností japonských samurajů, bezmezně ctících své pány a neohroženě bojujících za jejich zájmy, připravených kdykoliv obětovat vlastní životy. Dnes se už taková oddanost vidí málokdy - jestli vůbec. A tak se některým "odborníkům" protáčejí panenky a zavařují mozkové závity bádáním, co je vlastně příčinou takového těsného vztahu mezi dvěma jedinci. Je to poplatné naší době, bohužel. Době, ve které určité morální hodnoty ztrácejí na ceně a profanují se. Době, ve které se slévá a stírá hranice, určující dobro a zlo. Stáváme se paranoidními a schizofrenními, stejně jako Glum, jehož boj se sebou samým - Sméagolem, kterým kdysi byl a Glumem, s duší pokřivenou zlem Prstene - je jedním z vrcholů druhého dílu. Nebudu zpívat ódy na ztvárnění postavičky Gluma - klobouk smekám před jeho tvůrci. Smekám i před režisérem Petrem Jacsonem, který tyto scény, kde Glum a Sméagol mezi sebou bojují, dovedl k totální dokonalosti. Troufám si je označit jako nejlepší, co jsem viděla.
     A když už je řeč o boji... Popisy bojových scén v knihách jsou poměrně únavné a nedají čtenáři to pravé napětí. Naproti tomu bojové scény ve filmech jsou perfektní. I když bitva o Helmův žleb trvá na plátně málem třičtvrtě hodiny, divákovi to tak nepřipadá. Je to asi největší bojový masakr v dějinách kinematografie - aspoň mám ten pocit. Do židle vás vtláčí vzrušení a napětí, chvílemi jste mrtví smíchy - ano, i v bojových vypjatých scénách lze umístnit odlehčující prvky. Například, pamatujete na ticho před bitvou, kdy jsou hradby obsazeny vznešenými a hrdými elfy? Jeden krásný muž vedle druhého a najednou mezera a nad cimbuřím je vidět jenom vršek helmy a slyšet dudrání o špatném výhledu. Ano, hádáte správně. Pod tou helmou je Gimli a moc toho fakt nevidí :o))) A další scéna - Gimli a Legolas soutěží, kdo zachloští víc skřetů - bojují a vykřikují si, kdo jich má už kolik na kontě. A další scéna - dlouhé schody a málo času na jejich zdolání. Víte, kdo vynalezl skateboard? Jasně, že Legolas :o)))) Prkno a jedem po schodech dolů jak namydlený blesk :o) A ještě jedna scéna - když se Aragorn a Gimli chtějí dostat na most, vedoucí k bráně a musí na něj doskočit. Gimli požádá Aragorna, aby ho na most hodil, protože tak daleko nedoskočí a vzápětí ho zapřísahá, aby to neřekl elfovi :o) Tohle všechno - tyhle odlehčující prvky v knihách chybí.
A pokud jde o Gimliho - koluje názor, že film z něj udělal šaška, že Gimli z knihy je přece vážný a udatný bojovník. Jenže proč by vážný a udatný bojovník nemohl mít smysl pro humor? Filmový Gimli nemá chybu a myslím, že John Rhys-Davies si na jeho ztvárnění docela zgustnul :o) Proč by troška humoru měla způsobit degradaci Gimliho a celého trpasličího národa? Myslím, že je tomu právě naopak. Polidštila je a dala jim jiný rozměr, než kniha.
     A když je řeč o boji, tak mně upoutal ještě někdo. Aragorn. Upoutal mně jeho způsob boje. Žádné šermování a poskakování a mávání mečem nad hlavou. Žádné ty filmové fintičky, na jaké jsme zvyklí a jaké nás už občas i nudí. Aragorn bojuje velice úsporně a účinně. Úhyb - sek. Úhyb - sek. Docela mi to připomíná japonský styl, způsob boje, popisovaný mistrem Musashim v Knize pěti kruhů. Maximální soustředění na účinnost úderu. A pokud budete Aragorna v bojových scénách sledovat skutečně pozorně, uvědomíte si v jeho pohybu mnoho prvků z východních bojových umění. Klobouk dolů před přípravou Viggo Mortensena.
     Jak jsem již říkala na začátku, zhlédnutí filmů mně přimělo k dočtení třetího dílu, Návratu krále. A musím říct, že tentokrát bylo to čtení docela jiné. Ta druhá zbývající půlka knihy se pro mně stala zážitkem. Proč? Protože i když si troufám říct, že mám velikou obrazotvornost, nedokázala jsem si při čtení prvních dvou dílů představit některé situace, scenerie, postavy. Byli pro mně jenom na papíře, asi právě kvůli zdlouhavému stylu psaní pana Tolkiena. Ale po zhlédnutí filmu jsem je měla přímo před očima i při čtení. A když jsem pak knížku zaklapla a odložila, bylo mi najednou smutno. Dumala jsem, co se skrývá za Šedými přístavy, proč elfové opustili zemi, ve které znovu zavládl klid a pořádek... Padlo na mně takové to příjemné smutnění za něčím, co skončilo. Jenže - ono to nekončí. Dokončuje se výroba třetího filmu, na který se skutečně neskutečně těším :o) A hodlám si všechny tři knížky přečíst znova, tentokráte i s "vizuálními efekty" :o) A mám za to, že tohle "tolkienovské šílenství", nastartované natočením filmů, potrvá hodně, hodně dlouho. A že právě filmy napomohou prodeji těchto kouzelných knížek, které jsou stejně už několik let N#1 na pultech knihkupectví. Knížek, ve kterých se můžeme přenést do docela jiného světa - do světa, ve kterém platí síla přátelství, oddanost a hrdinství, kde vítězí dobro a čistota nad zlem, nenávistí a touze po moci. Do světa, kde enti křižují své hájemství lesů a hvozdů, kde vedle sebe žijí lidé, trpaslíci, elfové, hobiti a mnoho jiných bytostí, kde vládne magie a moudrost...
     Dovolím si na závěr trochu moralistického filozofování. Navzdory všemu lidé pořád čtou. A ti moudřejší vedou ke čtení i své děti. A ty děti si z knížek také většinou něco vtisknou do svých hlav a dušiček. Něco v nich ulpí a dřímá a čeká na svůj čas. Doufejme, že jsou to právě ty věci a hodnoty, o kterých jsem mluvila. Přátelství, oddanost, víra v dobro a lidskou moudrost, touha po dobrodružství a poznání. A že až ten čas přijde a děti dospějí, tohle všechno si sebou ponesou životem dál. To je docela hezká vyhlídka, ne?

VE SVITU OHNĚ PŘEMÍTÁM...
J.R.R.Tolkien, Básně z trilogie Pán prstenů, poézia Mladá fronta, Poems from the Lord of the Rings, preklad: Petr Štěpán, ilustrácie a obálka: Alan Lee, 96 strán, pevná väzba, cena: 206,- Sk, ISBN 80-204-0889-4
     Tušila som, že sa to raz prevalí, bála som sa tej chvíle, ale život je potvora a už je to tu... Nebudem ďalej zapierať a naplno priznám to, čo o mne zatiaľ vedia iba priatelia. Áno, vážení, viem, že je to v našich kruhoch takmer hriech a neodpustiteľná medzera vo vedomostiach, hanbím sa za to, ale ja som fakt Tolkiena nečítala...
     Je to tak, nečítala som Hobita, ani Pána prsteňov... Moje tolkienovské nedovzdelanie zahŕňa asi len tretinu Silmarillionu a teraz vlastne aj obsah tejto knižočky, útlej a malej, ale iba rozmermi. Siahla som po nej z čírej zvedavosti, lebo úprimne povedané, za tie roky, čo čítam sf a f, som sa ešte s poéziou nestretla. Táto knižočka obsahuje básne z trilógie Pán prsteňov a trúfam si na základe vlastnej skúsenosti tvrdiť, že osloví aj toho, kto trilógiu nečítal. Miestami nežné a krehké verše vás uvedú do Tolkienovského sveta a rozprávajú vám príbehy jeho postáv a postavičiek. A sprevádzajú ich naozaj prekrásne ilustrácie Alana Leeho. Nebudem sa o ňom rozpisovať, všetko dôležité o tomto pánovi sa dozviete ihneď na začiatku tohto príjemného počinu Mladej fronty. Počinu o to príjemnejšieho, že ho nehyzdia žiadne zbytočné chyby a lapsusy. Kto trilógiu Pán prsteňov čítal, ten si určite okamžite zaradí a zatriedi verše k patričnému deju, či osobe. Kto ju nečítal, môže sa jednoducho nechať na chvíľku kolísať básnickými obrazmi a poetickými povesťami, čiste len tak, pre krásu verša. Na mňa osobne najviac zapôsobila Bilbova pieseň. Ale vlastne nie len ona...
     Na básne sa recenzie píšu ťažko, básne sú vec nálady a pocitov. Čo keby ste si túto knižočku prečítali sami? Stavím sa, že si pri nej oddýchnete a posnívate, rovnako, ako ja...