VZPOMÍNKA

    Vítr vál krajinou a déšť se na ni snášel z　nebe ponurého. On stál tam u hrobu, na němž zapálil před chvíli to bílé svíce. Díval se do jejich plamenů a jeho myšlenky se kamsi ztratili. Chtěl mluvit a vzpomínat, ale jeho myšlenky tam nebyli. V　jeho mysli bylo najednou prázdno. Snad četla mu z　duše, to co jí chtěl říci. Ještě jednou s　ní mluvit, ještě jednou se jí zadívat do těch jejich nádherně hlubokých očí a utonout v　nich zase na světelný okamžik.

   Věděl, že tohle už nikdy nezažije, ale její obličej měl stále živě uchován v　paměti a ve své duši. Tam nikdy nevyhasne jeho záře a ten překrásný úsměv na její líbezné tváři s　jasnými lícemi. Ty rudé rty, kterých se dotýkal a směl je líbat svými. Jak jí hladil v　jejich vlasech a cítil jejich vůni a jemnost. Slyšel její smích, který pronikal do jeho srdce a dával mu radost. Cítil její dotyky na svém těle a dotyk jejich rukou ve svých. Tohle všechno teď cítil, jak tu stál v jemném　dešti před hrobem a díval se do plamenu svíčky. Po jeho tváři tekli slzy a on nevnímal okolí, ani ty slzy, které mu stékali po tváři na kabát a leskly se ve světle mihotavém od svící po hrobech rozsvícených.

   Kapky deště syčeli na rozpálených krytech na lampičkách svíček. Otřel si slzy a ještě chvíli postál a tiše se díval na její jméno vytesané do kamene. Proč to skončilo tak brzy ? Milovali se a chtěli spolu prožít zbytek života. Chtěli toho spolu tolik udělat a měli tolik snů na splnění. Smrt mu ji vzala a on zůstal sám na tomhle prokletém světě a bloudí časem osamocen. Miluje ji a už nikdy jí to nemůže říci do těch očí zelených. Jenom jí to poslat ve svém srdci a myšlenkách, které patří jí.

    Už nikdy nebude milovat jinou dívku tak, jako miloval a miluje svou milou, která mu odešla a již se nikdy nevrátí. Chtělo se mu křičet zoufalstvím, být zticha, nevyznal se v　sobě. Jediné, co věděl v　tuhle chvíli bylo být sám, někde, kde nikdo není, je tam ticho a klid.

    Tiše odcházel do tmy, která skryla jeho kalné smutné oči plné slz, zármutku a bolesti. I smíření s　osudem se dalo v　nich vyčíst. Jeho kroky vedou zpět do prázdného domu, kde už nikdy neuslyší smích své milé, křik dětí. Bude sám v　tom tichu a tmě. Snad usne a už se ráno neprobudí. Bude s　ní. Navždy.