Z oblohy se pomalu snášely bílé vločky. I když se toho zimního podvečera schoulila prokřehlá rtuť teploměru k - 10 stupňům pod nulou, je příjemně, pod nohama vrže promrzlý sníh a celý kraj odpočívá pod bílou přikrývkou ležící na všem, kam jen oči dohlédnou. Spolu s rampouchy a zmrzlou jinovatkou tvoří prazvláštní dojem, jako by se ten šedivý a neutěšený svět náhle proměnil v pohádku. Ale největším důvodem, proč se mi zdá dneska svět nějak hezčí bude, že je 24. prosince, jsou vánoce, a všechny věci i místa které denně míjíme a zdají se nám všední a obyčejná, se najednou, ten jeden jediný den všední nezdají. Procházela jsem ulicí, tu a tam osvětlenou pouličními světly, jenž už zářily i přesto, že ještě není tma, která se teprve pomalu a pozvolna chystala přikrýt krajinu, lidská obydlí a vůbec všechnu tu ledovou krásu. Zimní dny jsou krátké. Netrvalo dlouho, minula jsem poslední svítící sloup, poslední zahradu, prohrnutá cesta zde končila a přede mnou se otevřela jen bílá pláň, načisto uhlazená větrem. Až někde v dálce za ní byl vidět tmavý stín lesa. Bylo mi skoro líto ničit tu krásnou, větrem do hladka vyhlazenou rovinu svými kroky, ale vábivá vůně zimního lesa byla silnější. Z nebe se pomalu začly snášet lehoučké vločky, které jemně padaly na zem, aby se stratily v milionu jiných a s nimi se skoro náhle přikradla tma. K uším mi dolehl zvon z nedalekého kostela, oznamující pátou hodinu večerní a když dozněl poslední úder, uvědomila jsem si náhle, jaké je tu všude obrovské ticho. Jen jsem stála se zavřenýma očima a poslouchala. Náhle však... Ticho přerušil zvuk těžkých kroků a přede mnou se v kontrastu s pozadím bílého sněhu, vztyčila lidská postava. Krve by se ve mně nedořezal, jak strašně jsem se tenkrát ulekla.
„O čem přemýšlíš... Moniko?" Ozval se zvláštní, trochu chraplavě znějící hlas. Úlekem jsem rychle couvla několik kroků zpět...Kdo je to?
"Omlouvám se, omlouvám se že jsem tě asi vyděsil, byla jsi zamyšlená..." Napínala jsem zrak avšak neviděla jsem víc než šedivou, mírně shrbenou postavu. Ale ještě více než fakt, že jsem jej neznala, ale on mě ano, mě upoutalo a také vyděsilo, jak zvláštní to byl hlas.
„Vy mě znáte? Já vás nepoznávám"
"Ano, znám"
„A kdo jste?"
„Mohu ti to říct, ale myslím, že by si mi nevěřila," odpověděl tajemně.
„Ne ne, počkejte, ráda bych to věděla víte, chci to vědět, chci znát vaše jméno, abych věděla, kdo ze vsi tajně pronásleduje ženy když si samy vyjdou směrem k lesu, a dá se poznat až daleko od obydlených míst" pokusila jsem se vtipkovat, ale okamžitě jsem si uvědomila, že to pro mě není zrovna důvod k smíchu.
„Nepronásleduji tě, jen jsem se chtěl zeptat, proč jsi zrovna dnes večer sama?"
„No já nejsem… tedy vlastně… no...
„Podívej, lidé slaví vánoce, sedí teť doma, okolo stromečku, mezi svými, rozbalují dárky a je jim dobře", řekl a černý obrys přede mnou ukázal rukou směrem k vesnici. Pohlédla jsem na malá, žlutá okna, vzdálené vísky zaváté sněhem a uvědomila si, že je mi vlastně velmi smutno.
„Ano, ale ještě stále nevím kdo jste", přerušila jsem jej velmi nezdvořile.
„Dobrá, povím ti to když si to přeješ. Ale vím že mi asi neuvěříš. Já jsem Bůh."
„Cože? Vyprskla jsem.
„Já také neslavím vánoce, víš, tam kde já žiju nikdo jiný není, jsem také sám, no, ale každý se jednou dočká, nikdo nebude věčně sám, znělo mi v mé zmatené mysli.
Právě jsem se chtěla otočit a rychle odtud zmizet, když jsem asi dva kroky od sebe spatřila v bílé závěji malé tělíčko pokryté barevnými pírky.
"Sýkorka... asi umrzla."
"Stalo se to včera, byl příliš velký mráz," řekl.
Vzala jsem ji do rukou abych se jen zběžně přesvědčila že ji už nemohu pomoci. Byla zmrzlá jako kus ledu. Chtěla jsem jí položit zpět do studené závěje, ale tmavý stín ke me přistoupil.
Vezmi ji mezi dlaně.
Střihla jsem po něm nedůtklivým pohledem, ale věděla jsem, že to ve tmě asi stejně neviděl.
"Proč?"
"Jen to udělej, neboj se."
"Už jí nezahřeju, je mrtvá ..."
"Zkusíme to, uvidíme."
Po krátkém váhání jsem schovala zmrzlé tělíčko mezi dlaně. Přistoupil blíž a položil svoje dlaně na moje. Právě jsem přemýšlela jak velké jsou moje šance na to, že mu uteču, uvážím li, že se bořím po kolena do závěje, když jsem ve svých dlaních ucítila pohyb. Rukama mi projelo zvláštní teplo. V dalším okamžiku už sýkorka zamávala křídly a zmizela mi z očí směrem k nedalekému lesu.
"Nebyla mrtvá, vytřeštila jsem oči úlekem. Ale vypadala tak, nevěřila bych že..."
"Je to už mnoho a mnoho let, co jsem naposledy mluvil s člověkem řekl. Většinou se při svých toulkách lidem vyhýbám. Lidé po mě stále něco žádají. Dneska je mi ale také smutno, stejně jako tobě.
„Takže ty jsi tedy Bůh, vyrazilo mi z mých promrzlých rtů s již o poznání menším výsměchem.
„Ano jsem", pokrčil obrys přede mnou rameny.
Ten Bůh, ke kterému se modli všichni lidé na celém světě?
„Ano"
„Ten Bůh o kterém se píše v Bibli?, ten který stvořil celý svět, zemi slunce i nebe? Ten Bůh?"
„Ano"
„To těžko" vykřikla jsem, otočila se a vyrazila směrem k vesnici. Obvykle jsem pro každou legraci, ale tentokrát mi nějak do smíchu nebylo, bála jsem se ho a navíc, neměla jsem chuť pokračovat dál v téhle podivné diskusi. Bůh. …
„Moniko, proč bychom měli být oba sami? Vždyť je to hezké mít o vánocích někoho." zazněl mi v mysli zas ten zvláštní hlas. Ano, zazněl v mysli, uvědomila jsem si náhle. Vždyť já ten hlas neslyším, je to jako by to byly moje vlastní myšlenky! Otočila jsem se a vyjeveně pohlédla na šedavou siluetu postavy před sebou.
"Také miluji les" řekl, "stejně jako ty se v něm cítím dobře. Nedaleko odtud je nádherné místo, mohli bychom strávit štědrý večer tam, co by si řekla?"
„Je zima," špitla jsem a stála jako přimrazená.
„Nezval bych tě tam, kdyby ti měla být zima… tak pojď…"
Obrys černé postavy přede mnou se vydal směrem k lesu. Opravdu jsem v té chvíli nedokázala říct proč, ale šla jsem za ním. Možná že jsem ukolébána krásou zimní krajiny nekde v závěji usnula a tohle je jenom sen, říkala jsem si, Začalo ještě vydatněji sněžit a směrem od vesnice zadul z ničeho nic ostrý, studený vítr, který z nenadání proměnil poklidný, příjemný večer v chladnou a drsnou zimu. Dívala jsem se, jak mu od těžkých, leskle černých bot odlétává prašný sníh a kráčela v jeho stopách. Za chvíli jsme byli v lese. Ze stromů, které nenadálý vítr ohýbal ze strany na stranu se sypaly téměř kotouče navršeného sněhu a mi jsme byli během okamžiku bílí jako dva sněhuláci.
"Kam že to jdeme?" Zakřičela jsem z plných plic do sněhové vánice.
"Ke mně, za chvíli tam budem,"
Mezi přivřenými víčky jsem náhle mezi stromy uviděla oheň, plápolající v malém ohništi, asi nějakých sto metrů před námi. Směřovali jsme k němu. Když jsme přišli blíž, spatřila jsem něco úchvatného, nepopsatelného, čemu jsem nemohla uvěřit, přesto že jsem se na to vlastníma očima dívala. Okolo ohniště plápolajícího tmou, byl asi desetimetrový kruh, do kterého i přes to, že neměl žádné stěny ani strop vůbec nepadal sníh, ale co víc, zem byla porostlá zelenou trávou, propletenou desítkami barevných květin. Celé to neuvěřitelné kouzlo zalévaly sluneční paprsky které se braly bůh ví kde, začínaly na rozhraní, v místech kde přestával padat sníh a končily v kvetoucí trávě. Malý potůček, jehož část která byla mimo kruh byla zamrzlá a zavátá sněhem, se zde s bubláním točil v malinkatých vírech a šplouchal přes kameny, aby pak na konci ústil opět v ledovou a zamrzlou kru. Stála jsem tam v němém úžasu a myslím, že jsem na chvíli zapomněla dýchat.
"Tam venku ti musí být zima, uslyšela jsem ten hlas, pojď sem, dovnitř, tady se ohřeješ."
Stála jsem před tím podivným rozhraním dvou světů, léta a zimy a dívala se, jak se sněhové vločky hnané prudkým větrem náhle ztrácejí a jsou vystřídány paprsky slunce. Vešla jsem dovnitř. Čekala jsem, že ucítím nějakou překážku, průhlednou zeď nebo alespoň energii, ale neucítila jsem vůbec nic. Z ledové zimní vánice jsem jakoby do jiného světa vešla do vyhřátého, horkého prostoru. Jako by někdo vykrojil maličký kousek sluncem vytopeného letního dne a posadil ho sem doprostřed ledové zimy. Všechno tu bylo skutečné. Kmeny stromů, nacházející se uvnitř, byly rozpálené jako ve skutečném létě, proháněli se po nich mravenci a brouci a čas od času, kde se vzal tu se vzal, proletěl vyhřátým prostorem pestrobarevný motýl. Mé prokřehlé prsty bez rukavic rychle roztály, sníh ležící na mých šatech se proměnil v průzračné kapičky vody a čelo mi zalil horký pot.
Jak je tohle možné?
Všechno je možné opáčil s širokým úsměvem a sundával si teplý kabát a šálu.
V té chvíli jsem jej poprvé spatřila. Kolik jen lidí ve všech možných dobách a kulturách toužilo spatřit boží tvář, aniž by se jim kdy jejich celoživotní sen vyplnil? A teť já, která jsem o to vlastně nikdy nestála…
„Proč zrovna já?" Zeptala jsem se, právě když usedal pod jednu z borovic do prosluněné trávy. „Na světě jsou přece mnohem lepší lidé než jsem já."
„To jistě ano" pospíšil si Bůh s odpovědí, ale věř nebo ne", dodal po krátké odmlce, „z té spousty lidí se jen jediný človíček toulá na štědrý večer po lesích, stejně jako já. A náhodou jsme se potkali", dodal s úsměvem.
„Náhodou jo? Jak jsi věděl že půjdu zrovna sem? Ne, nezapomněla jsem, vím to, Ty jsi Bůh, a víš všechno."
„Téměř všechno", opravil mě rychle, „všechno ne. Nevím třeba, pročpak si už nesundáš tu teplou bundu, čepici a šálu, když tu máme tak krásně."
Pověsila jsem svoji teplou prošívanou bundu na jednu z krátkých větví jako na věšák a posadila se kousek od ohně do kvetoucího, létem provoněného mechu. Když jsem se rozhlédla, viděla jsem kolem sebe kousek slunné, letní louky a už o malý kousek dál zasněžený noční les, kterým se hnala sněhová bouře. Malý ohýnek zvolna plápolal a bělounký kouř stoupal pomalu vzhůru, až do míst kde prošel rozhraním a kde jej vichřice okamžitě rozmetala kamsi do nočního prostoru. Zhluboka jsem se nadechla vůně zrajícího bezu a bylo mi v té chvíli opravdu krásně. S ním… s Bohem. O čempak si s ním asi budu povídat? Pomyslela jsem si.
„Mohla by si mi s něčím poradit", uslyšela jsem v mysli překvapující odpověď."
„Poradit?...já?"
„Ano, nejsi vševědoucí, a to má svoje nesporné výhody. Jsi člověk a rozhoduješ se na základě myšlenek, dojmů a emocí a jen tak je možné rozeznat dobro od zla.
Cítila jsem jak se tvářím nechápavě, ale on dál trpělivě pokračoval.
"Přemýšlíš, a až po kratší nebo delší době máš nějaký názor. Nebudeš mi možná věřit, ale to je něco co já neznám. Vím všechno a rozumím všemu a tudíž chápu i věci, které člověk ne že by nechápal, ale považuje je za nepochopitelné. Chápu například i ty nejkrutější lidské skutky a dokonale jim rozumím a rozumím těm kdo je spáchali. Rozumím prostě všemu a tak je pro mě velmi obtížné soudit.
„Hm, to je tedy opravdu zajímavá myšlenka", podotkla jsem a v té chvíli mě napadlo, proč vlastně bych se měla stále ostýchat a tvářit se vyjeveně. Svůj do té doby vytřeštěný pohled jsem vyměnila za chápající a soucitný. Všiml si toho a rozesmál se. Rozesmál se nádherným srdečným smíchem čistého dítěte, ale jen na chvíli. Pak rychle posmutněl a jeho ruka ukázala kamsi směrem do nočního lesa. Zadívala jsem se tím směrem, ale viděla jsem jen klátící se stromy a přesýpající se sníh. Chvíli jsme mlčeli a koukali a náhle jsem v dálce spatřila obrysy jakýchsi postav. Ne lidských, na to byly příliš malé. Napínala jsem zrak, ale byly příliš daleko na to, abych cokoli poznala, anebo si troufla alespoň hádat. Směřovali knám. Přibližovaly se pomalu ale jejich siluety byly stále zřetelnější.
"To je… srnka s kolouškem," vydechla jsem s úžasem.
"To je důsledek lidské zvůle," řekl Bůh tichým hlasem a pokračoval po krátké pomlce, "lidské zvůle… které rozumím, chápu jí, jako chápu všechno." Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak srnka a malý koloušek, dvě nádherná divoká stvoření došli až knám, až vstoupili do sluncem prosluněného kruhu. Teprve nyní jsem je uviděla opravdu dobře. Teprve nyní jsem spatřila vytřeštěné oči mláděte a krátký pahýl, který trčel místo zadní nožky.
"Stalo se to před týdnem. Lidé líčí pasti, mrzačí, způsobují bolest, je to dobré nebo zlé?" Zeptal se Bůh tichým hlasem… "já jim rozumím, chápu je jako chápu všechno a být jimi, dělal bych totéž."
Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Teprve teť jsem to pochopila. Teprve nyní jsem si opravdu uvědomila co měl na mysli. Bůh nechá lidi dělat i ty nejstrašnější věci, nezasáhne ani když zrůdy v lidské podobě páchají nejhorší zločiny, nezasáhne proti válkám přinášejících tolik bolesti a utrpení, nechá všechno tak, protože všechno chápe, rozumí pohnutkám lidí dobrých i zlých.
"Všechno vědět a všemu rozumět je úplně k ničemu," vyjela jsem na něj podrážděně, "je to úplně k ničemu."
Srnka zastříhala ušima a začala jazykem ošetřovat strašlivou ránu na těle svého dítěte.
"Vím že zmrzačit zvíře je špatné," opáčil Bůh smutným hlasem, "ale jak mám toho kdo tu past nalíčil soudit, když uvážím, že být na jeho místě, dělal bych to také?"
"Všechno vědět je úplně k ničemu, zopakovala jsem se slzami v očích, když jsem se dívala do vytřeštěných očí zvířete, který přes své mládí už musel okusit tolik bolesti.
"Je to začarovaný kruh," odvětil tiše... "všechno vědět, je nutné k tomu abych mohl řídit tento svět."
"Tak ráda bych mu pomohla, ale jak? Kdyby byla ta nožka jen poraněná, mohla by se zahojit, chvíli by to trvalo ale zahojilo by se to, dalo by se to obvázat když se tak snadno nechá chytit," přemýšlela jsem nahlas a po tváři mi tekly slzy veliké jako hrachy. Srnka se na mě podívala svýma nádhernýma smutnýma očima a kopýtkem zahrabala v suché trávě. "Nejde to," šeptla jsem. "Přišli jste za námi, je to tak velmi zvláštní, vždyť se máte lidí bát a kór po tom co se vám stalo. Když to vidím, sama se jich začínám bát a vy si klidně přijdete až sem."
"Možná vědí něco, čeho si Monika ještě nestačila všimnout," promluvil po chvíli ticha Bůh a pousmál se opět tím dětsky čistým a bezelstným smíchem. "Možná vědí, že je tu s vámi stvořitel nebe i země..."
"Já jsem ale husa pitomá, vždyť ty mu můžeš... Jsi přece Bůh, jsi přece… můžeš… Bože prosím Tě…"
Nestačila jsem dokončit svoji zmatenou větu, když se náhle zablesklo. Jen malý okamžik po té, co moje oslněné oči znovu přivykly normálnímu světlu, jsem spatřila, jak se srnka i koloušek spokojeně procházejí v sluncem ozářeném kruhu, a žvýkají voňavou letní trávu. Nožka byla zdravá, dokonale pohyblivá, jako by s ní nikdy nebylo nic v nepořádku. Vydechla jsem úžasem a znovu si důkladněji uvědomila, kdo je dnes večer mým společníkem. Malý koloušek došel až k němu, aby se nechal pohladit jeho velikou a silnou rukou, zbrázděnou vráskami, které i nezkušenému pozorovateli jako já prozradily, že jde o ruku starce. Jen jsem koukala a žasla. Také jeho tvář v sobě nesla hluboké stopy času a bylo nanejvýš povznášející si ji prohlížet. Vyzařovala moudrost stáří bez povýšenosti a pýchy. Neumím odhadnut člověka dle jeho vizáže, avšak číst v této tváři bylo pro mě snadné.
„Tak jděte, a pozor na pasti," pohladil stařec naposled malého koloucha přes chřípí. „Teť už víte jak vypadají a co dovedou."
Srnka a malý koloušek proskočili rozhraním léta a zimy a rozběhli se do noční sněhové vánice. Pohodlně jsem se uvelebila na vyhřátém mechu a ještě hodnou chvíli za nimi koukala, ač mi už dávno zmizeli z očí.


Vítr ještě více zesílil a mohutnými poryvy zvedal a výřil tuny sněhu, sypajícího se z oblohy. Jako ledový umělec tvořil v celém lese nádherně čisté, do hlaďoučka vyhlazené sněhové jazyky a pranic mu nevadilo, že tu není nikdo, kdo by jeho překrásné dílo ocenil. Seděli jsme tiše, beze slov, čas příjemně plynul a také Bůh hleděl zamyšleně do šedobílé vánice. Oheň uprostřed kruhu pomalu dohoříval. Rozhlédla jsem se, čím bych přiložila, avšak v dosahu nebyl ani jediný vhodný kousek dřeva, až za rozhraním, koukala ze závěje veliká borová větev. Pohlédla jsem na starce, který nyní budil dojem že podřimuje a přemýšlela, zda jej mám probudit šramocením a sháněním dřeva. Vždyť to nebyl oheň co nás uprostřed prosincové noci hřálo... bylo to ...léto.
"Jen pro ni klidně skoč," usmál se pod vousy, "já nespím. Níkdy nespím, já musím strále bdít. Ale pořádně se obleč nebo prochladneš, půjč si můj kabát, ten vítr jen tak neprofoukne."
Přehodila jsem přes sebe starý, na mnoha místech záplatovaný plášť snad ušitý z hrubé pytloviny. Uf. Byl obrovský a těžký, ale pro toho, kdo jej dokázal unést byl jiste velkým pomocníkem do zimy. Přistoupila jsem k rozhraní a nejprve prostrčila ven ruku. Brrr tam je ale zima. Prošla jsem. Ledový vítr se do mě nemilosrdně opřel a mé tělo, rozpálené letním sluncem se zachvělo přívalem mrazivého chladu. Rychle jsem se prodrala závějí která mi byla až do pasu a ulomila zmrzlou větev. Proskočila jsem zpět. "Ta větev asi stejně nebude hořet, je úplně mokrá," zasmála jsem se, když jsem si právě uvědomila svoji marnou snahu.
"Jen jí tam dej, bude hořet."
Nalámala jsem promrzlou větev na několik kousků a přihodila je na ohniště. Vzplály jako by byly proschlé jako trout a oheň se opět krásně rozhořel.
"Kolik zázraků mi ještě ukážeš?" zasmála jsem se a znovu se pohodlně rozvalila na své místo na mechu. Neodpoveděl. Opřela jsem hlavu o kmen stromu a zavřela oči. Po něčem se mi už mnoho let stýská, řekla jsem po chvíli mlčení. Když jsem ještě byla malá holka, chodívali jsme každý rok na štědrý večer, před tím než se setmělo do lesa zdobit stromeček. Vyhlédli jsme si borovičku která byla stejně veliká jako já, a tu jsme ověnčili různými dobrotami pro zvířátka. Kukuřicí, jablky, kaštany a…
"A mrkví a oříšky", doplnil můj výčet Bůh.
"Ano..., takže... tohle také víš. Každé vánoce na to vzpomínám, je to vzpomínka na šťastné dětství a rodiče které jsem milovala, proto je tak krásná." Podíval se na mě a ten pohled mnou projel až do morku kostí. Uvědomila jsem si, a cítila jsem, že o mě ví úplně všechno.
Jaký bych to byl hostitel, kdybych ti odepřel splnit tvé největší přání? Vrátit čas zpátky a znovu oživit příběhy dávno stracené je pro mě snadné, ale co pro tebe? Zachvěla jsem se po celém těle.
"Je snad možné abys mi vrátil mé rodiče???"
"Vrátím ti… vzpomínku… Podívej mám tu pár kaštanů, ořechů, jablíček a kukuřice je to v té dřevěné truhle co stojí tady za tím stromem …" usmál se. Obešla jsem po čtyřech veliký kmen a za ním, na mechovém polštáři spatřila překrásnou dubovou truhlu.
"A borovička…, vzpomínáš si? Je to támhleta?"
Vzduch kolem jakoby z nenadání zhoustl. Sluneční paprsky se vydaly do mrazivého prostoru, kde do této chvíle panovala zima. Sníh pod jejich doteky rychle tál, a z šedivé země kterou odkryl vyrazily stébla nádherně zelené trávy a mechu. Oživující světlo postupovalo stále hloub a za chvíli vedla z našeho kruhu široká mechová pěšinka, na jejíž konci stála nádherná malá borovička zapadlá sněhem…a … Kolem ní několik stínů lidských postav. Z mých očí vyhrkl příval slaných slz.
"Tak běž…" pobídl mě tichým hlasem.
Rychle jsem proběhla mechovou pěšinkou až jsem se zastavila na jejím konci. Před sebou jsem spatřila své rodiče. Takové, jaké si je pamatuji ve svých vzpomínkách…mladé a krásné, jako tenkrát. Nedokázala jsem zadržet příval pláče a přes slzy jsem skoro neviděla.
"Moniko, ještě sem dolů připíchni něco pro zajíčky, oni by tam nahoru nedosáhli víš, protože jsou malí, tak jako ty…"
Vběhla jsem za nimi do chladné noci. Vrhla jsem se na mámu a sevřela ji vší silou v obětí.
"Ale no tak Moniko, pročpak pláčeš?, přece se tady nebojíš, vždyť jsme tu s tebou…"
Nemohla jsem tomu uvěřit. Bůh mi opravdu dopřál vrátit se do vzpomínek... být zase s nimi. Tiskla jsem se k mámě a nedokázala jsem zadržet obrovské množství emocí.
"Nikdy jsem nevěřila, že jste na vždycky pryč, šeptala jsem jí do ucha."
Stromeček ozářily jako tenkrát čtyři hořící svíčky a já si uvědomila, že jsme se tu tehdy už více nezdrželi, protože já jsem stále kdoví proč brečela. Ano, vzpomínám si naprosto živě. Po té co jsem uviděla hořet svíčky jsme šli hned domů… Tiskla jsem se střídavě chvíli k mámě, chvíli k tátovi a věděla jsem, že teť to příjde…
"Moniko, ty pořád pláčeš, tak půjdem domů… půjdem rozbalit dárky."
Táta to řekl právě tak jak si to pamatuji… Další okamžiky byly ty nejtěžší v mém životě, když jsem se za nimi dívala, jak odcházejí… do tmavé zimní noci.
Na ramenou jsem ucítila ruku, Bůh stál vedle mě.
Už je nikdy neuvidím? Přitiskla jsem se k němu a téměř se zalikala pláčem.
"Proč si dovolil abych se s nimi mohla znovu videt, když mi je hned zase vezmeš?"
"Ne Moniko, takhle to není... Jestli už mi věříš, tak poslouchej dobře a pamatuj, co ti teť řeknu. Stejně jako jsi je potkala dnes tady, potkáš je jednou znovu... jednou pro vždy z loučení už neměj strach. Dobře vím, že právě tohle tě moc trápí a tak jsem se už předem rozhodl dát ti na štědrý večer dárek, který pro tebe bude mít cenu. Ukázat ti, že čas nic neznamená. Mít někoho rád má velkou sílu víš, větší, než se zdá... ani čas který neurvale vtrhne mezi lidi co se mají rádi, nemá moc rozdělit je navždy."

Tu noc jsem strávila s Bohem. Snad mi to nikdo z vás neuvěří, ale záleží na tom vůbec? Mě celkem pramálo a víte jak to je. Život je neobyčejný pro toho, kdo neobyčejným věcem nepřibouchne dvířka a hlavně, kdo umí uvěřit tomu, co se jiným může zdát neuvěřitelné.

Probudila jsem se ve svém pokoji, ve své posteli. Přejela jsem očima z bílého stropu na hodiny na stěně. Ukazovaly osm hodin a odrážely mi do očí bílé paprsky zimního slunce. Takže sen? Byl to jen sen? Napadlo mě to. Už od začátku jsem to tušila. Je to zvláštní, ale poprvé v životě jsem si už ve snu říkala…tohle se mi asi jen zdá, někde spím a tohle je sen! Můj zrak se zastavil na velkém houpacím křesle stojícím v prostřed místnosti. Zůstala jsem na něj hledět jako na zjevení. Byly na něm moje věci, složené do úhledného komínku, což by snad bylo normální u někoho jiného, ale u mě? Zavřela jsem oči a ještě na chvíli se zaposlouchala do švitoření a dupání sýkorek běhajících po okením parapetu. Zvláštní to byl sen. Byl tak konkrétní a znám naprosto přesně to místo, kde se odehrál. Myslím, že jen stěží budu právě nyní dělat něco jiného, než že se okamžitě na ono místo vypravim. Vyskočila jsem z postele, rychle na sebe nalvékla šaty složené du úhledného komínku a za několik minut už jsem stála na pokraji vsi, před bílým polem, dokonale do hladka vyhlazeným větrem. Nyní se přede mnou lesklo v záři slunce ale právě tak jako ve snu, znovu jsem se bořila do sněhu až po kolena. Zvláštní, pomyslela jsem si, když jsem vystoupala do mírného kopce až na úpatí, kde se předemnou do dály rozprostřel obzor rozlehlého lesa. Dokázala jsem se s naprostou přesností postavit na místo, kde jsem jej potkala. Ano, bylo to právě tady, na tomhle místě. Vydala jsem se směrem k lesu, a už z dálky jsem se zadívala mezi stromy, do míst kudy jsme to spolku šli a zamrazilo mě v zádech když jsem si uvědomila, jak přesně to vím a jak je vlastně naprosto nemožné, abych se zmýlila. Ano, bylo to právě tudy. Za chvíli jsem vešla do lesa. Nyní moje oči oslňovalo slunce, ale včera jsme šli po tmě za malým světýlkem... a to bylo... to bylo právě támhle na tom místě. Už z dály jsem nedokázala spustit oči z onoho místa, malé bílé louky, viditelné už odsud. Šla jsem pořád rychleji, téměř jsem běžela. Tak... tady... tady to bylo... na tomhle místě měl Bůh oheň. Došla jsem doprostřed malého paloučku a málem přestala dýchat úlekem. V místech kde se v mém snu nacházel sluncem vyhřáty kruh ležel na zelených stéblech zmrzlé trávy jen slaboučký poprašek sněhu...