|
 |
 |
 |
 |
|
Skutečný příběh |
|
|
|
Napsal Zuzka Malíková
|
|
Neděle, 25 září 2005 |
Skutečný příběh
Tři měsíce. Dnes jsou to tři měsíce. Je to celkem dávno, ale ve mně je to pořád
ještě čerstvé. Snažím se na to nemyslet. Vážně se moc snažím, ale copak to jde?
Nejde, protože vím, co mě každé ráno čeká. Jízda autobusem. Jasně, úplně všední
věc. Každý den směr Český Těšín. Mé myšlenky však jedou úplně jiným směrem.
Vrací mě zpět…
Zpátky
na tu louku.Ta louka není poseta květy. Je poseta střepy skla, kapkami krve,
slzami a vyděšenými dětmi. Na té louce se nepasou zvířata ale lidské zoufalství,
beznaděj a strach.
Všude zmatek
a v tom zmatku, uprostřed té louky sedí dívka. Celá roztřesená, vyděšená.
Nevnímá ten pláč kolem sebe, sama totiž pláče. Nevnímá ani ty kapky krve, které
jí stékají po zádech a bolest naraženého krku…
Bože, proč na to stále myslím?
Sedím přilepená k
sedačce autobusu a dívám se kolem sebe. Autobus je plný lidí. Usměvaví,zamračení,prostě
různí. Žádný v sobě ale nenosí to co já.
Proč ani jeden z nich nechápe to,že při každé zatáčce se mi zastaví dech,že z
každého zhoupnutí autobusu se vzpamatovávám dalších pět minut?Asi proto,že tam
tehdy nebyli semnou.A já se zase vracím o tři měsíce zpět…
Dívám se na tu louku.Ta
dívka,zády ke mně otočená, tam pořád sedí.Pořád se jí záda, které vidím chvějí
pláčem. Sedí tam, kolena má přitažená k tělu a na nich položenou hlavu.Připadá
mi jako malá zraněná dušička, která potřebuje obejmout, utěšit, protože se právě
dotkla dna a možná i dokonce smrti.
Všude blikají a houkají
sirény. Najednou k ni přisedne muž v bílém plášti.,,Kdo to je?´´ řekne si v
duchu.,,Anděl? Ne je to doktor.´´
Muž se ji zeptá na jméno a jiné osobní údaje. Dívka si ale nemůže vzpomenout a
je z toho dost vyděšená. Neví co se děje, ale muž ji konejší tím, že je to
následek šoku, který právě prožila.
Šoku? Jakého šoku? Co se vlastně stalo? Pomalu se jí začínají vracet vzpomínky.
Ano,ví, že je na výletě se třídou. Poslední výlet v devítce. Skvěle se bavili v
ZOO, na prohlídce zámku a města. Jak strašně směšné ji přišli pubertální hlášky
jejich spolužáků.Vzpomíná, že se jim vůbec nechtělo jet domů. Jediná šmouha na
tom odpoledni byla ta, že se pohádala se svou nejlepší kamarádkou. Mrzelo ji to.
Byli asi ve čtvrtce cesty, když se před nimi objevil kamion.
Celý autobus zněl
písničkou a všichni byli veselí. To však netrvalo dlouho.Aby řidič autobusu
zabránil srážce,strhl volant do prava. Pak už si dívka nepamatuje nic.
Někdo ji zezadu obejme, když se otočí spatří svou nejlepší kamarádku a obejme
ji.
Konečně ji můžu vidět do tváře.
Před tou dívkou je autobus. Ne
na silnici,ale v příkopě. Ne na kolech,nýbrž na střěše. A v té dívce poznám
sebe…
Z přemýšlení mě vytrhne nějaká starší paní,která vedle mě sedí. Když ale
zjistím, že tlachá jen o počasí, ponořím se zpátky do svých myšlenek…
Tentokrát se však nevracím na tu louku.Ta
dívka si tehdy nemohla vzpomenout, co se stalo.Teď po třech měsících to ale vidí
úplně jasně.
Autobus se tehdy převrátil, protože se pod ním utrhla krajnice. Pamatuji si
kousek pádu. Pak jsem omdlela. Ale i za tu chvíli jsem si tehdy stačila
uvědomit, že život se ti může každou chvíli převrátit úplně naruby. Poprvé v
životě jsem zažila tak velký strach o své blízké kamarády. Poprvé v životě jsem
tak strašně toužila žít dál.
Vím,že se tehdy hodně křičelo a pak nastalo hrobové ticho. Já se jen modlila,
aby se ten zatracený autobus nezačal kutálet.
A ti samí kluci,kteří mi
vždycky strašně lezli na nervy. Ti samí puberťáci tehdy vykopli zadní sklo a
jednu po druhé nás vynesli ven z toho pekla.
Milovala jsem jízdy autobusem,pozorování krajiny za jízdy. Teď však vím,že už to
tak nikdy nebude.
Jsem vděčná, že jsme to všichni
přežili a jsme zdraví. Ještě to není zcela za mnou. Některé události v životě vás
změní a donutí vás dívat se na vše trochu jinak.Tehdy jsem nechtěla umřít.Lidé
říkají, že v takových situacích se jim promítne život před očima.Mě ne. Já si jen
uvědomovala,co všechno chci ještě dokázat a stihnou. Ten nahoře si pro nás tehdy
připravil těžkou zkoušku a my ji dá se říct zvládli.
Jedno však nikdo na světě
nezmění a nevymaže a to ten velký šrám na mé duši a psychice.
|
|
Aktualizováno ( Pondělí, 03 říjen 2005 )
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Próza 
