|
 |
 |
 |
 |
|
MODRÝ KVĚT |
|
|
|
Knihovna -
Próza
|
|
Napsal Logrush
|
|
Středa, 06 říjen 2004 |
|
Strana 3 z 4
Zíral na bezpečnostní dveře svého bytu. Drze se domáhaly otevření. Vyzývavě mlčely a čekaly až se konečně rozhodne jít ven. Překročil Bezdomovce, který mohl být podle pachu klidně dávno mrtvý a vešel do ulice.
Studený vítr šlehal do tváře a cosi skoro jako déšť ho nutilo rychle pohybovat víčky. Prošel úzkými uličkami kolem asijského bistra. Chřtán vchodu do metra ho spolkl, aniž by znalecky pokýval hlavou nad znamenitostí sousta. V přestupní stanici prošel kolem stánku s květinami. Všiml si ho vlastně poprvé. Závan vzduchu přinesl cosi jako vůni, kterou kořenila přítomnost blízkých záchodků. Myšlenka na modrý květ ho pošimrala v zátylku, tak jemně, že si ji vlastně nevšiml. Souprava podzemní rychlodráhy opět dětinsky předváděla co umí a průvanem rozvířila smetí s odpadky na nástupišti. Seděl v poloprázdném vagónu a nechal se hypnotizovat stroboskopickým osvětlením špatně fungujících zářivek. Z letargie ho probral až hlas, chroptící z reproduktoru: "Fearmelova". Prošel kolem skladů a zamířil k bytu svého známého.
"Jane!"
"Je docela zvláštní tě vidět po tolika letech na živo."
Janův byt vypadal jako bleší trh po útoku mimozemské legie. Uprostřed chaosu trůnilo staré fialové křeslo, kterému se, spíš méně než více, dařilo pojmout Janovo objemné tělo. Všude bylo plno přístrojů. Jan se živil různými ilegálními aktivitami. Většinou šlo o padělky čipů totožnosti.
"Co se stalo tak hrozného, že tě to donutilo pohnout tou tvou seschlou prdelí?" řekl Jan svým vysoko položeným hlasem.
"Hmm, to co mi tu vyprávíš je pěkná ptákovina. Kdo by dělal takovou hloupost. Dobrá, chceš po mě napíchnout komunikaci do centra, abys mohl nalíčit past pro případ, že se tvůj šprýmař rozhodne vrátit. To je ovšem kriminální čin a bude to pro tebe pekelně drahé, když vidím jak ti na tom záleží. Asi už měkneš... Kam se poděl tvůj obličej hráče pokeru?"
Zmije cukající se v posmrtné křeči, tam kde jiní lidé mají ústa, byla Janovou variací na téma úsměv. Oblíbený způsob, kterým ukončoval rozhovor.
"Jane, jsi darebák a to se mi na tobě líbí. Člověk ví, co od tebe může čekat."
S těmito slovy vyšel z Janova špinavého bytu.
 Nakupovat v centru potravin bylo docela nudné a málo kdo si nenechal vozit potraviny přímo do domu. S velkou taškou a klidnou myslí pospíchal domů. Když ho metro vyplivlo na ulici, vůbec už nepršelo. Těšil se na odhalení toho tajemného šprýmaře. Ano, určitě to byl jen neškodný vtip. Dokonce měl cosi jako veselou náladu a vše mu teď připadalo jen jako drobný žert, epizoda, na kterou brzy zapomene. I bezdomovec se někam odplazil. Otevřel mechanickým klíčem první zámek a pak zadal ještě sadu kódů od bezpečnostního sytému, hlídajícího byt. Rozsvítil světlo a namodralé šero podvečera se odplazilo do neznáma. Cestou domů promyslel základní princip bezpečnostních opatření a elektronické pasti, kterou chtěl použít. Zcela zabrán do logických vztahů složitostí sítě, vybalil nákup na kuchyňskou linku a zapnul kávovar. Brblání lednice mu připomnělo, že některé komponenty nákupu patří do chladna. Lednice už nebyla klonatoriem malinkatých příšer. Před odchodem použil desinfekci a tak se z ní stala znovu starostlivá skříňka, chránící mňamózní poklady. Zcela uvolněným tahem ruky otevřel její dveře. V tom pohybu byl znát letitý grif, uplatňovaný především při hledání piva po nekonečných flámech, v dobách před vznikem cybernetu. Kdyby s ním v té místnosti někdo byl, stal by se svědkem dokonalého zkoprnění. Ticho mezi jedním a druhým úderem srdce je nekonečně dlouhá doba. Záda mu zmrzla ocelovým chladem a to bez jakékoliv asistence chladničky. Myriády vesmírů stihly vzniknout a zaniknout, než přišel další úder jeho srdce. Zvuky se v čase rozplizly jako housenka přejetá rychlovlakem. Svět kolem se roztočil takovou rychlostí, že všechny pouťové atrakce mohou jen blednout závistí. To co uviděl, jeho mozek rozložilo na subatomární částice a znovu složilo v nějaké ne zrovna povedené kombinaci. Kaskáda pocitů, která se jako uragán přehnala nad pouští jeho duše, zpomalila u takových definicí, jako je hrůza, děs, až nakonec pozbyla svou intenzitu. Chvíli se mu chtělo brečet, ale protože nevěděl jak se to dělá, zůstal nakonec jen němý úžas. Viděl sám sebe, jak bere do rukou čerstvý, opojně vonící, překrásný, naprosto neznámý modrý květ.
|
|
Aktualizováno ( Středa, 02 srpen 2006 )
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
V knihovně