Stanul na pokraji toho hlubokého lesa, kde se před ním rozprostírala zelená louka s　travou jemu do pasu vysokou. Podíval se na oblohu a potom před sebe. Ve večerním vzduchu cítil tu jemnou vlahou vůni deště. Někde v　dáli už pršelo a vítr, který vál k　němu, tu vlhkost přinášel. Rozhlédl se ještě po okolí, jestli zde někde někdo není.. Jenom zvyk a taky nedůvěra v　otevřenou krajinu bez úkrytu. Jenom ta tráva jemu poskytovala úkryt, kdyby k　zemi se přitiskl v　nebezpečí hrozícím. Ale neviděl nikoho a ani jeho vnitřní smysly nedali tušení přítomnosti cizích mocností. Mohl tedy v　poklidu, ale s　ostražitostí sobě vlastní, vstoupit do krajiny, na kterou se snášel soumrak.

        Byl asi v　půli cesty loukou a na obloze se začli objevovat zářící světýlka hvězd, mezi plujícími mračny. Měsíc nebylo vidět, neb byl skryt kdesi za těmi tmavými mraky. Zvedal se vítr a na louce to vypadalo jako na jezerní hladině. Vlny ohýbajících se stébel trav ve větru a těmi vlnami procházela postava kamsi do neznáma. Začalo jemně mrholit, malé kapky deště se snášeli z　oblohy a smáčeli jeho tvář a oblečení. Naštěstí byl na pokraji trochu mírně porostlého lesíka, jenom pár stromů, ale hlouběji do nitra se zdálo, že houstne stromořadí a keřů.

        Tiše kráčel po mechu, nasáklém vodou. Z　korun stromů padali kapky deště a když zafoukal pořádně vítr a ohnul větve stromů, z　listů se snesl pořádný liják. Schoval se v　jednom vykotlaném kmeni prastarého dubu. Pohodlně se usadil a díval se do té tmy, jak se stříbrné kapky vody snáší shůry na lesní půdu, pokrytou mechem a spadaným jehličím. Poslouchal to uklidňující ticho mísící se s　jemným šveholením deště. Z　tohoto poklidu ho vyrušil jiný zvuk. Praskání větviček pod kradmými kroky. Jeho dech se zmírnil, přestal se hýbat, ztuhnul jako kámen, jenom oči jeho se rozhlíželi po lesní krajině, kterou měl možnost vidět z　kmene. Kroky ustávali a zase se rozezněli. Někdo, nebo něco se pomalu blížilo k　němu. Věděl, že to bude nejspíš nějaká lesní zvěř než nebezpečí, které by mu hrozilo na životě.

         Měl pravdu. Po chvíli se objevila před jeho průzorem z　vykotlaného kmene srna. Také se obezřetně dívala po okolí a každou chvíli měla hlavu vztyčenou a větřila. Pomalu se mu ztrácela ve tmě mezi stromy. On se opět zaposlouchal do zvuků noci a jeho myšlenky plynuli v　proudu času minulosti. Náhle, jako když utne, přestalo pršet. Byl klid. Jen sem tam se ozvalo padání vody, narážející na listy stromů. Vstal, oprášil si kalhoty od jehličí a hlíny a zadíval se k　nebi přes koruny stromů. Na nebi svítil měsíc a nebylo na něm ani mráčku, jen pár mlhavých zbytků z　nich, které dodávali pravou atmosféru tajemné noci.

         Počalo svítat a krajina se také jaksi měnila z　krásné zeleně v　ponurou šedou půdu a stromy bez listí, jen torza suchých to kmenů se tyčila k　nebi a i ta zmizela postupem času, když kráčel kupředu. Vyschlá půda, suchá tráva, šustící pod jeho kroky, prašná cesta kousek před ním. Taková malá stezka odnikud nikam. Šel po ní a ani nevnímal jak dlouho, ale podle svého stínu před sebou věděl, že je už skoro k　poledni. V　tom tetelícím se vzduchu uviděl v　dáli obrysy budov. Šálí ho zrak a je to jen iluze, nebo tam opravdu vidí domy ?

       Přišel k　první chatrči a zabušil na dveře. Ticho. Nikdo se neozýval. Zabušil tedy podruhé, silněji a déle. Nic. Vzal za železný kruh od dveří a zatáhl k　sobě. Dveře šli otevřít velmi obtížně, jakoby je už mnoho let nikdo neotvíral. Za skřípotu pantů vstoupil dovnitř. Byla tam tma a jeho oči si ještě nezvykli z　toho slunečního světla na ponurost místnosti. Po chvíli zašátral po okenici a rozevřel ji dokořán. Denní světlo proniklo do místnosti a v　jeho parscích se k　zemi pomalu snášely částečky prachu, které rozvířil svou přítomností. Všude bylo plno pavučin a šedé prachové nánosy, vše bylo netknuté. Na ohništi v　krbu komína ještě visel černý kotlík s　vařečkou a snad i polévkou, nebo co to kdysi mohlo být. Nyní se to jevilo jenom jako mírně zapáchající, skoro černá tekutina. Na stole byli ještě poháry a talíře　se zbytky zaschlého jídla, pokryté nánosem prachu. Otevřel další dveře a nakoukl do ložnice. Jenom ustlané postele s　peřinami, s　kdysi bílým povlečením. Zavřel se skřípotem dveře a vydal se dále do vesnice, nebo co to vlastně bylo za podivnou osadu duchů.

        Rozhlédl se po celé místnosti, od stropu k　podlaze a kolem dokola. Tady už to nevypadalo, jakoby tuhle putyku opustili v　poklidu, jakoby odešli a neodešli. Zde bylo židlí rozházených a polámaných, stoly převrácené, rozbité láhve a sklenice. Některé části nábytku byli ohořelé. Po stěnách bylo vidět černých ohořelých kruhů. Kdyby tady v　taverně hořelo, přeci by padla popelem. Ty černé fleky všude kolem, na stěnách, na zemi a po rozbitém a polámaném nábytku, se zdáli poněkud podivnou výzdobou. Dřepl si a prstem přejel po podlaze, na které byl jeden z těch tmavých fleků.. Tohle nebyl popel. Byla to zaschlá kaluž něčí krve. Jeho tušení se potvrdilo. Tady se stalo kdysi něco strašlivého, nějaký ukrutný boj. Ale kdo s　kým bojoval a kde jsou pozůstatky těl, alespoň nějaké kosti? Zbraně, něco co by potvrdilo zápas o život...? Nic víc, jenom rozbité vybavení a stopy po jakémsi ohni všude kolem... Nahnul se přes pult a vytáhl zašpuntovanou lahvičku. Vyndal zátku a přičichl k　obsahu. Bylo v　ní asi něco málo hořlavého oleje do lamp a na louče. Vzal jí a vrátil se na denní světlo a čerstvý vzduch. Paprsky slunce ho na malou chvíli oslepili.

    Přimhouřil tedy oči a dal se tichými uličkami městem duchů.

    Došel až k　poslednímu domu. Krajina tam mírně stoupala, ale jenom trošinku. Byla zde kamenná polorozbořená zeď a za ní náhrobní kameny. Hřbitov. Vedle stál malý překrásný kostel, ke kterému vedli jeho kroky. Vždy ho přitahovala tajemná místa a svatá půda zvlášť. Nebyl nijak věřící, ale cosi ho přitahovalo na tato území, už jenom ta stavba a to ticho v rozlehlém sálu, to tajemno říše ticha. Měl rád hru na varhany, ale tady ji asi ztěží uslyší.

     Otevřel jednu polovinu dveří kostela a za dunivého zvuku ozvěny a vyrušení páru holubů vstoupil. Kráčel uličkou mezi řadami lavic k　oltáři, jeho téměř neslyšné kroky se mísili s　ozvěnou po celém sálu. Nedošel až k　oltáři, ale posadil se asi do čtvrté řady na lavici. Chvíli jen tak tiše seděl a rozhlížel se. Teď si vlastně začal uvědomovat, že vše ve vesnici bylo nedotčené a pod vrstvou prachu času a pavučin. Tohle místo ne. Vše bylo celkem čisté, jakoby ještě přednedávnem tady někdo uklízel, nebo byl. Ale jak je tohle možné? Pocítil v sobě divný pocit - takový ostražitý strach, který měl kdesi hluboko zakořeněný ještě z　časů, kdy se cvičil v　umění boje dávných mistrů. Vstal a začal se pořádně rozhlížet okolo. Hledal nějakou známku života, ať lidského, či jiné mocnosti, třeba i neživé. Nic ale neshledával. Žádný zvuk, ani torza.

       Náhle jeho oči uzřeli stínu za oltářem. Mihl se a zmizel kamsi do tmy. Rozběhl se k　němu, aniž by si uvědomoval nebezpečí, adrenalin mu začal v　krvi stoupat. Ovšem nestihl ten záhadný stín za oltářem, jen napolovic otevřené malé dveře. Naklonil hlavu a pomalu je otvíral dlaní, zapřenou do dřeva. Objevila se mu malinkatá místnůstka. Nikde nic nebylo, jenom jedna židle, malá stolní deska přidělaná na zeď a špatně zadělaná kamenná deska na zemi, ještě před chvíli určitě odsunutá někým záhadným, jenž stál za oltářem. Sehnul se a prsty ji opatrně odsouval. Kupodivu nebyla těžká, jak se na první pohled zdálo. Naskytl se mu pohled na schodiště, vedoucí kamsi dolů, do nitra černé tmy. Položil desku stranou a poohlédl se po louči. Tady ji ale nenašel a tak se vrátil zpátky k　oltáři. Našel velkou svíci a o kus dál v　koutě i starou louči. Natřel jí tím olejem z　lahvičky, kterou vzal v　hostinci a vzal to vše sebou k　tajemnému otvoru do hlubin. Stál tam u schodiště a zapálil louči, pomalu vstupujíc na kamenné schody vedoucí jemu do neznáma. Netušil hrozící nebezpečí, jeho myšlenky plynuly v　jiném proudu, byl zvědav co se ukrývá tam v　podzemí za tajemství. Přesto v　něm srdce tlouklo o něco rychleji vším tím vzrušením a částečně i strachem z　neznáma.

    Procházel klenutou chodbou po schodišti dolů, ani neví jak dlouhá byla. Stále byl v　těch labyrintech chodeb klenutých, ale už se pohyboval po rovině, neklesal nikam dolů, alespoň takový měl pocit. Teď si zase začal uvědomovat, kde to vlastně je a kam má namířeno. Hledal nějaký tajemný stín, který se mihnul tam nahoře u oltáře, někoho kdo zmizel a snad i odpověď na události, které se stali v　tom městečku mu dá. Chtěl to vlastně vědět ?

    Dostal se do nějakého sálu, sloupy kamenné ke stropu ne moc vysokému, se tyčily v　řadě. Podepíraje tíhu toho stropu, byli od sebe vzdáleny asi na deset kroků. Všude byla tma, jenom světlo od jeho louče osvětlovalo na pár kroků před něho tu tajemnost Krypty. Ano, byl v　Kryptě.

      Přišel ke zdi, protože tam cosi zahlédl. Nějaký otvor. Natáhl ruku s　loučí blíž tak, že spálil visící pavučinu a v　obdélníkovém otvoru ve stěně uzřel kostru. Konečně nějaký důkaz života, i když už neživého. Po tak dlouhé době našel důkaz, že tady skutečně kdosi žil, někoho zde pochovaného. Zbytky šatů na prachem zapadané kostře byli zvláštní. Sice už byli vybledlé barvy, ale stejně jasně zářili ve světle ohně z　louče. Možná byli někoho z　kostela, ale to se mu moc nepozdávalo. Náhle si všiml, že v　těch hustých pavučinách pod nánosem šedého prachu kostra cosi svírá ve svých rukách, položených na hrudi. Opatrně vsunul louči blíže a jal se prozkoumat, co je to za předmět. Už natahoval ruku a cítil dotek pavučin na své kůži, když v　tom vše ztemnělo...

     Otevřel oči. Ležel na jakémsi vyvýšeném kameni, protože cítil tvrdost podložky a její chlad na svých zádech. Neviděl nic, než světlo svící kolem sebe a po celém sálu. Chtěl se pohnout a sednout si, ale nemohl. Nevěděl a netušil proč se nemůže hýbat, přivázán nebyl, jak si stačil povšimnou a ani necítil žádnou bolest. Nic, co by nasvědčovalo omráčení. Tak jak to, že se nemůže pohnout a jak se sem vlastně dostal ? Kdo ho sem položil ?

     Někde v　dáli slyšel zvuk kapající vody. Odrážel se v　těch kamenných chodbách a po celé Kryptě. Jediný zvuk, který zde mohl slyšet, nic jiného zde nebylo. Stále se mu hlavou honila myšlenka, jak se mohl dostat na tuhle kamennou desku. Alespoň si myslel, že je z　kamene. Netušil však, že leží na obrovském sarkofágu.

     Náhle slyšel slabý zvuk, takový tichý, těžko postřehnutelný, ale když už zde byl tak dlouho a neslyšel nic jiného, než tu kapající vodu, rozeznal mezi tím tichem a tou vodou i jiný zvuk. Jeho uši byli teď ostražitější i z　toho důvodu, že se nemohl hýbat. Někdo byl tady v　tom sálu, tady v　té Kryptě pod zemí. Snad ten tajemný Stín, co zahlédl nahoře v　kostele. Začali se mu opět klížit oči. Snažil se je udržet otevřené, ale nešlo to. Padnul opět do bezvědomí, či spánku... Sám nevěděl...

     Když opět otevřel oči, uviděl nad sebou tvář dívky. Ne, to nebyla dívka, to byl Anděl. Ty překrásné oči, ten zářivý usměv jejich rudých rtů a dlouhé, mírně vlnité zlaté vlasy. Celá zářila a vše kolem ní také. Chvíli se na ní díval a nebyl schopen odtrhnout oči od jejích. Po chvilce se zhluboka nadechl a chtěl jí oslovit, ale dala mu na ústa své jemné běloučké prsty a jen se pousmála. Ten dotyk byl tak jemný a nádherný, že zbavil ho všech slov, které chtěl říci. Jen se stále díval na tvář dívky - Anděla.

     Zmizela kdesi za ním a on se snažil pohnout. Najednou to šlo, mohl hýbat rukama a nohy také dal do pohybu. Rychle vymrštil tělo do sedu a sklouzl ze sarkofágu na zem, jenže se mu po tom všem ležení a rychlém návratu krve do hlavy zatemnělo před očima a podivně mu začalo hučet v　uších. Padl na kolena a zhluboka dýchal. Poté pomalu vstal a co nejvíce se nadechl, jak jen to šlo, pomalinku vypouštěl vzduch z　Krypty ze svých plic. Když už dýchal klidně a byl v　pořádku, počal hledat tu překrásnou dívku. Kam se mu ztratila ?

       Všude okolo hořeli svíčky a jejich mihotavé světlo krásně osvětlovalo celou Kryptu. Teprve teď si všiml toho sarkofágu, co na něm ještě před chvílí ležel, nemohouc se pohnout. Na jeho bocích byli nějaké ornamenty a kresby, podobalo se to hieroglyfům, ale tohle bylo něco jiného... Něco více tajemného, co nedokázal rozluštit. Klekl si a prsty přejel po několika tajemných ornamentech, vytesaných do kamene a nyní již oprýskanou barvou malovaných. Vstal a rozmýšlel se, jestli se má podívat dovnitř sarkofágu, co je v　něm ukryto, ale zase mu hlavou proběhla myšlenka na ni, na Anděla, kterého tady potkal a který mu někam zmizel. Teď si vlastně promítal celou situaci od začátku. Šel za Stínem, potom našel tu kostru. Když se nakláněl, že se podívá na ten předmět, co svírá ve svých kostěných rukách, ztratil vědomí. Ale jak je tohle možné ? Kdo ho omráčil a jak ? Vždyť neměl žádnou bouli na hlavě a ani necítil bolest v　zátylku nebo někde jinde. Byl to ten Stín, nebo Ona ? Ne, Ona to být nemohla. Když jí viděl, ty oči a ten úsměv, tu záři kolem ní a cítil tu zvláštní uklidňující energii, kterou vydávala ze svého nitra, nevěřil, že by mu dokázala ublížit. No ale kdo ho potom omráčil a vlastně i dal na ten kamenný sarkofág ? Ona nemohla, byla tak jemná a těžko by hnula s　jeho tělem. Tohle musel udělat někdo jiný.. Možná že ho před tím Stínem zachránila, nebo je taky jeho věznitelem. Tohle všechno mu teď probíhalo hlavou, každá možná i nemožná situace děje předešlého.

     Rozhodl se jí najít, jenže kde ? Rozhlížel se po Kryptě a hledal nejbližší dveře či chodbu. Byla příliš tma v　koutech a moc toho neviděl, tak vzal svíce a držíc ji před sebou kráčel podél kamenné zdi a hledal východ, kterým mohla odejít jeho tajemná kráska, jeho neznámá, Anděl, kterého chtěl tak moc najít. Nahmatal jakousi dírku ve stěně. Posvítil na ni, byla na klíč, či něco tomu podobného. Rozhlédl se po celé stěně, kde jsou dveře, nebo nějaká škvíra, která by pojala důkaz nějakého vstupu a dveří, nic nemohl najít. Zvláštní fenomén. K　čemu patří tedy tato klíčová dírka a které dveře či poklop otvírá?

      V　mysli se mu objevil obraz té kostry a toho předmětu, který svírala. Byl to klíč. Ano, ta kostra svírala na své hrudi klíč Teď si to uvědomil, ale jak se dostat tam, kde leží ta kostra v　tom výklenku, když ani neví, jak se dostal sem a kde se nachází a taky to, jestli ten klíč bude pasovat sem do té dírky. Procházel tedy celou Kryptu a hledal východ. Všude jenom sloupy kamenné podepírali nízký strop a tam, kde svítili svíce, na kraji u zdi, byl ten sarkofág. Nic jiného tady nenašel. Žádný vchod, ani východ. Snad byli skryty zraku jeho a snad i těch, kteří tady někdy byli uvězněni, jako teď on. Vrátil se ke svícím u　Sarkofágu a sednul si na něho. Přemýšlel. Jak se má odsud dostat a kam zmizela ta Dívka?

     Svíce hořeli mihotavým světlem, vosk po nich stékal a kapal na zem. Někde musel být průduch, jinak by tady nehořel oheň. Někudy sem proudil čerstvý vzduch, takže tady někde musí být i východ. Prohledával tedy celou Kryptu znova. Píď po pídi, ale zbytečně. Nenašel nic. Přiklekl si tedy k　sarkofágu a pozorně se díval na ty kresby a ornamenty. Studoval je a snažil se je rozluštit. Celkem dávali smysl, když se chvíli díval a v　jeho mysli se odvíjel celý ten příběh. Ještě že má takovou fantazii a smí vidět věci, které málokterý smrtelník vidí. Dokázal složit skoro celou situaci, vyobrazenou na sarkofágu, tedy to nejdůležitější, co nyní tolik potřeboval. Teď už věděl, jak se dostat ven. Vstal a přistoupil ke kamennému stolu, na němž hořelo spousta svící. Dal je do jakéhosi obrazce, ale scházela mu jedna. Jedna jediná svíce, která ten obrazec mohla dokončit a tím spustit nějakého mechanizmu v　Kryptě. Vzpomněl si na ten olej a ty svíce, co si vzal sebou, ale kde byli? Vlastně neměl žádné své věci, jenom ty šaty na sobě. Nevěděl, jestli to bude fungovat, ale neměl jinou možnost. Vzal jednu svíci, o trochu větší než ostatní a rozlomil ji napůl, zapálil a postavil jí přesně tam, kde chyběla k　dokončení obrazce. Chvíli čekal a díval se upřeně do plamínků svící. Náhle ho z　toho ticha a bloumání vyrušil zvuk odsouvajícího se kamene. Rychle se otočil a díval se, jak celý sarkofág, na kterém ležel, se pomalu ztrácí v　podlaze Krypty.

    Nechal zajet sarkofág skoro až pod úroveň podlahy a chtěl na něho vstoupit, že se sveze někam dolů, ale ohlédl se ještě na ty svíce a obrazec, cosi ho i nutilo počkat. Náhle se sarkofág zastavil a do zdi se zabodl hrot dlouhého kopí, když byl už pod úrovní podlahy. Měl štěstí, že tam nestál, jinak by byl teď naboden na zeď, stojíc na sarkofágu a krvácejíc by pomalu umíral. Seskočil na kamennou desku těsně vedle kopí, potom na zem a ocitl se v　nějaké chodbě. Na konci svítilo světlo. Snad bylo od svící, loučí, snad konečně denní. Nebo tam byla Ona, jeho tajemná dívka a ta záře byla její ? Rozběhl se tou malinkou chodbou k　tomu světlu na konci.

    Dostal se do dalšího sálu Krypty, většího. Spíše než sál to byla jeskyně, ale i zde byli sloupy podepírající strop. Ale ne všude, protože jak už vyznělo, tohle nebyl sál, ale jeskyně, tak napůl. Světlo, které viděl, bylo 　denní, ale vycházelo z　pukliny ve skále nad ním. V　tom sloupu světla právě stál On a hleděl na tu rozlehlost. To dunění a ten zvuk, který byl typický pro Krypty a takto rozlehlé místnosti, byl nádherně tajemný. Procházel celou jeskyní, až dorazil ke dveřím. Před ním byli ve skalnaté stěně zabudovány klenuté dubové dveře s　velkými petlicemi a velkým zámkem, do kterého scházel klíč. Povzdychl si. Zase zůstane někde uvězněn, hledajíc nějakého východu a klíče, nebo nějakého odemykacího systému. Zkusil přesto vzít za velkou železnou kliku. Ozvalo se cvaknutí v　zámku a dveře se s　vrzáním otevíraly směrem od něho. V　jeho tváři bylo možné číst překvapení a radost.

     V　té místnosti, kam teď vstoupil, bylo mnoho truhel a také obrazů a spousta drahých látek na zdech pověšených i jen tak přes truhly hozených. Přistoupil k　nejbližší truhle a oběma rukama vzal za těžké víko, odklopil ho a před očima se mu objevila spousta zlatých mincí. Otevřel tedy další truhly a i tam nalezl drahokamy, zlato, stříbro a spoustu dalších cenných věcí.. Vzal jednu ze zlatých mincí, prohlédl si ji a poté položil na sevřenou pěst s　palcem pod ní. Cvrnkl do ní a mince letěla poté vzduchem a dopadla na ostatní v　truhlici, až to cinklo. Odvrátil zrak od truhly a poodhrnul jeden ze závěsů na zdi, kde se jemu naskytl obraz vybledlých barev, ale ta tvář na něm byla tak jasná... Hlavně ty její oči. Na plátnu byla vyobrazena dívka. Přesně ta, kterou viděl, když se probouzel tam na sarkofágu. Ty oči a ten překrásný úsměv. Ještě teď cítil ten dotek jejich prstíků na svých rtech a dotkl se jich zlehka svými.

     Stál tam před tím obrazem a díval se na dívku, která mu zmizela a kterou měl v　srdci uchovanou, i když jen chvilku malou se viděli. Celá v　krásných bílých šatech s　barevným opaskem okolo jejího štíhlého pasu. Dívala se na něho těma svýma nádhernýma očima, jakoby mu chtěli sdělit, kdo je. Neznal její jméno, ale něco jemu stále v　duchu říkalo, že ji zná, někde už ji viděl. Nebo to byl jenom sen, kde se setkali ? Možná ano, ale teď je tohle vše skutečné, cítil její dotyk na svých rtech tam v　Kryptě a viděl jí tam, mohl se jí dívat do tváře, vidět ten překrásný úsměv a ty nádherné oči. Jenže kam mu zmizela? Teď, když ji konečně našel, dívku ze svých snů, tu kterou si tak přál potkat...

      Když se tak upřeně díval na ten obraz, stále přemýšlel, kde jen tu látku a ty barvy viděl, i ony se mu zdáli známé. A potom mu to náhle projelo hlavou. Nechtěl ani pomyslet na tu skutečnost... Ta kostra tam v　tom výklenku pohřbená v　Kryptě, ano na ní byli zbytky té nádherné bílé látky a toho barevného opasku. Ne! Ne, tohle není pravda! Nemůže být, nesmí být mrtvá a nemůže, přeci ji viděl a cítil její dotyk. Ale vše svědčilo, že ta dívka na obraze, ta kostra ve výklenku a ta dívka kterou potkal v　Kryptě je jedna a tatáž osoba. Potkal tedy ducha? Ta záře a ta energie kolem ní by tomu odpovídala, jak teď nad tou situací uvažoval. Takže je zakletá bloudit časem bez odpočinku? Stále se ale přesvědčoval, že není mrtvá, že je naživu. Nemůže jí přece ztratit teď, když ji konečně po tolika letech hledání našel. Vlastně neví, kde je a kam zmizela a z　té Krypty taky nemohla jen tak odejít, když tam nebyl nikde žádný východ. Nebo znala východ jiný, než jakým odešel on? Ano, určitě znala jiný východ.

      Utěšoval se, jak jen mohl, že není mrtvá a ty pozůstatky v　tom hrobu nejsou její, ale někoho jiného. Třeba měla sestru... Ano, třeba měla sestru, nebo to byla matka, služebná, prostě někdo jiný, kdo tam byl pohřbený. Ne ona, jeho tajemná dívka, jeho Anděl...

      Začal strhávat i ostatní vzácné látky ze zdi a doufal, že tam najde jiný obraz jiné dívky. Už strhnul všechny závěsy, ale nic, jenom holé kamenné zdi. Stejně to byl někdo jiný a ta dívka je někde v　Kryptě, nebo už dávno někde venku, jenom se mu nechce ukázat, nebo nesmí prozradit svou existenci. Třeba kvůli tomu tajemství ve městě, kam zmizeli jeho obyvatelé a co se tam stalo. Třeba ona jediná to přežila a teď se jen schovává a je opatrná. Najde ji i kdyby ji měl hledat další tisíce let. On ji najde a nevzdá se.

      Ještě jednou se podíval na ten velký obraz v　životní velikosti, otočil se a odkráčel zpátky do tajemných chodeb Krypty. Prošel dveřmi a zabouchl je za sebou. Podíval se nahoru k　té puklině, kterou sem vstupovalo světlo. Skalní stěna byla docela příkrá, ale dalo by se tam po ní vyšplhat a prolézt tou puklinou nahoru na denní světlo a čerstvý vzduch. Nejdřív se ale porozhlédne všude okolo a prozkoumá celou Kryptu, možná že najde i jiný východ a snad tam bude někde i Ona ukryta.

      Ze stropů viseli krápníky a z　některých kapala na zem voda a tříštila se o svůj malý protějšek na zemi. Dokonce viděl i netopýry, zavěšené hlavou dolů, jak odpočívají v　klidu a některé, jak poletují okolo. Jejich slabé pištění se rozléhalo po celé Kryptě. Ani ho celkem nevnímal, ale věděl o něm, cítil jeho tenký zvuk, jakoby pronikající do jeho hlavy. Měl teď citlivý sluch z　toho ticha kolem a tak sebemenší zapískání a sebemenší šramot mohl slyšet jakoby obrovské dunění a hluk.

       Stál teď před železnými vraty s　malou mříží ve výši očí. Byla odklápěcí, takový průzor pro toho na druhé straně, aby věděl kdo stojí přede dveřmi. Má bušit? Asi by to bylo zbytečné. Vzal za železnou kouli a trhl s　vraty. Nešlo to, nehnuly se. Klíč neměl a na druhé straně taky zřejmě nikdo nebyl. Zkusí tedy své umění a pokusí se otevřít dveře šperhákem. Rozhlížel se nejprve okolo sebe a hledal nějaký drát či něco, co by se dalo tvarovat a strčit do klíčové dírky vrat a otevřít je. Na zemi nic nebylo a tak začal přemýšlet, co by tak mohl použít ze svého oblečení. Opasek s přezkou ? Ne, moc malé... Ale možná mu nesebrali ten nožík, co měl v　kapse... Sebrali. Neměl nic víc, jenom to oblečení a holé ruce. Promnul si strniště na své bradě a začal vymýšlet bojový plán. Má dvě možnosti. Vyšplhat po skalnaté stěně k　té puklině a dostat se ven, nebo se nějak pokusit otevřít tyhle vrata.

     Cvak, skříp. Vrata se pomalu otevírala, zatím co On stál před nimi a přemýšlel, hladíc si zarostlou bradu. Jen s　úžasem se díval, jak se před ním otevírají ty železná těžká vrata sama od sebe. Zase nějaký duch, nebo kouzlo? Nebo někde spustil mechanizmus? Mechanizmus těžko, když se ničeho nedotkl... Pak tedy zbývali už jenom ty dvě první možnosti. Ale nad tím teď nebude uvažovat moc dlouze a jde prozkoumat co je za vraty.

        Vstoupil do chodby, ale ne už tak malé jako byli ty před tím. Tato byla též kamenná a trochu klenutá, ale byla obrovská, rozlehlá.. Nebyla ani moc dlouhá, protože po několika krocích narazil na schody. Po stranách na zdech byly louče, ale nehořeli, jen zdobili zdi a čekali na zažehnutí ohněm, který neměl. Celkem zde byla tma, ale jeho oči si už pomalu po tak dlouhé době v　temnotách Krypty zvykli a tak viděl, kam jde. Přesto se držel při zdi a jednou rukou po těch vlhkých kamenných kvádrech šmátral. Stoupal po schodech nahoru a jen se domníval, kam asi vedou. Znova do kostela, nebo zase někam pod městečko, či zase do nějaké krypty ? Vlastně byl stále v　Kryptě, ale možná, že už z　ní vycházel pryč tímto schodištěm.

        Ocitl se opět přede dveřmi, ale tyto byli pootevřené a byli opět z　těžkého dřeva, kovaného petlicemi. Jenom se do nich trochu více opřel a ocitnul se ve velké chodbě jakéhosi hradu, zámku, tvrze, nebo jenom malého sídla. Ale konečně zde uviděl denní světlo. Sluneční paprsky prostupovali velkými klenutými okny a osvětlovali tu ponurost místa a rozprášili tmu okolo. Cítil studený ranní vítr, který si hrál s　jeho vlasy, ten krásný pocit svěžesti. Přišel k　jednomu z oken, aby se podíval, kde je a na tu krajinu a hezké nové ráno po tak dlouhém čase stráveného v　Kryptě. Rukama se opřel o studenou zeď a zhluboka se nadechl. Nasál do plic ten ranní svěží čerstvý vzduch a díval se na les před sebou. Špice smrků byli skoro v　úrovni jeho očí, takže nemohl být někde moc vysoko na skále. Vyklonil se trochu víc, aby viděl, kde vlastně je. Naskytl se mu pohled na hrubou skalnatou stěnu, v　níž byli vytesány tyto okna, takže se nalézal někde v tvrzi. Proto ji neviděl, když vstupoval do města a ani od kostela ji nemohl spatřit. Ale moment, vlastně tam nebyli stromy. Možná za tím svahem, za kostelem něco bylo a tam byl teď i on. V　tajemné Tvrzi, ve skále vytesané.

      Procházel chodbami Tvrze a vstupoval do všech možných dveří. Nacházel prázdné sály a pokoje, v　nichž bylo překrásného nábytku a věcí, i zde bylo vše pod vrstvou prachu netknuto, i zde jakoby nikdo po dlouhá staletí nebyl. Raději tam nevstupoval, vždy jen nahlédl a tiše za sebou zavřel dveře. Když otevřel o trochu menší a lehčí dveře, spíše dvířka, objevila se před ním malá místnůstka, alespoň se tak na první pohled jemu jevila. Ale zde nebylo prachu, tady bylo vše krásně čisté a uklizené, tak jako v　kostele. Bylo mu to divné. Nejdříve městečko, kde bylo vše po staletí netknuté a potom ten kostel, který byl čistě uklizen a teď tahle Tvrz. Vše stejné jako tam ve městečku, stejně netknuté a tajemné, až na tuhle jednu světnici. Někdo ji uklízel a snad i tady žil, ale kdo ? Jeho tajemná dívka, nebo proradný Stín ? Snad ona byla Stín. Nevěděl... Vkročil do místnůstky a rozhlížel se kolem. Krásná vyřezávaná postel s　nebesy, na stěnách obrazy krajiny, malý stolek se zrcadlem a na něm nějaké lahvičky, zřejmě s　parfémy a malé krabičky s　pudrem a šminky. Bylo evidentní, že tenhle pokoj patří dívce.

         Stál u stolku a měl zrovna v　ruce jednu z　těch lahviček, přičichl si k　ní a ucítil jemnou sladkou vůni květů a nějakého vzácného koření. Držel malinkou tvarovanou lahvičku ve své ruce a pokládal ji na stolek zpět na místo, když se podíval do zrcadla. Uviděl tam svou tvář a na chvíli se díval sám sobě do očí. Jsem kdesi v　neznámu a hledám někoho, kdo snad ani neexistuje, proběhla mu tato slova myslí. Náhle se za ním mihl stín. Položil rychle lahvičku na stolek a přiskočil ke dveřím, které zabouchl a stál teď opřen svými zády o ně. Srdce mu bušilo a on vyčkával, co se bude dít dál. Rozhlížel se po temných koutech místnosti a vyčkával na útok stínu, nebo nějaký náznak života. Nemohl odejít nikam, on stál u dveří a jiný východ, kromě malého okénka tady nebyl a všiml by si, kdyby někdo, něco, kdo tady je, tím oknem chtěl skočit ven. Byla by to jistá smrt skákat z　okna dolů na kamenný sráz, takže jediná možná cesta byla přes něho a dveře. Nahmatal za svými zády klíč ve dveřích, pootočil s　ním v　zámku až to cvaklo, poté ho vyndal a schoval do kapsy u kalhot. Teď se teprve vydal doprostřed pokoje a do toho temného kouta. Chtěl vědět koho skrývá ta tma v　koutu, čí tvář a postava je jeho zraku skryta prozatím.

      Měl tak trochu strach, ale jeho zvědavost byla silnější. Jen doufal, že je to ona. Vstoupil do tmy a jeho oči si na ni zvykali. Někdo proti němu vyběhl a snažil se ho odstrčit stranou, ale ho chytl za ruku. Jenže se mu ta tajemná postava vytrhla a jemu zbyl v　sevřené ruce jen kus bělavé látky.Otočil se a chtěl rychle běžet za ní, ale zůstal stát po kroku jediném na místě nehnut. Teď viděl, koho má před sebou, stáli oba ve světle. Ona vystrašená u dveří, držíc v　rukách svých kliku dveří s dechem zrychleným a on stojíc jen několik kroků od dívky. Neřekl nic, jen se koukal, jak jí dlouhé vlasy splývají na záda, jak jí na jednom rukávu chybí kousek látky, ten který svíral ve své dlani.

     Pustila kliku ze sevření a bála se otočit, ale dodala si tu odvahu a přeci jen se hrdě obrátila, snad čekajíc svůj konec. Ale tam stál on a díval se na ní a jen se usmíval. Byla to ona, ach ano. Jeho tajemná dívka z　Krypty. Stáli tam, on ve světle a ona u dveří. Teď se uvolnila, když spatřila, že je to on. Snad si ho pamatovala, snad to byla opravdu ona. Ne, určitě to byla ona, ty oči by poznal všude na světě a cítil tu energii, kterou vyzařovala. Byla to ona. Mlčeli a jen se jeden druhému dívali do očí. Po dlouhé chvíli se odhodlal a pomalými kroky se blížil k　ní, jenže, to co se stalo by nikdo nečekal. Dveře cvakli a někdo cizí ji chytl za ruku, stáhl na chodbu a zabouchl dveře a opět snad zamkl, protože bylo slyšet cvaknutí zámku. Neváhal ani vteřinu, když jeho milou, jeho Anděla, někdo táhl k　sobě ven, ale nestihl jí zachytit. Vrazil do zavřených dveřích a rychle hledal v　kapse u kalhot klíč. Strčil ho do zámku a třesoucí se rukou rychle otevřel. Prudce vzal za kliku dveří a otevřel je tak silně, že narazily na zeď, až to zadunělo. Rozhlédl se nalevo, napravo. Nikde nikdo. Volal jí na celou Tvrz a rozběhl se na jednu stranu, na druhé byl konec chodby, takže jinou možnost neměl On a ani únosce, ten tajemný Stín, který se někam ztratil s　jeho milou dívkou - Andělem.

    Utíkal chodbou a rozhlížel se na všechny strany. Uviděl ten Stín, ten proradný Stín, který mu ji zase vzal. Teď, když ji opět našel... Rozzlobil se, v　jeho očích bylo možné číst zlost, vztek a odhodlání. Jen co se mu dostane pod ruku, ten něco zkusí!

    Utíkal co jen mohl, sprintoval chodbami a občas uklouzl po hladkých dlaždicích, vždy ale rychle vstal a snažil se udržovat rovnováhu co nejvíce. Už jen uviděl, jak se dveře před ním zabouchávají, když skočil a sklouzl se po břichu po studené zemi a jen tak - tak stihl vrazit mezi dveře a zárubně svou ruku. Dveře mu ji přibouchly a jeho obličej se zkroutil bolestí, ale nevydal ani hlásku, jen slabé syknutí. Odrazil dveře stranou a rychle se postavil na nohy. Uviděl schody, které vedli někam vzhůru. Zřejmě na hradby. Ale tady hradby nebyli, takže do věže? Bylo možné, aby tady někde byla věž, když tento monument byl vytesán do skály? Nepřemýšlel nad takovými, teď pro něho zbytečnými otázkami a vyběhl po schodech nahoru. Stanul na malém plácku, odkud se schodiště začalo otáčet zase směrem vzhůru. Takže by přeci jen vedlo do věže? Je to jedno, nemá čas na nějaké zbytečné uvažování kam co vede. Chce dostihnout toho Únosce a dostat z　jeho spárů svou tajemnou dívku!

       Po vyběhnutí točitým schodištěm, kdy se mu hlava motala a ztěží stál rovně a zpříma, vkročil opět na malý plácek, podestu a proti němu byli otevřené dveře. Vlítl do nich a do tmy, která tam za nimi byla. Místnost, nebo zase nějaká chodba ? Šmátral po zdi až ucítil louč v držáku, vzal ji a rozžehl. Vzal si křesadlo ze stolku v dívčině pokoji, věděl, že by správně neměl, ale tady je ohně potřeba a teď se mu náramně hodilo a potom se jí omluví a vrátí jí ho, ale teď ji nejdříve musí najít.

      S　mihotavým světlem louče pokračoval po schodech dolů a hned zase malinkou chodbičkou doprava a zase po schodech, ale tentokráte nahoru. Chvíli šel po rovině v　nějaké chodbě, kde se musel mírně krčit, což ho vedlo k　závěru, že Únosce nemá moc velký náskok. Držel louči před sebou a trochu do výše, že na stropu chodby za sebou nechával černou stopu od dýmu. Dorazil tím tunelem až k　propasti a jen tak - tak se zastavil na okraji, jak spěchal. Kamínky padali dolů do té černé hloubi a jen nárazy od stěn byli slyšet, jak mizí kdesi v　tichu té nekonečné hlubiny.

      Teď kam? Před ním byl široký kamenný most, který se jaksi zužoval směrem k　prostředku a pak zase rozšiřoval k　druhému konci jeho. Vstoupit na něho, by bylo o život, stačil by jeden nepatrný a chybný krok, zavrávorání, ztráta rovnováhy, jediné zaváhání a zřítil by se do nekonečné tmy pod ním. Tyto myšlenky pustil ze své mysli, tímhle se neměl čas zabývat, protože jediná jeho myšlenka patřila Jí. Myslel na ni, na to jak ji někde drží proti její vůli, možná ještě něco hůř.

       Vstoupil na most, roztáhl ruce a balancoval, dívajíc se krok před sebe a sem tam po očku i na druhý konec toho úzkého útvaru. Náhle mu sjela noha a on se přitiskl hrudí svou ke kameni. Ležel na něm a skoro nedýchal, zadíval se dolů a potom před sebe. Nezbývalo mu už moc ke konci cesty, tak pomalu a opatrně vstal a pokračoval dále, až dosáhl druhého konce a vběhl do otvoru ve skále. Vyndal svíci z　pod opasku za zády a zapálil ji. Louče se poroučela do té temné hlubiny propasti, když mu uklouzla noha.

        Prošel skalnatou chodbou, neopracovanou, jen tak jak ji příroda stvořila, ale později se začala měnit v　chodbu, kterou někdo opracoval krásně do hladka. Byla klenutá a na jejím konci ústila znovu do Krypty. Opět se ocitl v　jejím nehlubším srdci. Všude okolo v　sále byli sarkofágy, kterých zde bylo povícero, ale co v　nich je skryto, to netušil.

      Procházel kolem nich s　mihotavým plamínkem svíce, držíc jí nad sebou pro lepší vidění a osvětlení. Uslyšel slabé vzdychnutí. Její vzdychnutí! Rozběhl se ve směru vydaného zvuku, na to místo odkud ho slyšel přicházet. Málem mu pohasl plamen svíce, jak moc za ní spěchal. Už ji viděl, seděla tam na dlážděné zemi, přikovaná ke stěně Krypty okovy na zápěstí.. Když uviděla to mihotavé a slabé světýlko a uslyšela něčí kroky, lekla se a přitiskla se ke stěně, ale když poznala, že je to On, na její tváři se objevil úsměv. Klekl si k　ní a zadíval se jí do očí, položil svíčku vedle sebe na zem a ona se mu vrhla kolem krku a tiskla k　sobě. On jí také objal a nechtěl jí už nikdy pustit, nechtěl aby mu zase zmizela. Splynuli v　polibku, který neznal konce. Byl něžný, krásný a první. Věnovali se sami sobě a byli konečně spolu, když v　tom oba strnuli. Kryptou se rozléhal zvuk otevírání jednoho ze sarkofágů. Jeho víko kamenné se odsouvá a ze sarkofágu staletého vystupuje oslnivě zářivé rudé světlo mlhou prosycené. Dívka se tiskne k　hrudi jeho a tvář odvrací se strachem od místa z　něhož světlo rudé prýští ven. On jen hlavu dívky bere do dlaní, dívajíc se tím směrem, kde očekává útok Stínu. Srdce obou prudce bijí a přec tak šťastni jsou, že pospolu konečně mohou býti, že jeden toho druhého našel. On drží v　náručí Anděla a ona objímá a tiskne se ke svému Rytíři. Oba čekají co stane se dále, leč ticho se rozprostírá vůkol a jen to světlo rudé s　podivným kouřem či mlhou něco věští.

      Odhodlal se jako první k　činu, jež osvobodit dívku z　okovů by měl. Rozhlížel se kolem, čím by okovy ke zdi připevněné uvolnil. Snad loučí, jsou z kovu. Pohladil dívku po tváři vstávajíc, aby se od ní vzdálil na čtyři kroky k　nejbližší louči v　držáku kovovém ve zdi Krypty. Dívka chytla svého milého za ruku a pevně ji stiskla, nechtěla ho pustit a ztratit ho opět v　temnotách. Přiklekl k　ní, políbil na rty a do vlasů. Konejšil jí, že se nevzdálí daleko, jen na pár kroků k　nejbližší louči, aby se mohl pokusit uvolnit sevření okovů, jež ji drží. Uvolnila sevření a jeho dlaň vyklouzla pomalu z　její. Ještě jeden polibek do krásných vlasů dívčiných a kroky jeho vedoucí k　železné louči na zdi kamenné.

      Plamen a černý slabý kouře jež stoupajíc vzhůru z　louče nasáklé olejem, byli vše co zde hýřilo jakýmsi tajemným životem. V　duchu přemýšlel kdo udržuje ohně v　loučích, řád a chod celého kraje. Tajemné ticho protnul zvuk skřípotu, když vytahoval louči z　držáku ve stěně přibitého. Rozhlídl se okolo, plamen dal trochu za sebe a nad hlavu svou, aby lépe viděl do dáli a světlo jeho neoslepovalo zbytečně. Tak jak se to naučil postupem času a učení od dávných mistrů, v　místě kde vyrůstal a žil, než se vydal na svou cestu Životem.

     Dívčiny oči zářili i v　té pološeré tmě a snad ještě více, když zřela svého Rytíře, vracejícího se s　loučí. Jeho přítomnost v　ní vyvolávala tak dlouho nepoznaný pocit bezpečí a klidu, který již po dlouhá léta postrádala a snad i pomalu zapomínala. Nyní je tu a pokouší se vysvobodit jí z　vězení okovů ve zdi vsazených.

     Sfoukl plamen a několikráte poklepal 　loučí železnou o kamennou zem Krypty, tak, aby sebe ni svého Anděla nezranil žhavým olejem a jiskrami. Odvrátil dívčin obličej a jako štít se postavil před ní, pokoušejíc se uvolnit skobu, držící kruh s　řetězem, ve zdi připevněný. Sálem se rozléhaly rány, jak kov narážel na kov, když snažil se vyviklat skobu. Trhl řetězy a znova a znova bušil loučí do místa s　kruhem a skobou. Poslední vzdorné trhnutí a kruh i se skobou padli k　zemi. Jen prášek z　kamene se trocha sypal na dlaždice, z　otvoru ve stěně, kde ještě před chvílí trčela železná skoba držící řetězy, které svazovali Anděla.

      V　sarkofágu se cosi pohnulo, jen zvuk podivný tomu nasvědčoval a světla útlum. Sebral tedy řetězy a pomohl dívce vstát. Rozběhli se směrem který je napadl, snad tím pravým, který vedl k　východu. Spletitost chodeb klenutých, tunelů vytesaných ve skále a místnosti s　hořícími plameny v　miskách s　oleji. To vše cestou viděli, ale i podivné truhlice, kamenné sochy a jakési prapodivné znaky či písmo na deskách na stěnu připevněných.

        Všemi těmi chodbami se dostali až do té samé místnosti, sálu, kde se zprvu octnul on a vědomí ztratil. Ten výklenek opodál a v　něm kostra, co klíče svírala v　rukách kostnatých, oblečena jako ta dívka na obraze a stejně jako ta, kterou má nyní u sebe, sic s　trochu odlišnými pásky kolem pasu, leč stejným druhem látky šatů. Dívka pobídla Rytíře, aby klíče šel sebrati, ale neodvažovala se přiblížit k　pozůstatkům a hrobu tomu ve výklenku ve stěně. Snad bála se, snad úctu k　mrtvému měla, kdo ví.

       Sebral klíče v　pavučinách ukrytý a podíval se do míst, kde oči kdysi byli, jako by snad vyzvědět chtěl, kdo zde leží v　zapomnění, i odprosit, že klidu ruší a spánku věčného a klíče bere si bez svolení. V　duchu svém poděkoval a vrátil se k　Andělovi.

       Malá dvířka na druhém konci, velký sál za nimi, velké půlkulaté schodiště vedoucí nahoru, kde svoboda se nalézá. Ale jen bohové vědí, zda-li nečíhá nebezpečí, či nástrahy smrtelné na každém kroku v　tomto sále, kde oheň hoří v　loučích na stěnách a v　miskách, tvořící cestu ke schodišti.

      Cosi uvnitř jeho, ten šestý smysl bojovníka, který si osvojil v　dávném učení od mistrů v　horách, mu nyní napovídal nebezpečí. Nedával však na sobě nic zdát, jen více zbystřil smysly a svou ostražitost. Dívka nesměla poznat jeho vnitřní obavy, aby ji nevyplašil a ona strachu zbytečně neměla. Držel jí za ruku a v　druhé nesl řetězy. Prsty nahmatal malou klíčovou dírku v　okovech, věděl o ní již dříve, ale až nyní ho napadlo použít klíče od mrtvé. Zastavili se uprostřed své cesty ke schodišti, on vyndal z　kapsy klíče a zasunul do klíčové dírky v　kruhu okovu. Cvaknutí a řetězy se poroučeli na podlahu s　řinčením. Byla svobodná, volná. Dívka se vrhnula kolem jeho krku a tiskla ho k　sobě. Chytil jí jemně a prsty zajel do jejích vlasů, podíval se jí radostně do očí a vtiskl na její rty dlouhý polibek. Jeho mysl mu ale napovídala, aby z　Krypty rychle utíkali ven, tam bude ještě dosti času pro oba milence vyznávat si lásku. Vzal ruku Anděla a běželi ke schodišti.

      První krok na schodiště a už jen vystoupat několik schodů v　malé chodbě směřující k　železným pootevřeným vratům nahoře. Rytíř vzal za mohutnou kliku a otevřel polovinu dveří více, mírně se uklonil s　nataženou rukou ven a dal dívce přednost, opírajíc se zády o železná vrata. Usmála se na něho a vykročila do krajiny sluncem prozářené a dýchající svobodou. On již také chtěl jíti za ní, ale ještě se ohlédl směrem dolů, na schodiště do půlkruhu a kousku sálu jež viděl. Stál tam. Teď už to nebyl tajemný Stín, ale bojovník, s mohutnou postavou, alespoň se mu tak jevil v　brnění protkaným kůží černou a velkou kápí na hlavě, ze　které vyzařovali jen dvě požloutlá světla místo očí. V　ruce třímal meče a druhou ukazoval směrem k　němu.

        Dívka se rozhlížela po krajině, dívala se na krásné zelené stromy s　květy bílými, na louku plnou květů barev překrásných a rozmanitost jejich. Smála se a byla šťastná v ten okamžik. Otočila se za svým milým, v　domnění že stojí za ní a dívá se též, ale opak byl pravdou. Už jen uzřela jak vrata železná s　bouchnutím se zavřela a on tam zůstal. Pak hluboký smích se ozýval z　útrob, ten který znala, ten který ji vždy naháněl hrůzu a děs. Vrhla se na vrata a pěstmi do nich bušila, křičela a slzy jí stékali po tváři. Sesula se po nich dolů na kolena a bokem se opřela v　pláči o chladný kov, dlaň položenou na něm.

       Řinčení se ozývalo z　toho, jak na zem padali kovové misky s　ohněm na tyčích, ozařující sál. Teď plameny na zemi z　rozlitého oleje hořeli a dva proti sobě bojovali, Rytíř s　Temným rytířem, v　boji kde krev tekla z　ran, kde únava a síla se vytrácela, ale odhodlání zničit protivníka a přežít, bylo veliké.

       Úskoky, krytí a obrané výpady. To jediné měl proti Temnému s　mečem v　rukách. Použil stojany k　odvracení útoků, vytáhl i louči z　držáku a bojoval s　ní jako s　mečem. Dostal pár silných ran, několik z　nich mu proťalo košili a zanechalo krvácející ránu, nikoli však smrtelnou, či hlubokou. Vždy stačil obratně uhnout, tak jak bylo jeho tělo připravováno léta v　bojích. Tento soupeř nebyl jediným, se kterým bojoval na život a na smrt a zdaleka ani ne tak silným, ale ani ne tak slabým. Oba byli téměř vyrovnáni, sic Temný bojovník měl zbraň s　ostřím a on jen louči, ale i tou dokázal zasadit několik tvrdých ran do jeho těla. Viděl z　těch žlutých očích v　obličeji skrytém v　tmě pod kápí, jak zuří při každé ráně, kterou dostal a která z　jeho strany minula cíl.

        Seknutí a obrana železnou loučí, která silnou ranou letí z　rukou. Nečekal na další, která by mohla býti smrtelná a přemetem vzad a následným kotoulem se ocitl na pět kroků od nepřítele. Přesně v　místech, kde ještě leželi okovy s　řetězem, které sundal magickým klíčem Andělovi. Sevřel konce v　dlaních a napnul. Vytvořil si tak zbraň, na kterou byl zvyklý, kterou bojoval již mnohokrát. Ovšem tento řetěz byl větší v　okách a také těžší, tudíž i trochu méně obratnosti a rychlosti s　ním měl.

      Oba bojovníci proti sobě stáli vzdálení jen pěti kroky. Teď teprve pociťoval, jak v　ranách pulzuje a tepe krev, bolest z　nich prýštící a ovládající pomalu jeho tělo. Jeho mysl se ale soustřeďovala na něco jiného, bolest je pro bojovníka to poslední, co cítí.

      Stejnou myšlenku snad oba dostali, příští v　nepatrném pohybu toho druhého vyčetli snad. Boj byl obnoven, pln útoků meče a zadržování a protiútoků řetězy. Stačil jen jeden neobratný švih mečem, úskok stranou, omotání čepele a pevné sevření řetězem. Pohyb do zad nepřítele z　Temnot, kdy Rytíř se opřel svými zády o jeho a přitáhl okovy k　sobě. Tím obratným protiútokem si Temný rytíř prořízl svým vlastním mečem tepnu na krku, z　níž začala tryskat černorudá krev.

       Pustil sevření okovů a uskočil stranou. Konce řetězu se sesuly na zem stále omotané kolem meče. I ten upadl na podlahu s　cinknutím a obě ruce, které ho svírali teď drželi pevně krk, z　něhož tryskala krev. Smrtelné chroptění bojovníka z　Krypty a Temnot, bylo důkazem jeho blížícího se konce a smrti.

       Obešel ho, tak aby mu viděl to tváře, tedy spíše jen do jeho dvou podivných žlutých světýlek... Hlava svěšená a tělo se sesulo do pokleku. Už neviděl ani ty oči přes jeho kápi... Poslední zachroptění a Temný rytíř padl k　zemi. Byl mrtev.

      Odcházel z　místa, které bylo hrobem, vězením, bojištěm a tajemným místem pro všechny kdož vstoupí. Možná to nebyl ten tajemný Stín, věznitel Anděla, který ležel v　tratolišti své vlastní černé krve. Možná jich je více a mnohem horších. Raději rychle odcházel z　Krypty ven, za svou milovanou dívkou, láskou svého života, tou kterou hledal, našel a teď bude s　ní.

      Byl u schodiště, jen stačilo vystoupat pár schodů a otevřít dveře klíčem, který držel v　ruce, když uslyšel cvakání jakéhosi mechanismu. Ohlédl se, ale nic neviděl a rozpoznat odkud zvuk vychází nešlo, ozvěna ho nesla po celém sálu. Tiché cvakání, snad otevírání čehosi neznámého. Náhle jedno silnější cvaknutí a ticho. Věděl, že takováhle místa jsou plná pastí a nástrah, jak se již mnohokrát přesvědčil, ale co se stane nyní? Nebo se stalo? Nebo je již po všem ? Mohl spustit mechanismus, aniž by o tom věděl, stačilo vyndat tu louči, převrhnout misky s　ohněm, zavadit o kámen, cokoli se mohlo stát.

       Nechtěl nečinně čekat a raději se otočil a kroky směřoval nahoru k　vratům, ke svobodě. Slyšel jen slabé hvízdnutí, protnutí vzduchu zvukem slabým jež sotva byl slyšet. Zareagoval instinktivně, jako již mnohokrát, ale jeho rychlost a síla byla vyčerpána bojem předchozím. Držel sic v　ruce šípu, ale jeho hrot byl v　jeho těle zabořen. Rána ne příliš velká, ale krvácející a i šíp snad napuštěn jedem byl. Vytrhl hrot z　boku svého a odhodil šíp na podlahu pod schodiště. Opřel se rukou o zeď, zanechajíc na ní svůj otisk zkrvavené dlaně a druhou si tiskl ránu. Dostal se ke dveřím a zasunul klíč, pootočil s　ním v　zámku a otevřel vrata.

       Dívka se mu vrhnula kolem krku a líbala ho, div mu nevzala i poslední dech který měl. Narovnal se a nedal na sobě nic zdát, obejmul jí a vracel polibky. Čas, který se jejich rty tiskly k　sobě, nebral konců.. Jemně sykl, když se nepatrně dotkla jedné z　jeho ran. Teprve teď si ho celého prohlédla, od hlavy k　patě a viděla roztrhanou košili a zkrvavenou od ran, ze kterých trocha krve tekla. Jen té jedné největší si mezi těmi všemi nevšimla. Košile již bílou barvu ztratila a nyní jen šedivou a rudou měla, kdyby by se dalo říci, že ještě tou košilí byla.

      Vzal její hebkou ručku a pomalu se vzdalovali z　místa, které vzbuzovalo hrůzu a vzpomínky na děje, které tam prožili. Nechtěl zůstávat v　blízkosti vchodu do Krypty. Odcházeli směrem k　lesům v　dáli, po louce z　mírného svahu. Tráva do výšky kolen se mírně vlnila a ohýbala větrem a klid vládl kolem. Zpěv ptáků, cvrkot cvrčků a šumění listí stromů okolo...

      Náhle v　polovině cesty se zastavil. Už nemohl dál, věděl že ztrácí poslední sílu kterou má a jed z　šípu začíná působit. Ale i ztráta krve z　ran byla zřejmě příčinou. Zhroutil se na zem do trávy, mezi květy luční. Sedla si k　němu a jeho hlavu si položila na svůj klín. Mlčela, dívala se na něho a po tváři jí stékali slzy. Dopadali na jeho tvář a na šat její bělostný, teď krví Rytíře nasáklý. I on měl slzy v　očích. Věděl, že umírá a ztrácí tak šanci na život se　svou láskou, tou kterou hledal celé roky, tou o které snil a pro níž jeho srdce tlouklo a toužilo. Chtěl by jí říci tolik slov, ukázat tolik věcí a zahrnout jí neskonalou něhou a láskou. Už nebude mít šanci... Cítí jak z　jeho těla vytrácí se síla, z　jeho srdce žár, a tep se stává klidnějším a tišším. Jeho poslední západ slunka, na který se rád díval po večerech. Její tvář a hebký dotek dlaní, vůně její vlasů, záře v　očích a smyslnost v　nich, rty, tak hebké, sladké a vášnivé. Vše ztratí smrtí, která zde obchází, kterou cítí, jak pro něho si kráčí.

      Anděl nad svým milým slzy roní. Pro Lásku, která položila život svůj pro lásku. Vískala ho ve vlasech s　úsměvem na tváři, kterým se snažila zakrýt smutek, slzy, stékajícími po tváři a ránu v　srdci i duši, že ztrácí svého milovaného.

       Za tu dobu nepromluvil ani jeden z　nich. Snad slov potřeba nebylo, snad v　duších a mysli si uměli číst. Slibu sobě oba dali, že setkají se jednoho dne, ať kdekoli to bude a v jakémkoli čase a světě. On jí bude hledat a v　jeho srdci bude místo jen pro ní, ona jeho také a svou lásku mu slíbila na věky věků.

         Dívka sklonila se k　ústům chlapce a polibek vtiskla na jeho rty, které směla líbat krátkou chvíli v　životě obou. On přestávajíc cítit údy a tělo své, jen polibek na rtech vnímal. Byl to poslední polibek, poslední sladký vjem a krása života. Odcházel s　úsměvem na rtech a slzami štěstí. Oči jeho se zavřeli a naposledy a tiše vydechl. Zemřel bojovník, Rytíř, muž či chlapec ještě, jež miloval a milován byl.

        Vše skončilo smrtí, ale i začátek nového byl počat. Smrt přináší Život a Život zase Smrt. Tak jedna Cesta končí a druhá začíná a snad v　na té příští se oba setkají a šťastni budou v　lásce žít ……………….