Rozhlíží se na prahu dveří a neznáma. Víří zde spirála chaosu v černé tmě, která se změní v modrou a postupem času v šedivě bílou. Zrak se zaostří a běžný člověk by snad viděl prázdno mizící. Místo chaosu krajina se objeví, zima zde panuje, mráz štípe do tváří a pomalu padají vločky sněhu. Muž v černém se podívá opět na své hodinky, povytáhne seřizovací kolečko a posune velkou ručičku na obrázek mezi čísly, pokud tam kdy obrázek byl. Vše v krajině za dveřmi se zastaví, čas přestane existovat, stejně jako prostor. Během neuvěřitelného okamžiku, který snad rozum nikdy nepochopí, objeví se prázdná bílá místnost. Další skok a místnost bílá mění se v obyčejnou, plnou stolů, hovořících lidí, kteří přichází a odchází, usedají a zvedají se od stolů, od baru. 
 

      Muž v černém kabátu kroky tichými vkráčí z otevřených dveří do místnosti plné hovorů a lidí. Dveře snad lidi nevidí, či zrak jejich oklamán byl magií? Nikdo nepřerušil hovor, nikdo nepojal podezření čehosi tajemného, vzduchem se šířícího. To mrazení časem nezadržitelného. Zraky některých snad už postavu černou zaregistrovaly, leč nepřikládají ji příliš velkého významu. Snad jen jedna osoba zrakem muže zastavila. Oči, ano její oči, to bylo to co ho přimělo se zastavit. Dal svou pravou ruku na před svou hruď a mírně se uklonil.

      Byla to ona, kdo mu odpověděl v té spletitosti šumu lidských hlasů. Přistoupil blíže a usadil se vedle ní. Byla drobné postavy s očima modrozelenýma a dlouhé černé vlasy havraní splývaly přes jemná ramena po šatech květových. Hovor se započal a slova plynula, úsměvu na tvářích obou se objevilo. A potom přišla nabídka pro dívku neznámou, zda ruku muži podá a projde se s ním do neznáma. Zda strachu postavit se dokáže a tajemné neznámo není ji cizí. Objevit chce magickou krajinu, kde čas a prostor je tak jiný.

 
        Podala ručku do dlaně jeho a vykročili přes hlučící místnost k...k čemu? O ano, dveře, opět z ničehož nic se objevily, jiskřením naznačující rám a poté celé hnědé dřevěné s mosaznou klikou se pomalu otevírající. Vešel první a ona za ním, dveře se zavřely a opět kamsi zmizely. Ulice dlážděná, ale opět jiná. Ráno zde byla silnice a chodník, široká se zdála. Však v tento čas je tu opět cosi jiného. Silnice zmizela, ulice je menší, byť stále dlážděná. Ten dům na rohu stále je stejný, ale jiné barvu snad změnily, či zrak byl ošálen, kdo ví.

      Vstoupili do domu na rohu ulice a stále příjemným hovorem zaměstnáni, ukazoval muž v kabátě černém dívce místnosti. Kuchyně napravo, jídelna nalevo a příjemné posezení u krbu přímo před nimi. Pokoj s dřevěným obloženým stěn, krbem středně velkým a římsou z mramoru. S křesly očalouněnými a střapci zlatými a dubovým stolkem uprostřed. Dívka do jednoho usedá a on láhev vína otevírá, do dvou sklenek moku rudého nalévá. Cinknutí pohasne kdesi v němé ozvěně, snad jen zvuk praskajících borových polen v krbu to přehluší. Příjemné posezení a hovor dvou neznámých. Zvědavost touhu pohání, mrazení v zátylku nabádá k dalšímu kroku tohoto setkání. Chtěla by se snad dívka podívat se do prvního patra, do některého z pokojů. Ale ne, je to příliš neslušné, hned na první schůzce neznámému muži kývnout. Snad v hlavince se počne podezření na povrch drát, ale vzrušení je silnější. Kdo je On a co hodlá učinit dál. Úsměv na jeho tváři se objeví, když pozná, že otázka jeho podána byla dosti podezřele neslušně. Počne vysvětlovati úmyslů svých, že neslušné nejsou. Ty pokoje nejsou obyčejné, jako dům na rohu ulice. Každé dveře těch pokojů vedou jen kam si kdokoli přeje, nikdo přesně neví co se stane, pokud dveře jedny otevíraje vejde.

      Točité schodiště na kterém oba kráčí do tajů prvního podlaží. Uvítá je dlouhá chodba, osvětlená lampičkami na stěnách a obložením do půli zdí. Po obou stranách dveří spousta, kam vedou a co skrývá se za nimi. Bystrému oku by bylo hned podezřelé, že chodba je podivně čímsi záhadná, stejně jako dům a ulice, snad i tento svět. Dům přeci tak velký z venku se nezdál a chodba by zatáčet někam musela, však ona je rovná a předlouhá.

      Chtěla otevřít dveře hned první, za kliku vzala, však nepřipravená byla. Mžik to jediný a málem se ztratila v temnotách podivných jak mlžná víla. Však zásahu rychlého a jak to, vždyť je to pokoj s krbem a křesly, sklenice vína na stolku jsou. Jak se stala tato věc, prostor a čas se změnil přec. Tak příjemné mrazení, strach magický, vzrušení tekoucí v žilách a v očích jiskření.
 Snad tedy zkusí znova jiný pokoj v prvním podlaží, tentokráte více opatrně, on je otevře. A krajina plná růží uvítá je i svou vůní.