Diablo - příběh z temnot

           ,,Tehdy začal můj příběh, nebo můj konec ? Sám nevím, jediné na co si pamatuji je, že jsem se zřejmě tehdy vydal špatnou cestou, někdo mi snad poradil ten směr a byl tvůrcem mé budoucnosti, mé největší a zřejmě i poslední velké bitvy, která mne nyní čeká.
 Toto je tedy příběh, který jsem prožil a nyní nevím co bude dál, ale začnu od začátku. Snad bude varováním pro příští nebo návod pro jiné, jak ztratit duši …‘‘

        Voda v malém potůčku tiše zurčí kolem kamenů v něm, louka polosuché trávy šumí každým fouknutím vánku a v dáli se rýsují obrysy postavy. Po vyprahlé zemi kráčel muž, s malým mečem zasunutém v červeném krytu u pasu, kulatým dřevěným štítem zpevněného železnými pásy, svírajícího v levé ruce. Jediné jeho brnění, byl železný kryt na levém rameni připásaný koženými pásky přes hruď k opasku u kalhot, přes hnědou vestu a režnou košili pod ní. Hnědé delší vlasy, jizva přes pravé oko, zřejmě z některé bitev které prožil a zářící oči skrývající tajemství věků.
       Krajina ponurá, místy i trocha té zeleně a jasu se klubala z popela času, snad z hrozivých bitev, které zde byly odehrány snad nedávno tomu. V trávě bylo ještě snadné rozeznat lidské kosti a i jiné, neznámých tvorů snad. Vídával jsem takováto bitevní pole a vyvražděné vesnice, prázdné budovy a smrt všude, na svých cestách. Jsem přeci bojovníkem a žil jsem v dobách, které ctili jméno svého času…. v dobách Temna, krvavých bitev, Démonů, Andělů, magie, cti a proradnosti lidí….

       Cesta loukou mě zavedla až k jakési katedrále na mírném svahu. Jediná budova po tak dlouhé cestě a dnech samoty. Tady v těchto místech bych nečekal živou duši, ale snad si konečně odpočinu a složím svou hlavu pod střechu s pohodlnou postelí a trochou domácího chleba a sýra.
 Tyto myšlenky se mi honily hlavou a já se blížil ke vchodu katedrály. Chladivé stěny ze šedého kamene, hladce opracovaného s tou největší pečlivostí a přesností, ale i zub času byl vidět v některých prasklinách ve zdi. Chvíli jsem se zastavil, urovnal štítu a meče a uslyšel slabý zvuk něčího chrapotu. Šel jsem po zvuku, připraven s rukou na rukojeti své zbraně okamžitě jí použít, ale to co jsem spatřil ostří mého meče nepotřebovalo.
        Muž krvácející z ran po celém těle, snažící se z posledních sil dostat od vchodu kostela co nejdále, se převalil na záda a držel ruku na své hrudi, v místě kde jeho krev tryskala nejvíce. Uviděl mě a já slyšel jen chraptící hlas s kašlem a vytrácejícím se dechem.
,,Prosím…. pojď ke mně blíž‘‘ vydralo se z mužových úst. ,, Arcibiskup Lazarus nás zavedl dolů do Labyrintu….. abychom našli ztraceného králova syna. Ten bastard nás vedl do pasti ! Teď jsou všichni mrtvi…….. Zabiti démonem, kterému říkal Řezník…….. Pomsti nás ! Najdi toho Řezníka a zab ho, aby mohly naše duše odpočívat v pokoji…… 
       Jeho poslední slova, která mě mátli a stěží jsem rozuměl co říká a už vůbec jsem nechápal o čem a o kom to hovoří. Jediné co mi utkvělo v paměti byla slova o démonovi a jakémsi arcibiskupovi jménem Lazarus. Že bych opět byl zatažen do bitvy ? Krev mi v žilách začala prudce vřít, můj bojovný duch se probouzel a já cítil příležitost znovu bojovat, tak jako za starých časů. Ale chtěl jsem mít klid, alespoň na chvíli klid, ale člověk vychovaný v boji se nedá předělat na klidného rolníka, obdělávajícího pole každý den od slunka východu až po jeho západ. Bojovník jako já, chce stále cítit ten tep srdce a prudké bušení ve spáncích, ten sladký strach z neznáma a vrhaní do boje s nepřítelem. Bylo to ve mně a nemohl jsem s tím nic dělat…
         Dole pod katedrálou stála malá vesnička, či městečko, jak jsem si povšiml. Snad tam budou lidé, kteří mi poví, co se zde stalo a něco o tomto muži a tomto kostele.

          V krčmě u Vycházejícího slunce, bylo poměrně prázdno. Sem tam se u stolu ozvalo bouchnutí korbele, nebo vrznutí židle, ale jinak zde bylo ponuro a klid. Náhle jednomu z tamních starousedlíků padlo do očí světlo od otvírajících se dveří, nebylo příliš ostré, protože v tomto kraji slunko jakoby ztrácelo svou mohutnou sílu.
,,Dobrý den vespolek‘‘ řekl jsem dosti nahlas aby si mě někdo všiml. Zabouchnul jsem za sebou dveře a kráčel ke stolu. Nikdo z přítomných mi moc neodpovídal na pozdrav, jen barman mi přišel očistit stůl šedým kouskem látky.
,,Pán si bude přát trochu občerstvení?‘‘ Podíval se s jasným úsměvem do mé tváře.
,,Ano, trocha skvělé medoviny a něco malého k zakousnutí bych si i dal, příteli‘‘
,,Hned to přinesu, a také jsem velmi rád, že jsi se vrátil zpět do Tristamu  příteli‘‘
Tak tahle barmanova věta mi už vůbec nedávala smysl. Copak on mě zná ? Nepamatuji se, že bych v tomto městečku kdy byl, nebo jím kdy procházel. Zřejmě jsem někomu podobný a jen jsem vyvolal jeho vzpomínku mou přítomností, v tomto místě snad na konci světa Západu.
,,Díky bohům, že jsi se vrátil příteli!‘‘  ,vyhrkl na mě opět a posadil se naproti na stolici.
,,Od doby Tvé nepřítomnosti se mnohé změnilo. Býval tu klid, dokud nepřišli Temní nájezdníci a nepočali ničit a zabíjet v naší vesnici. Někteří byli na místě sťati a ti, jež pozvedli zbraně, byli zabyti později, nebo odvlečeni, aby se stali otroky.‘‘ přihnul se blíž ke mně a já učinil to samé. ,,Kostel na konci Tristamu byl znesvěcen a je používán pro temné rituály a po nocích se po kraji rozléhá nelidský křik a vřískot. Možná někteří z vesničanů ještě přižili, ale je zde jen malá šance.‘‘ Barman domluvil a chvíli se díval do prázdna z okna kamsi do ulic Tristamu.
,,Byl jsem u toho kostela ještě před několika okamžiky‘‘ vytrhl jsem hostinského z jeho snění. ,, Našel jsem nedaleko vchodu již skoro mrtvého muže v tratolišti krve. Mumlal nějaké nesmysly a taky něco o nějakém Řezníkovi, démonovi kterému prý stačil jen tak tak utéci z Labyrintu pod kostelem.‘‘
,,Ano, Farnham říkal něco o nějaké bestii, Řezníkovi. Ale o tomhle víc opravdu nevím.‘‘ podíval se na mě se smutným pohledem. ,,Doporučuji ti zajít za Cainem, ví toho opravdu hodně, je sečtělý a zná mnoho pravdivých legend a příběhů. Snad ti pomůže.‘‘
,,Díky, kde toho Caina najdu ?‘‘
,,Snadno. Nejčastěji sedává támhle u té kašny na náměstí, nebo bude ve svém domě na konci té ulice pod ní.‘‘
,,Ještě jednou moc díky pane ……?
,,Ogden, jmenuji se Ogden příteli.
,,Tady je za to občerstvení, Ogdene‘‘ , položil jsem pár stříbrných pěnězí na stůl vedle talíře a doufal, že to bude stačit.
,,Přijď opět někdy na kousek řeči, je tu málo lidí a ti co tu zůstali, s těmi moc do řeči není.‘‘ shrábnul z dubové desky stolu stříbrňáky a do ruky vzal špinavý talíř.
Já odcházel vyhledat Caina, zdejšího a možná jediného vypravěče a znalce příběhů snad o všem, co by koho kdy zajímalo či ani nezajímalo.

      Obloha jevila známku několik chvil po poledni, když jsem viděl přicházejícího muže ke kašně. Zastavil se u okraje, dívajíc se do špinavě požloutlé vody, přemýšlejíc zřejmě o některých myšlenkách co vyčetl v knize před chvílí, z té co svíral ve své levé ruce, nebo o jiných věcech svého života tady. Světle modré roucho a hnědá čepička typická pro knihomoly a učence. Tak vypadal muž na druhé straně, opřen o kamenný okraj. Nechával jsem chvíli Cainovi, aby prohloubal své myšlení a tu vodu v kašně a rozhlížel se po zdejších staveních.
         Na domech bylo vidět nedávné kruté události. Některé z nich byli zřejmě opuštěné a jiné již skoro rozpadlé. Opravené domy, spálené na popel a i ty, které nejevili známky života před i po nájezdu Temných. Podivné místo, podivné městečko.
,,Krásný den mistře Caine‘‘, prohodil jsem do ticha ulice.
Cain zvedl oči a zaregistroval mou přítomnost, pousmál se a obešel kašnu směrem ke mně.
,,Opravdu si myslíš, že je krásný?‘‘ zeptal se s nostalgií Cain.
,,Abych pravdu řekl, nezačal pro mne špatně, ale pokračování mívá jiný spád než začátek.‘‘ odpověděl jsem, podávajíc Cainovi ruku na přivítanou. ,,Potřeboval bych od vás informace o nějakém arcibiskupovi v tamtom kostele a nějakém démonovi, kterému říkají Řezník.‘‘
,,Zřejmě nejsi zdejší a nebo jsi nikdy neslyšel o tomhle prokletém městečku a katedrále nahoře. Nu dobrá, tedy poslouchej příběh, který se tu stal zcela nedávno.‘‘ a Cain mě začal zasvěcovat do událostí, které jsem potřeboval znát. ,,Před několika dny, snad i týdny to jsou, nepočítám to a stěží věřit času v této krajině, Arcibiskup Lazarus přesvědčoval vesničany k výpravě do Labyrintu pod katedrálou, aby hledali králova ztraceného syna Albrechta. Hrál si s jejich strachem a vírou a učinil z nich zuřivý dav. Nedali se zastavit a nikdo z nich nebyl připraven na to, co leželo v chladné zemi….. Lazarus je tam dole opustil a zanechal je ve spárech nepředstavitelných příšer, aby tam zemřeli.‘‘
,,Hm, zajímavý příběh Caine. A co ten Řezník, kdo to je, nebo spíše co to je.‘‘
,,Na tuto otázku ti spíše odpoví Griswold nebo Farnham, byli totiž dole v Labyrintu a setkali se s tím démonem, já o něm moc nevím.‘‘
,,No, díky alespoň za tyto, pro mne velmi cenné informace Caine a buď zdráv.‘‘ Upravil jsem si opasek s mečem a kráčel si to přímo ke kovárně. Za prvé se zeptat na démona a za druhé se také trocha poohlédnout po nějakých zbraní, nebo trochu vylepšit tu svou.

        Kovárna stála nedaleko Ogdenova hostince, jen přes ulici vedoucí z města ke kostelu, kterou jsem přišel. Díval jsem se na dveře budovy, ze které se ozývali zvuky od kování železa a ocele. Když jsem se přibližoval k velkým dveřím, spíše by se dali přirovnat k vratům, tak se jedna z polovin otevřela a ven vyšel postarší chlapík, skoro holohlavý, s hnědou ušmudlanou zástěrou z kůže a i na tváři měl šmouhy sazí. Na první pohled vypadal jako správný chlap, který umí vzít za práci a zřejmě dobře ovládá své řemeslo. Na rukou měl zpevňovací kožené omotávky kolem předloktí, kterými si teď utíral pot z čela.
,,Čím posloužím‘‘ zeptal se, jakmile spatřil, že přicházím zrovinka k němu.
,,Potřeboval bych jen trochu přibrousit tady ten můj malý meč‘‘ ukázal jsem na pochvu. ,,A taky nějakou tu radu. Slyšel jsem od Caina, že jste byl v Labyrintu a setkal jste se s démonem, kterému říkají Řezník.‘‘
     ,,Ó, to jsi na dobrém místě, pokud jde o zbraně příteli, ale i na dobrém místě pokud jde o tu bestii‘‘ dodal, když mě ukázal rukou, ať následuji jeho kroky. ,,Tak ukaž tu svou zbraň, uvidíme co se s ní dá ještě dělat.‘‘ vzal do ruky ten zubatý meč, který mi byl nyní oporou a zkoumal jeho kvalitu. ,,Hmm, sice chvíli vydrží, ale to není zbraň, kterou by jsi měl mít na toho proklatého démona tam dole. Nu budiž, vidím, že asi nejsi moc při penězích, tahle oprava bude co nejlevnější a snad ti bude přát štěstí a najdeš nějaké ty zlaťáky v Labyrintu. Je tam mnoho pokladů, jak jsem slyšel, ale žádný z nich jsem neviděl a ani o to moc nestojím se tam vracet, abych je hledal.‘‘
Začal bušit velkým kladivem do toho kusu zubatého železa a já se nahlas zeptal : ,,Co víte o tom divném Řezníkovi tam dole …‘‘
      ,, Viděl jsem to, čemu Farnham říká Řezník,‘‘ přestal bušit do kovadliny a nějak podivně se mu zablesklo v očích ,, jak se prosekával skrz těla mých přátel. Oháněl se sekáčkem velkým jak sekera, odsekával ruce a nohy a na místě zabíjel statečné muže. Tohle vím o tom Řezníkovi, kterého hledáš. Od bitvy, která se tam rozvířila, mě oddělila banda malých ječících démonů a nějak jsem nalezl schody vedoucí ven. Už nikdy jsem tu odpornou bestii nespatřil, ale její krvavý vzhled mě pronásleduje až do dnešních dnů.‘‘ Podíval se na mě a ještě jednou praštil do kovadliny vedle mého meče.
,,Mám tu posledních sto zlaťáků, zaplatím za tu opravu zdali to bude stačit.‘‘
,,Dobrá, za tu maličkost mi stačí padesát, ostatní ještě budeš potřebovat.‘‘
,,Pokud mne očekávají takové bestie a démoni tam dole, budu rád že si zachráním svůj život Griswolde.‘‘ odpověděl jsem s malým úšklebkem na tváři, když jsem si prohlížel právě naostřenou čepel své zbraně.
,,Pokud ti mohu poradit, stav se ještě u Pepina, je to místní lékař, medik a trochu i kouzelník s elixíry pro život. Uvidíš zdali nemá nějaký lektvárek pro udržené svěžího ducha pro ty pekelné chvíle v Labyrintu.‘‘
Poděkoval jsem, zaplatit slíbených padesát zlatých a vydal se za tím ranhojičem Pepinem pro nějaký ten lektvar na cestu do chodeb pod katedrálou.

      ,,Pojď dál a posaď se támhle na lavici, hned budu u tebe.‘‘ uvítal mne Pepin zdvořile, aniž by se ohlédl kdo právě vstoupil do jeho příbytku. Něco právě drtil ve svém velkém hmoždíři železnou paličkou, když jsem si tedy sedal na lavici blízko dveří. Starší vzhled s bílými vlasy a v bílém dlouhém rouchu klamal zdání oko každého, kdo by myslel, že má před sebou nemohoucího starce. Byl stále pln síly, což dokazovalo jeho urputné mlácení paličkou v hmoždíři.
,,Čím mohu posloužit mladíku.‘‘ odložil hmoždíř na dřevěný stůl a podíval se konečně na hosta, kterého měl před sebou.
,,Griswold říkal, že by jste měl nějaký lektvar či elixír, který by mi mohl být užitečný v Labyrintu při boji s Temnými.
,,Ty hodláš jít do Labyrintu pod kostelem? Zešílel jsi snad, nebo tě pomalu omrzel život?‘‘
,,Jsem bojovník, žiju bojem a hodlám umřít i s mečem v ruce bude-li to zapotřebí. Je to výzva a taky jsem to tak trochu přislíbil tomu umírajícímu muži tam u kostela. Musím splnit jeho poslední přání, pomstít ho a také ty, kteří zemřeli rukou Řezníka, aby jejich duše mohli odpočívat v pokoji a došli klidu.‘‘ vydal jsem ze sebe naprosto vyčerpávající odpověď skoro na jedno nadechnutí.
,,Řezník?! Proboha, já znám toho odporného démona. Mnoho z těch, kteří ze skupiny vedené Lazarusem přežili a vyplazili se ven z katedrály, měli na těle jizvy, které jim způsobil Řezníkův hněv.‘‘ vyprávěl mi ta slova z vytřeštěnými oči a zaťatou pěstí. ,,Nevím, čím rozřezával své oběti, ale nemůže to být z tohoto světa. Zanechá to hnisající rány a i já jsem shledával téměř nemožným je léčit. Dávej si dobrý pozor, jestliže plánuješ bojovat s tím démonem Temnoty.‘‘
,,A mohu dostat nějaký ten elixír, abych tak brzy nezahynul v Labyrintu.‘‘ s utlumujícím úsměvem se zeptal skoro vyplašeně vypadajícího Pepina.
,,Ano, ano, jistě tady je, ale bude tě to něco stát. To víš, v téhle době se stěží shání přísady a jen málokdy projíždí nějaká karavana, nebo obchodník touto krajinou a vesnicí.‘‘
,,Dobrá, mých posledních padesát zlatých je tedy tvých. Koukám že jste velmi pohostinní a příjemní lidé co se týče těchto věcí. Ale na druhou stranu vás jeden musí pochopit.‘‘ hodil jsem tedy svůj měšec na stůl vedle hmoždíře, sebral lahvičku s rudě vypadající tekutinou, které Pepin říkal elixír života a vydal se ke kostelu podívat se do útrob labyrintu a hrůz co tam na mě čekají …

       Sešel jsem několik schodů vtěsnaných mezi dvě zdi a stanul na podestě do půlkruhu. Už jen šest schodů téže do půlkruhu dolů a stál jsem v sále, kde hořeli misky s olejem, louče na zdech a byli tu i sarkofágy. Ale hlavně tu bylo …. ticho. Sloupy podpírající strop, nebo-li podlahu kostela nade mnou,  válcovitého tvaru do půli a poté již čtvercovitého s obloukem po stranách, jako ozdoba. Hned po několik krocích jsem našel stejný vchod se schodištěm dolů, jakým jsem přišel před chvílí z kostela. Zřejmě jsou to podlaží do samého nitra a hlouby Labyrintu. Nejprve jsem se  jal prozkoumat toto podlaží a hledat temné nepřátele, aby ochutnali ostří mého meče a také podívat se  smrti do tváře.
      Srdce mi tlouklo rychleji, oči mihotali ze strany na stranu, ruka pevně svírala chladnou zbraň, štít připraven před sebou. Obcházel jsem okolo kamenných sloupů, misek s ohněm a i zvědavost mi nedala, abych neotevřel jeden ze sarkofágů. Byl prázdný, nic v něm nebylo, ani ta kostra mrtvoly, pro kterou byl určitě ten hrob postaven. Jen jsem stačil otočit hlavu a měl jsem před sebou možná toho návštěvníka z hrobu. Kostra svírající tenký meč a malý hnědý štít se znakem lebky, se rychlými kroky přibližovala ke mně. Nemrtvý, spíše až moc živý se zdál tenhle kostroun. už z dálky se tak podivně tvářil…. tedy pokud by se dalo říci že se tváří lidská pochodující kostra.Sevřel jsem štít a šel mu naproti. Byl pěkně rychlí, ale trefovat se moc neuměl, spíše trefoval štít a nebo mou zbraň při odrazu. Ještě jeden pořádný sek v momentu kdy kostroun odkryl svou hrud, aby se lépe napřáhl s mečem a hromada kostí se sula k zemi.
       Ještě jsem se nestačil vzpamatovat z prvního útoku a už jsem cítil, jak mě cosi za podivného syčení škráblo přes nohu. Malé cosi, podobné….. čemu ? Rychlé, pohybující se na čtyřech nohách, podobné trochu opici s mnoha ostrými výčnělky na zádech a špičatým ocasem jako škorpión. Skákalo to docela vysoko, někdy až před můj obličej. Musel jsem mít dobrý postřeh a zasadit vždy správně mířenou smrtící ránu na citlivé místo u břicha. Tam pronikl meč do tenčí kůže, neměl tam moc šupin, nebo čím to bylo pokryto. Spadl na zem, ležel na zádech a třepal ve smrtelné křeči nožkami, poté jen ztuhl a byl klid. Ještě jsem se přesvědčil nohou, že nežije a odcházel od tohoto místa raději dále do stínu sálu.
,,Mhuu, hoo, mhoo‘‘ ozvalo se z pološera. To co se mi vynořovalo z tmy se zdálo býti člověkem. Už jsem chtěl nabídnout pomocnou ruku, ale tvář ve světle louče mě přesvědčila spíše o opaku mého jednání. Huhlání, kulhání na jednu nohu a i polorozpadlý celkový zjev…Zombie. Už jsem si začal pomalu zvykat a nečekat na podávání ruky a zvaní k přátelskému posezení u korbele medoviny a nechal jsem promlouvat ostří mého meče…
         Prošel jsem celý sál, podíval se ještě do několika sarkofágů a už si pomalu začal zapomínat, že jsem v místech, kde Temnota rozhodila svoje sítě. Otevřel jsem nějaké dveře a opět se přesvědčil, jak moc se mílím v tom, že tady zřejmě nikdo není. Tentokráte to nebyl jen jeden kostroun s mečem, ale hned celá tlupa a nejen s mečem a štítem, ale i malými sekerami v obou kostěných rukách. Jejich odhodlání usmrtit každého nevítaného smrtelníka bylo obdivuhodné. Snad to nebylo odhodlání, jen jejich tupost a rozkaz od stvořitele získat další duši.
        Bojoval jsem jako o život, tedy proč jako, když mi šlo o život a nejen o něho … Některé malé šrámy, nad kterými se dalo mávnou rukou a několik větších, ale ne životu nebezpečných, přesto jsem vyzkoušel elixír od Pepina, když jsem se na chvilku zastavil v jednom odlehlém prázdném koutě za zdí. Rány se trocha zacelily a nekrvácely, mohl jsem tedy pokračovat dál. Dál v boji, který se mi začal i nějak přitahovat, až mě to samotného děsilo.
Několik kostlivců ve skupinkách i samotných, nějaká ta Zombie a malé potvůrky, které se také projevili jako velmi odolné. Když byli zraněni, vzdálili se a těmi malými tlapkami s velkými drápy, sbírali ze země kousky svých mrtvých druhů a požírali je, což je uzdravovalo a posilovalo pro další boj. Temnota má hrozivé stránky všude, i ve vlastních řadách ….
        Bylo tu i mnoho nástrah, stačilo jen stisknout kliku některých dveří do místnosti a ozvalo se cvaknutí ze zdi na protější straně od vás. Buď se k vám řítil šíp, ohnivá koule, nebo pramen blesku. Několikrát jsem to ze začátku mých výprav dostal, ale potom jsem si zvykl naslouchat zvuku a uhnout se včas na stranu.
       Procházel jsem chodbami, úzkými uličkami, rozlehlými sály. Viděl jsem ve výklencích ve zdích kříže, velké jako já, sochy rytířů a také pouhé nic, jen slepé chodbičky nevedoucí nikam. V některých komnatách, či místnostech by se dalo lépe říci, jsem nacházel i mrtvá těla, zřejmě zdejších vesničanů, nebo to byli ti, kteří se vydali hledat dávné poklady, či jen hrdinové z neznáma. Zůstávalo tu vše, jejich zbraně, brnění, ale i mince. Nikdy bych nedělal, to co činím teď, ale potřebuji peníze na nové zbraně, brnění by se mi také hodilo v lepším provedení, než mám nyní a i ty elixíry od Pepina, tak ty také stojí nějaký ten zlaťák. Vyměnil jsem během prvního proniknutí do Labyrintu svůj malý meč za trochu lepší, vetší a snad i z lepší oceli. Také docela pěknou pevnou vestu, protkanou ocelovými pláty jsem sehnal v tomto proklatém místě Zla. Nacházel jsem i místa s knihovnami, kde bylo po dvou či jednom svitku a nějaké knihy. Některé mi nedávali smysl, měli prapodivné znaky a písmo se v některých ani nedalo rozluštit. Mé šermířské umění se prohlubovalo a mé znalosti o útocích každého tvora či kostlivce v podzemí katedrály, se také zvětšovali. Ale také jsem potřeboval opět zajít do Tristramu, zajít ke Griswoldovi, za Pepinem ošetřit některé rány a koupit si další elixír a také se trochu vzpamatovat ze všech těch návalů událostí co mne tento den potkali.
     Když jsem se vracel jednou z uliček, poseté kostmi a mrtvolami Temných i zbytků lidských těl, zahlédl jsem místo, odkud šlo mihotavé světlo. Poodhrnul jsem několik velkých,silných a starých pavučin a uzřel velkou knihu na podstavci z vyřezávaného dřeva modré barvy. Okolo ní svítili na vysokých železných tyčích svíce, ze kterých kapal vosk, ale ty svíce se nezmenšovali ani o píď. Což mě udivovalo také na loučích a miskách s ohněm všude tady, nikdy nezhasli. Nebádal jsem dále nad tímto jevem, jelikož jsem si byl vědom místa, kde Temnota vládla svou mocí.
 Přistoupil jsem blíže ke knize, prolistoval některé listy, ale byli příliš poničené. Jen z některých se dalo vyčíst písmo a i věty. Stálo tam něco s nadpisem Velký konflikt a pokračovalo těmito slovy:
    ,,Pozor dej a svědč o pravdách, jež zde čteš, protože jsou posledním odkazem Horadrim. Právě teď zuří válka, né na bitevním poli, ale mezi Bájným královstvím Vysokého nebe a Chaotickou dírou Horoucích pekel. Tato válka jest známa jako Velký konflikt a zuří a plane déle než hvězdy na obloze. Žádná ze stran nikdy nezískala převahu na dlouhou dobu, když síly Světla a Temnoty soupeří o vládu nad všemi stvořeními…..
       Poté co se Velký konflikt mezi Vysokým nebem a Horoucím peklem přesunul do země smrtelníků, byl nazýván Hříšná válka. Andělé a Démoni kráčeli v převleku mezi lidmi, bojovali ve skrytu, vzdáleni od všetečných očí smrtelníků. Někteří odvážní a mocní smrtelní se připojili k některé ze stran a pomáhali určovat vývoj Hříšné války…

       Podivná kniha s podivnými událostmi. Osvětluje to kousek po kousku, vše co se zde děje a také to, co je toho příčinou. Bude to víc než jen zabít jednoho démona a pár jeho nohsledů. Zřejmě jsem se zapletl do víru událostí, o kterých raději neměl nic vědět. Ale je pozdě a když už jsem začal, budu pokračovat v pouti této cesty ať je jakákoli.A taky, stejně nemám v blízké době nic v plánu.

        Vrátil jsem se schodištěm zpět do katedrály a po cestě zpátky do města. Potřeboval jsem si koupit trochu toho elixíru od Pepina a také poopravit meč a štít co jsem našel v Labyrintu. Prodám Griswoldovi své staré věci a nechám si všechny ty které mám na sobě a při sobě. Konečně vypadám zase jak bojovník.
        Zrovna se smrákalo, když jsem vstupoval do Tristramu. Už z dálky byla vidět světla s Ogdenova hostince, visící cedule s Vycházejícím sluncem a i opilý muž, potácející se od dveří taverny. Mátořivá chůze ulicí městečka byla jasnou známkou jeho dlouhého pobytu a pití v hostinci. Možná to bude ten Farnham, opilec, o kterém mi už vyprávěli ostatní z Tristramu.
,,Haló pane‘‘ zněl můj hlas do tmy ulice.
Muž se jen opřel o zeď jednoho z domů a sesul se pomalu k zemi. Seděl tam s pokrčenou pravou nohou a ještě svíral flašku nějakého laciného vína v ruce.
,,Ánó, tady jsem……škyt ……. Jsem tady, tady a čekám, neboj se. Nechceš se napít s přítelem Farnhamem. Co říkáš, dáme si……škyt……‘‘ , podíval se na láhev a pořádně si  zní přihnul.
,,Snad později, teď bych se chtěl na něco zeptat‘‘ , stanul jsem před ním s těmito slovy.
,,No tak zeptat by se chtěl……škyt…‘‘
,,Byl jsi tam dole Farnhame, dole v Labyrintu pod katedrálou. Chci jen vědět o Řezníkovi. Ty jsi ho viděl, setkal jsi se s ním, tak mi o té bestii něco pověz.‘‘ Má slova zněla tomu nešťastníkovi do tváře s trochou tajemného nádechu. Ten jen s hrůzou v očích začal vyprávět nesrozumitelná slova :
,,Velký ! Velký sekáček zabíjí moje přátele. Nemůžu ho zastavit, musím utéct pryč, nemůžu jim pomoct. Jsem chycen v místnosti s tolika těly……..tolika přáteli ……. NÉÉÉ !!!‘‘
,,Klid, je to dobrý, je to pryč. Uklidni se, no ták.‘‘
,, NÉ, není. On je tam. On ví………. čeká ……. Ááááááááá.‘‘
To byla jeho poslední srozumitelná slova. Poté se jen třásl, něco blekotal v duchu pro sebe a trochu se i oháněl nemotornýma rukama s lahví v jedné z nich.
 ,,Snad se opět setkáme a v jiném stavu, Farnhame‘‘ , byla zase má slova, která jsem poslal na adresu toho ubožáka, který se tu válel v opilosti po zemi, se strachem uvnitř sebe.

,,Ogden tu dnes není ?‘‘ , zeptal jsem se krásné dámy, která mi přinesla korbel s medovinou a trochu jídla.
,,Je, ale nejspíše někde ve sklepě, nebo na dvoře.‘‘
,,Vás vidím stejně raději, madam.‘‘
,,Gillian postačí bojovníku‘‘ ,dodala s úsměvem na rtech, když se vzdalovala od mého stolu k pultu se sklenicemi.
 Rozhlížel jsem se po putyce, pár místních zamlklých vesničanů u svého korbele medoviny, nebo jiného moku. Vypadali tak zchátrale, vyděšeně a bledě.  Strach v jejich duších byl zřejmě hrozivý. Ani se jim nedivým, čekat každý den, co se stane, zda nebudou obětí krutých nájezdníků z řad Temnoty, nestanou se mučedníky a jejich duše bude spokojeně putovat až zemřou do říše Světla. Kolik asi viděli bojovníků, hrdinů, hledačů pokladů, kteří se vydali tam dolů, do Labyrintu. Některé viděli zděšeně utíkat v cárech zkrvavených šatů s hrůzou v očích, jiné neviděli vůbec od vstupu do katedrály. Jen každou noc slýchávají ty strašlivé nářky obětí Temnoty.
 ,,Vidím, že jsi na živu a zdráv Poutníku.‘‘ vyrušil mě z dumání Ogden.
 ,,To ano, jsem celý a zdraví ještě slouží Ogdene. Kokám máš krásnou barmanku.‘‘
 ,,Gillian ? Ano, je krásná. Však se jí mnoho mužů dvoří a běda nějakému zvrhlíkovi, aby na ní jen špatně pohlédl, každý je ochoten za ní položit život. Víš, žije tady se svou nemocnou babičkou. Stará se o ni vzorně a pečlivě, snad prot ještě neodešla z Tristramu. Je moc hodná.
 ,,To ano. Ale proč jsem přišel Ogdene. Není to jen kvůli občerstvení, i když také, protože tam dole nezavadíš o tak dobré jídlo ani mok. Chci se zeptat, viděl jsem světlo tam za řekou. Bydlí tam snad někdo ?‘‘
 ,,Ano, žije tam čarodějka Adria. Objevila se tady náhle a nikdo neví odkud. Bylo to jen pár dnů po nájezdech Temných a znesvěcení katedrály. Pár dní po všech těch strašných událostech se za řekou objevil i ten přístřešek z prken, vypadá že stačí fouknout a rozpadne se, ale …‘‘
 ,,Říkáš čarodějka. Zřejmě toho bude vědět hodně o věcech které číhají v Labyrintu, co myslíš.‘‘
 ,,S tím ti moc nepomohu. Adria moc nechodí mezi nás. Nemám ji moc rád, ikdyž ji moc neznám, nahání mi strach a nevím zda nepatří k Temnotám. Ale zase nám nikdy neublížila, nevím, moc se mi nezdá.‘‘
 ,,Nuže vydám se zase na cestu, ještě se zastavím u Griswolda a Pepina a potom se mrknu za Adriou. Uvidíme jak mocná je čarodějka a jaké mocné čáry skrývá.‘‘
 ,,Síla Světla nechť tě provází Bojovníku, snad se ještě uvidíme.‘‘ zněla polední Ogdenova slova, která jsem slyšel od zavírajících se dveří hostince.

 ,,Pssst‘‘ ozvalo se z potemnělého kouta od jednoho domu.
Z příšeří stínu se objevila malá postava chlapce, který se opíral o berli. Neměl pravou nohu, ale z několika rychlých pohybů směrem zpátky do stínu, jsem usuzoval, že čipernosti mu nechybí.
 ,,Nechceš koupit nějaké zbraně, brnění, neb jiný druh zboží. No, jen si řekni bojovníku. Můžu sehnat skoro vše a za dobrý peníz.‘‘
 ,,Stačilo by mě nějaké to brnění, proti těm potvorám pod katedrálou. Máš něco tedy. Houževnaté ale tvrdé zároveň.‘‘
 ,,Můžu ti prodat pro začátek, protože vidím, že nejsi asi moc při penězích, takovýto kabátec. Je z pevné černé kůže. Šípy se od něho sami odráží a kopí jím těžko pronikne. Ovšem, stojí pouhých dva tisíce zlatých. Dobrá cena že.‘‘ Po této nabídce se chlapec usmál, mírně se uklonil, jako prosící žebrák o almužnu a se šibalským výrazem v očích zkušeného obchodníka povystrčil ruku, připravenou k obdarování měšcem zlaťáků.
 ,,Pravdu díš chlapče…‘‘
 ,,Wirt pane, jsem Wirt.‘‘
 ,,Tedy Wirte. Tolik peněz ti za takový….kabátec, dát nemohu. Vždyť je to cena deseti takových kabátců.
 ,,Nejsou ovšem s kouzelnou mocí. Tento má delší životnost proti střelám šípů, šrámům způsobených kopí a meči. Odráží je, jakoby byl z ocele.
 ,,Stejně s tebou dnes obchod neuzavřu. Snad jindy Wirte. Ale mohl by jsi mi poradit. Takový dobrý obchodník jako ty, určitě něco zná a ví o Řezníkovi pod kostelem.‘‘
 ,,Řezník?!  Vím o té potvoře víc než si myslíš. Jeho malí přátelé, skřeti jedni mizerní, mě chytili a odvlekli do smrdutých kobek tam dolů pod katedrálou. Mučili mě, chechtali se jak pominutí a dělalo jim to radost. Usekli mi moji nohu dřív, než mě Griswold z té díry vytáhl.
 Řeknu to jednoduše – zabij ho dřív, než zabije on tebe a přidá si tvoji mrtvolu do sbírky.‘‘ S těmito slovy rychle odpelášil do tmavé noci s hnědým pytlem na zádech. Ani se nerozloučil.

          V té nastávající tmě jsem se rozhodoval kam mám jít teď. Wirtova slova mi vrtala v hlavě, celý jeho příběh....