Slunce již v půli své cesty bylo, když Mágovi oči se otevřely. Byl znaven, vším tím co se nyní děje a tou Zimou, druhém období Arzgetu. Mraz třeskutý venku vládl, mlhy se objevovaly a zas klidně a tiše mizely v tmách. Světlo od slunka, jenž života přináší i smrt, netrvalo dlouze. Mágovi oči se klížili a tělo chtělo dopřávati si více spánku, snad díky tomuto období a nedostatku hřejivých paprsků, snad únavou za ta dobrodružství.

         Nechtělo se mu z teplé postele vylézat, byl vzhůru, přec oči ještě zavřel a oddával se spánku, když poté opět usnul. Vzbudil se, až když slunko opět zacházelo za vrcholky zasněžených hor a stromů. Tentokráte se donutil vstát, měl hlad a ukrutnou žízeň, kterou potřeboval uhasit dobrým doušek elixíru Křišťálového, nebo si udělat svůj toliko oblíbený černý čaj, asi ano, dá raději přednost čaji, aby se trocha probudil. 

         Odkryl peřiny ze sebe a vlastně si nyní uvědomil, že jak přišel z koupele tak zaspal. Soli, o ano Soli, dívka, která má v jeho srdci prazvláštní místečko, takové hřejivé jest pomyšlení na ní. Mág se zasnil, viděl ty nádherné oči a ten úsměv a i na jeho tváři se vyloudil malý to úsměv. Vstal v hřejivém pláčti, který brával do koupele, šel se obléci a poté připravit jídla, měl hlad a poledne bylo již skoro pryč.

         Když procházel Hradními chodbami, jakoby to bylo včera, co poprvé přišel a Syrael mu tyto místa ukazoval. Často se zasnil a čas pro něho ztratil v tu chvíli váhu, přestal existovat. Měl toto místo rád, ty staré kamenné zdi, louče osvětlující chodby a vrhající stíny, tak tajemné zákoutí a místa Hradu, ve kterém žil už tak dlouho a přec se mu někdy zdálo že je tu jen pár dní. Položil svou dlaň na kamennou zeď a cítil jak chlad mu prostupuje tělem, cítil tu prastarou práci a um, který dokázal postavit toto sídlo na skále nad propastí, tu prastarou magii v nich vnořenou.  

         Vstoupil do Kuchyně a dal vařit vodu na čaj. Z dřevěné skříňky vyndal svůj oblíbený hrnek a z malého šuplíku nasypal do malé dřevěné nádobky s dírkami pár černých rozmělněných listů čaje s pronikavou hořkosladkou vůní, uzavřel jí a vložil do hrníčku. Voda nad ohněm v malém krbovém komínu začala vřít a konvice pískat, sundal ji a zalil šálek horkou vodou. Vůně čaje se rozprostřela po celé kuchyni a Mágovi oči se trochu rozjasnili. Byl to tak nádherný okamžik, vychutnat si po dlouhé době tento lahodný nápoj a hned po ránu, tedy již po poledni dalo by se říci. Ještě si nabral trocha jídla na stříbrný tácek a odcházel z místnosti pryč.

         Chodbou, která vedla na druhou stranu než ke Krbovému sálu, se dostal do menších, které svou spletitostí vedli k tajnému vchodu do jeho pracovny, tajné místnosti s dřevěnými knihami a tajemnými spisy, které si čas od času psal. Došel až do slepé chodbičky, přitlačil na jeden menší kvádr ve zdi Hradu a celá klenutá stěna se otočila ve své půli, nyní mohl vstoupit do další menší chodby a pokračovat ke své pracovně. Otvírá klenuté dveře z dubu a vstupuje do tajné místnosti, kterou nazývá svou pracovnou.

         Otevřel starou knihu vázanou v kůži, sedíc v krásném čalouněném pohodlném křesle u okna. Mírně se v něm pohupoval a obracel stránky v knize, na které dopadalo sluneční světlo, dnes tak jasné, jakoby už začínalo tak dlouho očekávané třetí období Arzgetu. Ale Mág věděl, že když se podívá více z okna, uzří jeho oči jen bělavý sníh po celém kraji a skále, vítr, který se prohání krajem a bere sebou tu lehkou bílou nádheru a když okna otevře ucítí mráz štípající do tváří, ten smrtonosný mráz, tichý společník Zimy. 

         Mág přemítal stránky, až našel jednu, kde skoro písmo končilo, četl poslední řádky, které tam kdosi vepsal. Už nepočítaně tyhle řádky četl a knihu tuto v rukách měl, přec nikdy se nedoví, jak končí příběh jež vepsán jest zde v těchto listech a řádcích. Příběh, který se mu zdál až přespříliš známý, až přespříliš spjatý s jeho životem. Psal to snad někdo z mágů ? Ať kdokoli vepsal tajemným inkoustem slova v tyto listy, věděl o Mágovi dříve, než se narodil. V té knize byla vepsána budoucnost, která nyní byla už jen pouhou minulostí. A přec tam chybí spousta slov, spousta řádků a nepopsaných listů, pro Mága ta nejdůležitější slova, která by tak chtěl znát. Jakoby někdo písaře vyrušil, nebo zemřel či opustil knihu nedokončenou za prapodivných okolností. 

         Zavřel knihu a sevřel ji na prsou, zavřel oči a pohupujíc se v křesle se zasnil. Viděl odvíjet se příběh, příběh z časů, kdy tento kraj byl ještě pln života a radosti z křiku malých dětí, šveholení žen a bujarého hlubokého hlasu mužů, kdy tento kraj a zemi spravovali a chránily staří mágové a strážci Světla, kdy Hrad byl ještě pln obyvatel a skvěl se pln krásy.

……… Hrad pln ruchu, života a dění jest. Jeden z mužů prochází jednou z chodeb. Otevírá klenuté těžké dveře a vstupuje do Krbového sálu, kde již kolem stolu sedí další muži a ženy a čile se oddávají jídlu a radostnému vyprávění. Ten nejstarší z nich má u sebe hůl, krásně vyřezávanou s několika zlatými proužky okolo a právě se dívá z okna Hradu dolů na louku, kde si hrají děti a pasou se koně. V krbu praská oheň, jedna z žen si nalévá do stříbrné číše Křišťálový elixír, který před chvílí jiná donesla ze sudů ve Sklepení. 

         V jiné místnosti, skrytou v hloubi útrob kamenného Hradu, je místnost, kde za hnědým vyřezávaným stolem, mistrné práce, sedí jiný postarší muž. Vlasy jeho již skoro bílou barvu mají, na tváři i vrásek už nelze skrýt, ale ruka  je pevná a on pln síly ještě. V ruce drží světle žluté dřevěné pero, které smáčí v černém inkoustu v kalamáři před sebou a cosi píše do knihy vázané v kůži, na listy tak čistě bílé. Náhle ho vyruší podivný křik, hlasitý a varovný, muž pokládá pero do žlábku před lahvičku s černým inkoustem a spěšně si bere meč odložený na truhlici vedle dveří. Vrátí se ve spěchu ještě nazpět, aby knihu, do které ještě před chvíli cosi zapisoval, stačil ukrýt za knihami v polici do zdi kamenné. Vloží knihu na místo, zasune kámen a srovná rychle knihy v polici aby nikdo nic nepoznal a urychleně spěchá pryč z místnosti. 

         Za lesem Poznání, kdysi ještě tak nepojmenovaném, se z portálu objevila armáda Temnoty. Malá skupinka bojovníků vyslala zprávu na Hrad a mágové a jiní to bojovníci rychle nasedají na koně a ženou se na pomoc strážím u Portálu ve skále. Už z dálky je slyšet řinčení mečů, řev bojovníků a výbuchy od kouzel mágů, ale i bojovníků Temnoty. Boj je krutý a je zde mnoho mrtvých, když dorazí posily, jak v řadách Temna tak v řadách Arzgeťanů. 

         Muž, co ještě před několika málo chvílemi psal černým magickým inkoustem slova do knihy v kůži černé,  je mágem. Bojuje ze všech svých sil a používá to, co se naučil a i to s čím se narodil, jako pravý mág - svou magii. Jeho obličej po chvíli strnul, zdá se kamenný, kleká na kolena a jeho pohled sjede na hruď. Trčí z ní špice hrotu zubatého šípu, přímo v místech, kde jest srdce. Jeho oděv skrápí rudá krev a mág umírajíc padá k zemi, ale stačí se ještě ohlédnou, kdo vyslal smrtící šíp. Stojí tam netvor, bojovník téměř bez tváře, s jakousi podivnou kápí a u boku drží velký luk z černého stříbra. Z posledních sil, které mu ještě zbyly, vyslal mág své poslední kouzlo. Je ovšem slabý a umírá a magická ohnivá střela z jeho rukou, protivníka zasáhne, ale nezabije. Ruka vraha, svírající luk je spálena na popel, chytá se za ní a s řevem se ztrácí kdesi v davu.

Bojovník se dívá k obloze, rána silně krvácí, ale on se usmívá. Umírá a přes to se na jeho tváři tkví úsměvu. On ví a zná co stane se v příštích časech a tušil, kdo byl jeho vrah, ale on ne. Oči mágovi se zavírají a jeho dech se ztrácí, až vydechne naposledy. Je po krvavé bitvě, jest dokonáno. Nebyla první ani poslední.

         Za několik staletí po této bitvě a mnoha jiných zůstává pouze hrstka Strážců. Mladý pár nevině laškuje v chodbách Hradu, dívka utíká před mužem až do slepé uličky, odkud není úniku. Muž ji doběhne a pomalu kráčí k ní, dívka se zády tiskne ke zdi. On položí ruce na chladný kámen a tím vytvoří neproniknutelné vězení a políbí jí, ale nevědouc se dotkne spouště, která otevře tajnou chodbu. Zeď se otočí a užaslý milenci vstoupí do chodby, která vede k těm tajným dveřím, za kterými se skrývá místnost, kde kdysi psal knihu jeden z mágů. 

         Občas se zde tajně schází, čtou některé knihy v policích plné příběhů a mýtů, až do dne, kdy nastane opět osudový zlom, kdy nad Arzgetem podivná mračna se objeví. Znovu vyvstane boj to krutý pln padlých hrdinů, nedaleko, za jezerem Smutku, v lesích a malé louce. Ze strany Temnoty je to podlý a nelítostný boj pln všech podlých činů, které zná.

         Temnota je sice poražena a zbylí její bojovníci se stáhly nazpět, ale i mágové mají mnoho ztrát a jedna je velmi těžká. Jeden ze Strážců klečí u bezvládného těla jedné dívky, z očí mu tečou po tváři slzy a třpytivá voda stéká na její obličej, ale již ji neoživý, nevrátí ji nazpět mezi živé. Přiběhla k němu, chtěla mu pomoci, kdyby ji potřeboval, měla o něho strach, ale zaplatila životem, dívka s úsměvem na tváři, plna radosti a života, který nyní vyhasíná. Usmívá se na něho a tiskne mu jeho ruku ve své dlani, konejšího tichým hlasem a on se snaží, aby neronil slzy, leč nejde to. Bolest v srdci je strašlivá. Miluje ji a navždy bude. Poslední polibek na rozloučenou, do doby než se opět spolu setkají tam na Druhé straně. Chce zemřít v tuto chvíli po jejím boku, ale ví, že její přání je, aby žil. Pln bolesti a zármutku odnáší bezvládné tělo dívky nazpět do Hradu.

         V následujících rocích, kdy boje neustávali a ještě krutější se zdály, jednoho dne ten muž, dnes již v letech, kdy vlasy jeho bělosti dostávali, našel za knihami v polici, skrytou knihu vázanou v kůži černé. Zavadil o spouštěcí mechanismus a kámen se odsune, bojovník uzří knihu v útrobách zdi kamenné a do ruk ji bere, poté za stůl usedá a čte řádky, černým inkoustem na téměř vybledlých stránkách, vepsané. Je tu minulost, která je mu známá, ale i budoucnost, tu kterou teprve má poznat. 

         Za Branou, ve Vnějším světě smrtelníků, se brzo narodí dítě. Nebude to ovšem jen tak obyčejný smrtelník, bude mít dar, který jemu bude skryt do poslední chvíle. Jeden ze Strážců ho musí najít a dát mu medailon, který je ukryt na jednom posvátném místě, dříve než ho najde Temnota. To dítě, bude vyrůstat a žít mezi smrtelníky ve Vnějším světě do doby, než bude ten pravý čas seznámit ho s pravdou a zasvětit ho do magie Arzgetu. On se má státi mágem a Strážcem Světla a Arzgetu. Teď vše závisí na onom Strážci, který tuto knihu drží v rukách a čte z ní slova, kdysi mágem vepsaná, v dobách pradávných. Muž zaklapl knihu a vložil ji nazpět do skrýše a druhého dne se rychle vydal na cestu za Dračím medailonem.  

         Když se vracel ze své cesty, nikoho v Hradu nenašel. Tryskem koně hnal k Portálu za jezerem. Něco uvnitř mu napovídalo, že tam najde odpověď a kdosi ho i volal. V jeho myšlenkách zněl hlas jiného mága, který ho úpěnlivě prosil z posledních sil. 

         U Portálu Kostěného najde bojovníka, jak plazí se od něho po zemi pryč, celý od krve. Kolem i jiní jeho druhové mrtvi jsou, ale stále jich několik chybí. Ten bojovník vše mu poví, o událostech které se stali za jeho nepřítomnosti.

        Temnota otevřela Portál a chtěla opět vejít do Arzgetu, ale mágové zaútočili první, dříve než bojovníci Temnot mohli cokoli udělat. Porazily je ve vlastní zemi za Portálem, ale on je zřejmě  poslední, který unikl smrti, všichni jsou buď mrtvy nebo je zajali a odvlekli neznámo kam. Muž vstal a svou největší magickou silou Portál Kostěný zničil, zavřel jeho bránu a krvácejícího bojovníka naložil na koně a uháněl zpět do Hradu.

         Za několik dní, přes všechnu péči, léčivé masti a elixíry, bojovník zemřel. Teď už zůstal pouze jeden mág v Arzgetu, poslední Strážce a bojovník, na kterém nyní záleželo, zda najde nástupce, to dítě za Branou.

         Jedné noci, v jedné osadě mezi kopci, obklopenou lesy a řekou v údolí, se objevila tajemná postava. Kráčí tichými uličkami mezi domy, otvírá jedny z dveří neslyšně a vstupuje do jednoho z domů. V kolébce leží chlapeček a všichni okolo spí. Pojistil si spánek jejich kouskem magie, aby ho nikdo neviděl, jak vkládá do kolébky onen tajemný medailon s drakem. Poté odchází opět do tmy a není po jeho přítomnosti žádných důkazů, jen ten medailon v kolébce chlapce, který se před několika málo hodinami narodil. …………… 


          Tohle vše a ještě více je vepsáno v knize, kterou tiskne na své hrudi. Ano je tam On a jeho osud a prokletí, někdo věděl, že bude nesmrtelný. Je tam vepsáno vše, jak bylo a je, ale nikdy už se nedoví jestli bude někdy konec, ty poslední řádky a slova o vysvobození a jak k němu dojde chybí, nejsou tam. Jen slova útěchy, že jednoho dne se snad najde ten Anděl, který bude opravdovým Andělem a Mága vysvobodí z celého prokletí navždy. 

         Mágovi oči se leskly od vzpomínek a toho příběhu. Věděl že má Soli, někdy měl i myšlenky zdali ona není tím Andělem. Je bytost mimo čas, nesmrtelná svým způsobem, snad i tak jako Andělé. Neví přesně kdo Soli je a odkud pochází a co se bude dít dále. Někdy měl hlavu plnou otázek a myšlenek, často o tom přemýšlel, když byl v Mlze Času v Katakombách, hledal na tyto své otázky odpovědi, nenacházel ani jednu, jen spoustu jiných a přesto by mu stačila jen jediná. Snad se opravdu jednoho dne dočká a najde na ně alespoň jednu odpověď.

         Byl už večer a slunka záře se rozplývala za tmavě modrými skalisky. Mág otevřel oči a stále se pohupujíc v křesle, dal knihu před sebe a díval se na ní, jakoby chtěl uzřít obraz autora, který neuvedl jména a přec bylo vše tak jasné, když Mág ty osoby znal. Hladká černá kůže, časem vyhlazená a v ní prastaré žlutavé listy popsané černým inkoustem. 

         Vstal a vrátil knihu zpět do police mezi ostatní a když odcházel, ještě se u dveří rozhlédl po celé místnosti. Poté zámek zacvakl a už bylo slyšet jen kradmé kroky chodbou klenutou. 

         U večeře si povídal se Soli a děkoval jí za vše co pro něho udělala tu noc, kdy tak náhle usnul na své posteli, trochu se styděl. Soli se jen usmívala, ten večer byl opět Mág tak bezmocný, což měla ráda. Povídali si a poté se přesunuli ke krbu, kde si mág opět sedl do křesla svého toliko oblíbeného a zadíval se to plamenů tak čistých a hřejivých, a klid v duši jeho se rozprostřel. Soli se posadila vedle něho a hlavu svou položila do jeho klína, s oči hledícími do Mágových, jak se v nich odráží plameny. po chvíli v myšlenkách Mág promluvil, věděl a myslel na to stále poslední dobou, že se musí brzo již vypravit do města za Branou, ne tou mezi smrtelníky odkud pochází, ale za tu, kde byli se Soli, za tím starcem. Nyní ještě nemůže, neb sněhu a mrazu je všude a ani s koněm by tu cestu nezvládl v takových závějích jaké jsou po Arzgetu všude rozprostřeny. Až skončí druhé období a začne třetí, tak vydá se na cestu a setká se s tím Starcem a promluví s ním, o dávných dobách, jež znal on a Mág.

         Venku již tma hlásila noc hlubokou a půlnoc se již dávno přehoupla, Mág se Soli tiše si povídali u krbu, kde oheň tiše praskal. Mágovi oči se počali klížit a hlas dívky ho uspával. půjde raději spát a dobré noci Soli dá. Slova z úst mu vyšla, ta slova která omluvu Soli hlásala, že znaven je a den měl nabitý, raději odebere se do lože a spánku si dopřeje. Vstával z křesla a naklonil se k Soli, že polibek na tvář její ji dá, leč dívka usoudila jinak a vtiskla Mágovi na jeho rty své a dlouze a jemně je políbila. Zůstal chvíli oněměn, tento polibek byl jiný než jakékoli před tím, nebo se mu to jen zdálo ? Usmál se na Solitude, prstem lehkým dotykem přejel po tváři a odcházel s očima se klížícími do své komnaty. Jen plameny od ohně krbového osvětlovaly postavu, která mizela v rouše noci.