Pokračování Arzgetské legendy - tentokrát psala Tarii. Můžete porovnat rozdíl mezi mnou (Mythosem) a stylem Tarii. A teď už psssss....pokračujeme.

PS: Pokud se vám bude příběh líbit, budeme pokračovat i hloběji do děje a světa....Stačí se zmínit.

        Soli seděla ve své komnatě, v pohodlné polstrované židli před malým krbem a zamyšleně hleděla do ohně. Zrakem svým vnitřním viděla Mága, jak se na ni dívá, když ji nečekaně překvapil po koupeli. A znovu pocítila ten závan horka ve svém těle, jaký cítila pod tím pohledem... Ne. Nebyl to stud, to ne... Proč by se měla stydět před mužem, jehož tolik má ráda... Bylo to něco docela jiného, ten pocit v tu chvíli... Neuměla ho pojmenovat... Stejně, jako nedokázala sama před sebou zdůvodnit své chování v uplynulých dnech... Ale když Mág je teď tak podivně jiný... Vzpomněla, jak z Portálu v Kapli vystoupil, jak byl unaven, jak bolest jakási jeho tváří i tělem chvílemi prochvívala... Jak usnul, sotva dosednouce po koupeli na lůžko, s nohama ještě na zemi... Jak u večeře pak omlouval se za to a v jeho očích zračilo se cosi podivného... Tak zranitelný a křehký jí v tu chvíli připadal, že chtěla jeho před celým světem zaštítit, obejmout, pohýčkat... Ale najednou se bála... Měla strach, jak by Mág zareagoval, i když ho už tak dobře zná... Netušila, co se s ním dělo za Portálem, nevěděla, co ho změnilo a proto se najednou bála... Kdo ví, co znamenalo to náhlé žahnutí prstýnku, to poplašné zrudnutí kamínku blýskavého... Od té chvíle, co se vrátil, Mág choval se chvílemi podivně. Jakoby odmítal všechny něžnosti, jakoby se bránil projevům náklonnosti... A to Soli dráždilo. Doufala, že jej nějakým nenápadným způsobem přinutí, by zjevil jí, co se mu tam přihodilo, ale Mág mlčel, jakoby ukryt ve své vlastní ulitě šnečí, jako v bublině, do které ona neměla přístup... A tak provokovala. Provokovala ho svým chováním, pokusy o škádlivé dovádění, polibky, o kterých sama nejlíp věděla, jak velice vzdáleny jsou pouhému přátelství...

        Byl to zvláštní pocit, vědět, že Mág je tam, za tou zdí... Představovala si ho, jak choulí se v peřinách a hluboce spí... Už tolikrát viděla ho ve spánku a i teď něco nutilo ji vstát a jít do jeho pokoje... Ale zůstala na své židli... Jenom se více stulila do měkoučké houně, ve které byla po koupeli zabalena a promnula si vlasy, aby zjistila, jsou-li už suché... Náhle se styděla sama před sebou za to, že ji ten pohled tak láká... Ne. Nebude Mága ve spaní rušit. Spánek je pro něho velice důležitý, pro získání sil, klidu mysli... Každým dnem viděla, jak ho toto roční období vyčerpává a tísní...A také si nedokázala představit, co by asi tak řekla, kdyby se vzbudil a našel ji nad sebou stát... Toho se bála pokaždé v takové chvíli... Věděla, že to, co teď cítí, je lidská touha... touha po souznění. Touha po splynutí...A nejen po splynutí duší, ale i těl... Promnula si tvář, roztřásla a prsty pročesala svoje vlasy a vstala. Houni složila na židli a ulehla do lože svého... A její poslední myšlenka před usnutím patřila muži za zdí jejího pokoje...

       Vzbudila se před úsvitem a nemohla už spát. Usedla tedy ke svému stolu psacímu, chvíli seděla jen tak, hledíce do prázdna, pak se ustrojila, pročesala své vlasy a vyšla ven z pokoje. Mířila do hradní kuchyně... A cestou uvažovala o tom, co Mág říkal o výpravě do Města za Branou. Ano, musí onoho muže, jenž jej poznal, navštíviti a dáti jemu amuletu kouzelného, který to jako spojení sloužiti bude pro případ nebezpečí... Soli věděla, že rozhodující boj je ještě vlastně v nedohlednu, ale čas kvapí... A navzdory všemu pracuje proti nim... Temný pán síly své sbírá k zdrcujícímu úderu a armádu démonů svých staví... A kdo pomůže Mágovi? Najednou Soli zjistila, že místo do kuchyně kráčí ke Zbrojnímu sálu, kde přednedávnem si prohlížela zbraně. Jako by ji něco do té místnosti táhlo... Přidala do kroku a za chvíli už na kliku dveří těch ruku položila. A uslyšela zevnitř zvuky...  Překvapena dveře tichounce pootevřela a její překvapení vzrostlo ještě víc... Navzdory hodině časné Mág, jenž poslední dobou téměř pravidelně vstával k poledni, ve Zbrojním sále cvičil s mečem svým... Polonahý, bos, jenom v kalhotách z  černé měkké kůže, tělo jeho lesklo se potem a vlasy divoce poletovaly mu kolem tváře v prudkých otočkách a výpadech... Výraz jeho tváře tak soustředěný byl a vážný, jakoby právě bitvu sváděl s běsy svého nitra... Soli stála strnule ve dveřích a srdce se jí při tom pohledu svíralo... Mág si jí nevšimnul, tak byl zabrán do své činnosti. Po zvlášť prudkém výpadu znehybněl, chvíli jakoby se čas zastavil. Mág s napřaženým mečem stál ve vratké pozici jako socha, pak kolena mu poklesla a on sesul se k zemi, opíraje se o meč, jako o poslední záchranu. Seděl s hlavou svěšenou a hruď jeho dmula se rychlým dechem únavy a vyčerpání. Jak dlouho už tady cvičí? Podle toho, jak teď vypadá, asi hodně dlouho. Soli netušila... Ale zavřela tichounce dveře a odešla do kuchyně, jak původně byla zamýšlela. Na pultě před ohništěm stála zapomenutá krabička s Mágovým oblíbeným čajem. Soli tedy konvici s vodou na oheň postavila a jala se připravovat jídlo k snídani. Něco jí říkalo, že dnes snad Mág bude míti hlad i po ránu...

         Mág hodně času trávil v knihovně a někdy zmizel v útrobách Hradu a Soli netušila, kde by mohl býti... Vídali se vlastně jenom u večeře, anebo když v chodbách se náhodně potkali. Ale večery zato byli krásné... Mág konečně obnovil svůj zvyk dívce příběhy vyprávěti a ona jim naslouchala, šťastná už jenom ze zvuku jeho hlasu... Ale vyprávěl jenom tehdy, nebyl-li příliš unaven. Někdy jenom k Soli na kožešinu ulehnul, hlavu do jejího klína si složil a mlčky hleděl do plamenů... V takových chvílích ho řečmi rušit nechtěla a tak jenom hrála si s jeho vlasy, prsty jemně hladila jeho čelo a spánky... Usínal jí pod rukama, někdy zvolna a jindy náhle, jako když sfoukneš svíci a ona se bála hnout, aby spánek jeho nerušila. Někdy dokázala takhle nehybně sedět i dlouhé hodiny a odměnou jí byl pohled do jeho spící tváře, naprosté uvolnění jeho těla, důvěra, s jakou se svěřil do její péče... A když pak se probouzel a oči, ještě spánkem matné, do jejích upřel a rty jeho v se zvlnili úsměvu, byli to pro ni vskutku krásné okamžiky...

        Jednoho dne Soli bloudila sama hradními chodbami a zkoumala zákoutí, která ještě neznámá jí byla. Náhle se octla před vchodem do Katakomb. Chviličku váhala, pak odhodlaně pro louč zapálenou do držáku sáhla a vešla do podzemí Hradu. Nebála se, že zabloudí. Podvědomě tušila, že cesta zpátky bude snadná a jasná. A tak kráčela temnými chodbami, prohlížela si nápisy na některých zdích, však rozuměti jim nemohla, neboť Rorges ještě tolik neovládala, aby plynule v něm četla. Mág jí některá tajemná slova naučil, pozdravy a některé věty, leč Rorges tajemný jazyk jest a těžko ho zvědět za krátkou chvíli, však byl to jazyk mágů a ona patřičné vzdělání neměla, by všemu mohla rozuměti... Co však jí bylo blízké, byla Magie kamenů. Všech kamenů. A tak i kameny zdí Hradu teď k ní promlouvali... Hovořili o lidech, jenž je opracovali a do zdí osadili, hovořili o dalekých lomech, které jejich domovem jest... Soli prošla podzemními skladišti, kolem sudů s Mágovým oblíbeným Elixírem, kolem stojanů s lahvemi vzácných letitých vín... kolem polic s dózami nejrůznějších koření ze vzdálených to krajů exotických, kolem místností, kde ve zvláštních obalech a lahvičkách a kelímcích Mág uschovával své chemikálie a léčitelské potřeby a najednou se ocitla v dlouhé chodbě. Nebyla přímá, mnoho odboček a zákoutí měla, ale Soli, jakoby vedena neviditelnou rukou, kráčela kupředu jistě a bez zaváhání. A najednou byla tam. V sále, ve kterém Mlha Času se nachází... Stála tam a obestřel ji podivný pocit. Jako by jí někdo říkal – máš zmatek ve své duši, vstup do Mlhy Času není pro tebe bezpečný... Podlehneš démonům duše své a ztracena budeš navěky, i když jsi vlastně bytost mimo čas... Mlho Času, jistě Bytosti Času v tobě prodlívají a já ztrácím kontakt s nimi čím dál, tím víc... Nedokážu do Mágovy budoucnosti dostatečně nahlédnouti, nedokážu mu říct, zvítězí-li ve svém boji... Nedokážu nahlédnouti do své vlastní duše, nevím, proč cítím to, co cítím, nevím, zda to, co cítím, je správné, zda mu tím nemohu víc ublížit, než pomoci... Alespoň zlomeček budoucnosti potřebuji znát... Má schopnost vidění slábne... Snad je to tím, že jsem stále lidštější, že ztrácím odstup, že... Já nevím... Blíží se snad má proměna? Ještě jsem nestrávila mnoho času v tomhle těle, tak proč bych se už měnila?... Solinu tvář smáčely slzy... Zmatek v její duši sílil každým okamžikem a smutek a beznaděj kolem ní se plížili... A náhle pocítila, jako by někdo ji dotekem jemným pobídnul do kroku... V sále se válela neproniknutelná mlha, šedivá a hustá... Jako mléko chvílemi bílá a oslepující... A Soli už necítila zmatek, ani strach. Louč upevnila do stojanu na zdi, ruku napřáhla před sebe jako slepec a vykročila... Pocit, jako by letěla prostorem, pocit náhlého pádu, který jí žaludek vytlačil na chvíli do krku a pak klid... Podivná lehkost kroků, hlasy, obrazy, vířící kolem... Mág v rozhovoru s cizí ženou... kamínek na prstýnku při pohledu na ni pálí... ihned však pohasíná.. A Soli chápe, že se dívá na minulost... Za touhle ženou Mág byl za Portálem?... Soli a Mág s meči v rukou stojí bok po boku... To je budoucnost... Bytosti času, v co se změním, až jednou přijde můj čas? Jaká budu?... Obraz jiné ženy... Tyhle oči znám... hledívají na mne ze zrcadla... Tohle budu jednou já?... Propletená těla... Muž a žena... Nerozeznám je... Mlho, odhal mi je více... Mlho, prosím... A co moje schopnost vidět? Je nadobro ztracena?... Ještě uvidím, až bude potřeba?... Díky... Mlho, čí jsou ta těla? Kdo jsou ti, co v tanci lásky se objímají? Mlho... prosím... pověz mi to... A zase zhoupnutí a pocit pevné půdy pod nohama... Soli stojí u vstupu do sálu a v ruce třímá louč... Díky, Mlho... I za to málo... Mám tolik otázek a žádné odpovědi... Však když jednou přijala jsi mne, podruhé mne snad přijmeš také. A pak mi zjevíš víc...

 
        Večer byl a Solitude ve svém pokoji seděla před zrcadlem a rozčesávala vlasy své... Dnes se cítila divně... Jakoby těžká železná ruka svírala a drtila tělo její... Dívka položila hřeben na stolek a podívala se do zrcadla... Ó, bohové... Tohle že je její tvář? Ty tmavé kruhy pod očima, ty stažené koutky úst? Zkusila se usmát na svůj obraz, ale vyloudila jenom podivný škleb... Ne... Takhle to nejde... Takhle do Krbového sálu nemůže... Lehnout si a spát... Ale Mág přišel by se za ní podívat... Co by mu řekla? Sám v divném rozpoložení se nachází, proč mu přidělávat starosti?... Dívka sáhla po líčidle a jemnou vrstvu na své tváři rozetřela. Ano. Je to lepší... Takhle může Mágovi na oči... Vstala, ještě jednou vlasy prsty pročísla a zamířila do sálu Krbového.

       Mág seděl již před krbem a četl si v malé knížce s deskami v modrém sametu. Znala tu knížečku. Sama ji přednedávnem četla. Mluví se v ní o lásce, o čistotě duše i srdce... Pak si uvědomila, že z knížečky lístky se svými poznámkami nevybrala a že Mág právě jeden z nich čte... Náhle ji polil stud, když si uvědomila, jak intimní jsou tyhle poznámky, jak do duše její nahlédnouti dávají... Sto chutí měla otočit se a odejít zpátky do svého. pokoje.. Ale neučinila tak. Místo toho na svou kožešinu usedla, tak, jako kterýkoliv jiný večer a usmála se na Mága... Zaklapnul desky knížky a podíval se na Soli, jako by ji viděl poprvé. Jeho oči byli veliké a zářivé..... a byli v nich otázky, které však nevyslovil. A stejně, jako kterýkoliv jiný večer přisedl k ní na kožešinu a povídali si... O tom, co kdo v ten den dělal, jak trávil čas, na co myslel... kdo co cítil... Soli hleděla do Mágových očí a zrak svůj nemohla od nich odtrhnouti... Nejenom proto, že byli tak krásně jasné a zářivé, ale i proto, že v těchto chvílích byli pro ni záchranným pásem... Temnota a slabost na ni útočili a ona věděla, že odtrhne-li svůj zrak od Mága, podlehne jim... Mág povídal, vyprávěl jí jeden ze svých příběhů a jeho hlas, tichý a lehce nakřáplý, držel ji při smyslech... Cítila, jak nevolnost pomalu odplouvá... Neztrácí se docela, jenom odplouvá... Někam na hranici jejího vědomí. Když  ponořila se do pocitů svého těla, lépe chápala, co asi cítil Mág, když srdce jeho měnilo se z ledového v lidské...

         Půlnoc již dávno byla pryč, když Mág navrhnul, aby šli spát. Přivítala tento návrh, po posteli své toužila už dlouhou chvíli, ale zároveň i líto jí bylo, že zas večer končí... Mág dnes byl uvolněn, spokojen, téměř jako před cestou za Portál... Odešla do svého pokoje, odstrojila se na noc a zjistila, že se jí minula voda ve džbánku... Vzala jej tedy a šla do kuchyně. Kráčela podél zdí, hlava se jí motala a tak těžko jí bylo... Na zpáteční cestě v sálku Kruhovém potkala Mága. Také již na noc ustrojen stál mezi dveřmi do obou komnat a usmíval se. Duše dívčina se zachvěla. Snad dnes...? Ne... Stěží se držela na nohou, nedokázala by dáti Mágovi to, co mu viděla v očích... A tak jenom něžně políbila jeho tváře a chvíli se do těch očí dívala... Usmíval se a na lících jeho se utvořili dvě jamky. Soli neodolala a prstem dotkla se jedné a pak druhé... Na otázku v Mágových očích jenom lítostivě hlavou zakroutila a tím pohybem zhoupnul se s ní celý svět... Rychle vklouzla do své komnaty a ani nevěděla, jak ulehla...
 Probrala se náhle a netušila, trvalo-li její zemdlení chvilku, či delší čas... Stále ještě cítila tu tíhu v těle a bála se hnout, aby se ta nevolnost nevrátila... Ležela tedy a uvažovala, co se to s ní děje... Vydrží lidské tělo jen tak málo zátěže? Bude ji snad tohle potkávat častěji? Snad ne... Ach, Mágu... Jak nevyzpytatelné jsou cesty osudu... K tomuhle chtěla jsem tě přivést, svou láskou odbourat tvé chmury a takhle to končí... Není nám asi dáno sdílet lásku naplno... Alespoň ne takovouhle lásku... Snad alespoň nepoznal´s, jak mi bylo špatně.... Snad se na mne nezlobíš... Ne... Já vím, že ne... Doufám... Soli se schoulila do klubíčka a setřela slzy, kanoucí jí z očí...

       Bylo jí náhle zima a celý pokoj jako by se houpal... Zavřela pevně oči a čekala na blahodárný spánek...
 Již několik dní obcházela Soli znovu po chodbách  Hradu a pokaždé její kroky končili před stejnými dveřmi. Zbrojní sál... Ale ani dnes nevešla dovnitř. Ode dne, kdy Mága uprostřed cvičení s mečem našla, neměla jaksi odvahu vkročit mezi ty překrásné zbraně. Neviděla totiž jenom jejich krásu... Cítila i jejich moc. Jejich... smrtonosnost... Navzdory tomu jí něco říkalo, že by si měla nějakou z nich vybrat a Mága požádat, ať ji s ní zacházeti naučí... Ale dnes ještě ne – řekla si v duchu a vykročila chodbou dál... Dneska se rozhodla probádat část chodeb, ve kterých nikdy ještě nebyla. A těšila se na toto bádání. A vzpomínala, jak jí Mág vyprávěl o svých vlastních výpravách do hlubokých útrob Hradu. Cítila vzrušení z objevování... Věděla, že Mág Hrad svůj dokonale zná, ale byla ráda, že ji nechal, aby sama odhalovala tajemství zdí kamenných. Nikdy se nebála, že by mohla zabloudit. Jakýsi tajemný sedmý smysl jí vždycky správnou cestu ukázal... Tak kráčela směle chodbou, nad hlavou louč a v kapse u pasu křesadlo a několik svící pro jistotu, prohlížela si výzdobu zdí, vazby kamene... Náhle se tato trochu změnila, jakoby Soli vešla do starší části Hradu. Chodba zde končila dveřmi to těžkými ze dřeva dubového, železnými výztuhami pobitého. Ty dveře věky asi nikdo, ani Mág, neotvíral. Zpola zakryty byli krajkovím pavučin a dýchalo z nich tajemno a záhadnost... Soli na ně hleděla a rukou pavučiny opatrně odkrývala, jako závěs z drahocenné látky. Jak otevřít tyto dveře? Jak odhalit, co se za nimi skrývá?... Soli přiložila dlaň na zámek, prachem a pavučinami zanesený a přimhouřila oči soustředěním. Zrakem svým vnitřním zapátrala v mechanismu zámku a zjistila, že k otevření je zapotřebí klíč podivný... Klíč, jehož zoubky tvoří pravidelnou stupnici... Klíč, jenž podivný znak na hlavici své nese... Klíč, jenž klíčem i zbraní zároveň jest...  Kde však jej najít?... Paměť kamenů je dlouhá... Snad viděli, kdo a kam klíč odnáší.. A tak Soli dlaň svou přendala ze zámku na kamennou zeď a znova soustředila své síly. A najednou to spatřila. Ten kvádr vlevo dole jakoby vydával nazlátlou záři... Poklekla k němu a prsty zkoumala jeho osazení... Nic. Jenom stará malta... Žádná škvíra. Soli zkusila přitlačit na kámen, jak to viděla párkrát dělat Mága, když chtěl jí některé tajné komnaty ukázat. Nic. Zatlačila na kámen vedle, nad, bokem od světélkujícího bloku, ale pořád nic... Ustoupila několik kroků a opřela se zády o zeď naproti. Něco, nějaká nerovnost ve zdi ji dloubla jemně pod lopatkou a najednou se zářící kámen odklopil. Odhalil hlubokou schránku. Soli rychle přiklekla a posvítila si dovnitř. Nic. Nevypadalo to na žádnou nástrahu... Stěny schránky byli hladké, jakoby kovové. A na jejím dně ležel ve starém, trouchnivém plátně zabalený předmět. Soli ruku svou až po loket zanořila a balíček vytáhla. Jakmile to učinila, schránka se s hlasitým bouchnutím zaklapla, sotva dívka stihla ruku ucuknout. Zvědavost v ní zápasila s opatrností. Upevnila louč do kliky u dveří tajemných a sedíce pod ní na zemi, počala balíček rozebírat. Po chvíli ležel jí na kolenou klíč. Podivný, se stupňovitými zoubky, s hlavicí jemně zdobenou a zvláštně upravenou... Věnec z listů neznámé rostliny obtáčel se kolem znaku stejně neznámého a tajemného... Soli vyskočila a chtěla ihned zámku dveří těch otevříti, však vzpomněla své vize. Klíč ten nejenom klíčem, ale i zbraní jest. Nutno ho tedy nejdříve prozkoumati a až pak ním dveře otevříti... Zabalila tedy klíč do zbytků trouchnivého plátna a vydala se na zpáteční cestu. Rozhodla se, že zatím Mágovi neřekne, co objevila. On o tom klíči zajisté ví a o těch dveřích také.  A jistě zná i to, co se za nimi skrývá. Proto si sama dopřeje požitek z odhalování tajemství a pochlubí se mu až tehdy, když místo za dveřmi těmito důkladně prozkoumá...

         Mág kráčel nádvořím, zahalen ve své vestě medvědí, ale zima i tak se mu nepříjemně do kůže zahryzávala. Kráčel ke své dílně. Už zdaleka cítil vůni dřeva a laku, vůni, jenž tolik rád vdechoval... Vešel, gestem magickým zažehnul louče na zdech, vdechl intenzivní vůni a přivřel oči... Ano. Tady se cítí volný a spokojen... Sednul si na chvíli v koutě dílny, do rukou vzal rozdělané topůrko k sekyře své bojové a spíš konečky prstů, než očima, kontroloval svou práci. Pak ruce i s topůrkem poklesli mu na kolena a Mág opřel hlavu o zeď za sebou... Soli se tváří už několik dní divně. Někam zmizel její smích a i to škádlení jakoby přestalo... Večer u ohně bývá roztržitá, někdy se mu zdá, že jeho příběhy ani neposlouchá... Možná i na ni doléhá toto dlouhé mrazivé období, ta zima a vlhko, jenž se všude rozlézá jak těžký kouř... Všimnul si, že se začala po Hradě toulati a pousmál se tomu. I on takové výpravy za ta dlouhá staletí podnikal a zná teď Hrad svůj možná lépe, než kterýkoliv jeho předchůdce. A navzdory všemu jej nezná dokonale... Jsou zde ještě zákoutí, kam jeho noha nevstoupila... Lehce potřásl hlavou a znova zvedl ruce s topůrkem, pracovat však nezačal. Naopak. Odložil topůrko na stůl, chvíli nerozhodně stál a jakoby naslouchal hlasu svého nitra. Pak zhasl  louče a dílnu opustil. Spěchal nádvořím, jako by se bál, že něco zmešká. Nevěděl, proč a co jej z dílny vyhnalo... A proč právě do knihovny... Vešel tam a překvapilo ho, že Soli stojí za jeho pultem čtecím a usilovně v staré tlusté knize listuje. Mág poznal tu knihu okamžitě.. A co to dívka drží v ruce a každou chvíli s knihou srovnává? Klíč???
“Soli, můžu ti snad pomoci nějak ve tvém hledání?” zeptal se tiše a dívka se strhla, všecka vystrašená. Pak se usmála a odvětila:
“Ano, můj Mágu, potřebuji tvou pomoc... Víš, myslela jsem, že tě překvapím, ale nějak na to sama nestačím, na tuhle záhadu...”
Napřáhla k němu ruku s klíčem. Vzal jej a pozorně si ho prohlížel. Jak podivný je ten znak v hlavici jeho... Je to v Rorges, ale nějak jiné...
“Odkud máš tenhle klíč, Soli?” zeptal se. Dívka na něj pohlédla s údivem:
“Ty jej neznáš?”
“Ne... Nikdy jsem ho neviděl... Kdes ho našla?”
Dívka usedla na židli a začala vyprávět. A Mág naslouchal s čím dál, tím větším údivem...
“... a tak jsem myslela, že záhadu tu vyluštím a pak tě překvapím... Klíč ten nejenom klíčem je, ale i zbraní prý... Však když jsem jej čistila, nic zvláštního ani divného jsem na něm neobjevila... A tak jsem chtěla zjistit, co znamená ten znak... Však neumím to...” zakončila své vyprávění a rozhodila bezradně ruce. Mág se musel pousmát. Vypadala skutečně zklamaná a bezradná. Pohladil medové kudrny a řekl:
“A co kdyby jsme se do té chodby vypravili společně a zjistili, co za dveřmi se skrývá?”
“Ty skutečně nevíš? Neříkáš to jenom, abys mi udělal radost?” vzhlédla k němu. Zakroutil hlavou:
“Ne... Já skutečně nevím, co tam může být... Ani já nemám Hrad dokonale zmapován...”
Dívka vstala:
“Dobrá tedy. Půjdeme tam zítra, až se vzbudíme...” usmála se:
“Dneska tě ale chci ještě o něco požádat.”
“Jako by už tvé žádosti vyhověno bylo,” usmál se i Mág a dvornou poklonku vyseknul. A celý překvapen zas už podruhé zůstal, když dívka vyslovila svou žádost:
“Prosím, nauč mne bojovat. Se zbraní i bez ní. V případě nouze nechci se jenom dívat, ale chci ti být platnou pomocí...”
To, co při těchto slovech uviděl v její tváři, vehnalo mu slzy do očí. Objal dívku kolem ramen, přivinul ji k sobě a schoval ty slzy v jejích vlasech. Zamrkal, aby je zahnal zpátky, pohlédl dívce do očí a mlčky a něžně políbil její rty...
 V sále Zbrojním Soli přecházela podél polic se zbraněmi to nejrůznějšími a nerozhodně občas pohlédla na Mága. Ten kráčel vedle a ní popisoval jí  výhody i nevýhody jednotlivých zbraní.. Najednou pozornost dívky ke konci regálu se obrátila, Soli minula všechny další zbraně a sáhla po dvojici dlouhých dýk. Mág zůstal poněkud překvapen tímto výběrem, však při pohledu na dívku, jak si s dýkami pohrává, jak obdivuje vypracování čepelí i ozdobu rukojetí, uznal, že si vybrala dobře. Pak řekl:
“Dobrá, dýky tedy máš, jsou tvoje. Ale budeš potřebovat i meče svého... I ten si vyber dneska. A od zítřka začneme s obojím cvičit.”
“Meč?” Soli na něj pohlédla:
“Myslela jsem, že tohle bude stačit...”
“Nebude...” odvětil Mág vážným hlasem. Bylo na něm vidět, že vzpomíná na něco, že jej to něco trápí... Pak vysvětlil:
“Jednou jsi říkala, že až nadejde tvůj čas, změníš se v nesmrtelnou... Pak tahle krásná hlavinka,” pohladil se smutným úsměvem Soliny tváře: “...bude ve vážném nebezpečí... Čím více zbraněmi budeš vládnout, tím lépe se budeš moci bránit...”
Sklonila hlavu a v duchu se jí zjevila tvář ženy s jejíma očima, kterou uviděla v Mlze Času... Tohle jednou budu já... Odhodlaně vykročila ke zdi, kde v držácích meče spočívali. Přejížděla po nich zrakem, dlouze, zamyšleně. A pak po jednom z nich sáhla. Svěsila ze zdi katanu. Elegantní a štíhlou, rukojeť její byla zdobena rejnočí kůží, hedvábím a dračí hlavou. Dračí motiv byl zobrazen i na záštitě. Mág přikývnul:
“Co cítíš, když tento meč držíš v dlaních?”
Byla překvapena tou otázkou a tak se soustředila na své pocity. Pak s údivem odpověděla:
“Jakoby mé ruce prodlužoval. Jako by byl součástí mého těla... Je to totéž, co cítila jsem u těch dýk...”
“Pak sis vybrala správně. Tyto zbraně budou ode dneška jenom tvé... Budou částí tebe samotné, tvého těla i tvé duše... S nimi budeš v bezpečí. Ty budeš pečovat o ně a ony tě budou chránit. Zítra začneme s výcvikem...”
Soli zvedla hlavu, jako by si právě vzpomněla :
“A co klíč?”
“Vstaneme dřív,” zasmál se Mág a v očích jeho zahráli ohníčky šibalství. Soli se při tom pohledu rozesmála. Mág na ni mrknul jedním okem a pokynul ke dveřím Zbrojního sálu:
“A teď by jsme mohli taky něco sníst, co říkáš? Nějak jsme zapomněli, že i jídlem je člověk živ...”
 Druhého dne Soli nemohla dospat. Vzbudila se zároveň se sluncem, jenž započalo svou dnešní pouť po obloze, zatažené těžkými mraky. Oblékla se do županu a přemýšlela. Mág určitě ještě spí... Bylo by moc brzo budit ho teď hned... Vzala ručník a oděv svůj a odebrala se do jeskyně s koupelí. Když šaty na židli pokládala, nemohla nevzpomenout na Mágův pohled, když ji tady překvapil. Zauvažovala, co by se asi stalo, kdyby sem přišel teď. Zůstal by s ní, nebo by zas odešel s tvářemi zrudlými studem? Při pomyšlení na první možnost se její tělo náhle ozvalo podivnými pocity a Soli radši do bazénku vklouzla a pod vodu se ponořila. Na druhé straně se vynořila, vytřásla trochu vodu z vlasů a opřela se o okraj. Nechala se nadnášet vodou a tiše si při tom prozpěvovala. Když smyla poslední stopy spánku, usušila se a oblékla, věci svoje do svého pokoje odnesla a odešla připravit snídani. Pak se jí zdálo, že už čas pokročil. Tak na tác naložila jídlo, konvici s čajem a Mágův oblíbený hrnek a vydala se do jeho pokoje. Nevzbudil se, ani když nechtěně trochu třískla tácem o dveře, když je otevírala. Jenom se převrátil na záda, založil si jednu ruku nad hlavu a klidně spal dál. Soli položila tác na stolek u postele a políbila Mága na čelo:
“Můj Mágu, už je ráno... Vstávej...”
“Ještě pět minut...” zamumlal a ani neotevřel oči. Rozesmála se tiše a konečkem své kadeře ho pošimrala po tváři. Cuknul se, mávnul rukou, ale nevzbudil se docela. Pootevřel oči, nepřítomným pohledem chvíli mžoural před sebe, pak je zase zavřel a vypadalo to, že dál spí. To už se Soli smála nahlas. Klečela u postele, lokty opřená o pelest a smála se. Pak si nalila čaj do svého hrnečku a opřená o Mágovu peřinu ho pomalu popíjela, nespouštěje zrak z jeho tváře. Po chvíli otevřel oči, znova s tím nepřítomným pohledem. Byly spánkem šedavé, zamžené. Pak trošku prokouknul, promnul si oběma dlaněmi tvář a zeptal se:
“To už vážně musím vstávat?”
Soli vyprskla do hrnku a zase se rozesmála. Díval se na ni s hraným ublížením a pak se taky rozesmál. Soli musela čaj položit na stolek, aby při tom smíchu Mága nepolila. Když se zklidnili, uznal:
“Já vím, já vím... Říkal jsem, že vstaneme dřív... Ale nemyslel jsem, že mne tak vezmeš za slovo,” uchechtnul se nakonec a zvedl se na loktech výš. Soli mu podala jeho hrnek:
“Vždyť vidíš, jak tě rozmazluji. I snídani ti nosím do postele...”
“...jen abys mne z ní co nejdřív dostala.” zasmál se a vzal si hrnek. A k jejímu překvapení se natáhnul pro krajíc chleba, natřel si ho máslem a medem a s chutí do něj zakousnul.
“No ne... Ty dneska normálně snídáš?” usmála se. Místo odpovědi se pohodlněji uhnízdil a klidně si ukusoval. Když dojedli, Soli sklidila hrnky, vzala tác a odešla do kuchyně. Mág se ustrojil, přičísnul a vydal se za ní. Právě odkládala umyté hrnky.
“Tak jdeme k těm dveřím? Nebo nejprve budeme cvičit?” zeptal se jí. Bez ohlédnutí odpověděla:
“Chtěla bych nejdříve zjistit, jak je to s tím klíčem... Něco mi říká, že dnes učiníme důležitý objev... A mám takový zvláštní pocit...”
Teď teprve na něj pohlédla a viděla, že i on se tváří ustaraně.
“Před spaním jsem ještě uvažoval nad tím znakem... Je to Rorges, ale zdá se, že hodně starý... Výraz, který se nedochoval v paměti mágů... Já nevím... Nejsem si jist...” řekl pomalu:
“Vždyť jsem ti už povídal, jak je to s Rorges... Předává se z mága na mága... Jsem z toho znaku mírně na rozpacích... Pojďme, ať v tom máme jasno. Mám stejný pocit, jako ty.”
 Když se octli přede dveřmi to tajemnými, Mág pokleknul k zámku, vyndal z kapsy, kterou si na rameni nesl, kartáček a lahvičku s olejem. Zámek pečlivě očistil a oleje do něj nakapal. Pak chvíli počkal a zasunul do zámku klíč. Soli na něj hleděla s napětím, až zadržovala dech. Mág to viděl a vzpomněl si na své první výpravy. A byl rád, že teď není sám. Zkusil pohnout klíčem. Šlo to ztěžka, ale nakonec to v zámku zacvakalo a klíč se otočil. Jednou, dvakrát... Mág zatlačil na kliku. Dveře s hlasitým skřípěním povolili. Soli se zachvěla:
“Huh... Jsem ráda, že jsem to nezkoušela sama... Asi bych strachy umřela...”
Mág se krátce zasmál, ale taky mu nebylo nejlíp. Divil se sám sobě. Nikdy se ničeho nebál. Proč taky... A vlastně to nebyl strach. Jenom takové... zvláštní napětí... Mrazení.... Jako když... nesmrtelný cítí nesmrtelného... Mág strnul. Jak to? Celá staletí tady nikdo kromě něj nebyl. Jenom Andílek kdysi a teď Soli... Ale ani jedna z nich přece... Co je tohle za sílu ???
Dveře šli ztěžka. Drhli o kamennou podlahu, ale otevřeli se. A k údivu Mága i Soli za nimi byla zas jen chodba... Mág vyndal klíč ze zámku a schoval ho do kapsy. Pozvedl louč a posvítil dovnitř. Neviděl nic podezřelého. Prohlédl chodbu i svým magickým viděním, ale žádné nebezpečí, ani pasti neobjevil. Pokynul Soli aby ho následovala a vešel. Chodba se prudce svažovala. Kamenné zdění po několika desítkách metrů vystřídala jednolitá stěna. Tunel, vytesaný ve skále. Mág odhadoval, že se nacházejí hluboko v podloží Hradu. Tunel nebyl přímý, spousta odboček a bočních chodeb z něj vybíhala, však Mág i Soli kráčeli jistě a neomylně vpřed. Navzájem se upozorňovali na malby na skále, pozorně je prohlíželi, uvažujíce o jejich významu... A pak náhle stáli zase přede dveřmi. Dřevo jejich bylo téměř trouchnivé, však jenom na pohled. Když na ně Soli sáhla, zjistila, že jsou stejně pevné, jako skála, ve které byli vsazeny.
“Klíč...” zašeptala. Mág očistil zámek, jako ten předešlý a klíč do něj vsunul. A najednou prudce ruku stáhnul spět. Klíč jako by se rozzářil... Soli uskočila stranou a bez dechu hleděla, jak sám se v zámku otáčí. Rychle pohlédla na Mága, zda to nedělá on, ale Mág to pozoroval stejně ohromen, jako ona sama. Když zámek povolil, klíč opět byl obyčejným klíčem... Vlastně ne obyčejným... Jako by zprůsvitněl... Mág ho velice opatrně vyndal ze zámku a zase do kapsy uložil. Tyhle dveře se však po odemknutí neotevírali. Odolávali tlaku Mágových rukou, ani Solina síla, kterou k Mágově přidala, jimi nepohnula.
“Počkej... Cítím kouzlo...” šeptnul Mág:
“Mělo mne to napadnout ihned...”
S dlaněmi na dveřích se soustředil. Zavřel oči... Oddálil dlaně od dřeva a zhluboka dýchal. Najednou mezi dřevem a jeho rukama zasršeli jiskry. Chladně modré... Stříbrně třpytivé... Na jeho čele se objevili kapičky potu... Rty jeho bezhlasně cosi odříkávali, ruce se počali chvět námahou... Pak jiskření náhle ustalo a Mág prudce narazil dlaněmi do dveří . Jakoby ty jiskry doteď tvořili pevnou překážku mezi jím a dřevem. Chvíli tak zůstal a Soli zjistila, že se všecek chvěje vyčerpáním. Vzala ho za ramena a posadila na zem vedle dveří. Klečela u něho a nevěděla, jak mu pomoci. Vzhlédl k ní, oči měl bledé, ale usmál se:
“Klid... Dej mi chvilku... Budu v pořádku...”
A tak usedla vedle něho, vzala jej za ruku a čekala... Po chvíli skutečně vypadal lépe. Zhluboka se nadechl a vstal:
“Pojď... Jsem zvědav, co je za těmito dveřmi. Proč na nich bylo jedno z nejmocnějších kouzel, jaké znám...”
Poslechla ho a vešli. Světlo louče osvítilo komnatu, vytesanou ve skále. Stěny její byli téměř kruhové a holé. Uprostřed stál čtecí pult a na něm knihy jediné bylo. Desky její byli vázány v černé kůži a na nich zlatou barvou znak v Rorges... Stejný, jako na klíči... Vtisknut byl do kůže hluboko, jako by tvořil lůžko pro klíč. Mág sáhnul do kapsy, vybral klíč a pohlédl tázavě na Soli. Přikývla. Přistoupila blíž k Mágovi, vzala jej kolem pasu a přivinula se k němu, jako by se bála v této chvíli být samotná. Vzal ji kolem ramen a druhou rukou klíč přiložil ke knize. A tu hlavice se od klíče sama oddělila a do lůžka koženého vklouzla. Z těla klíče jakoby další, menší klíček se vysunul. A kniha se sama pomalu rozevřela...
Soli cítila, jak ji Mágova ruka pevněji sevřela, když pohlédl na stránky, popsané hustě v Rorges. Střídavě četl a díval se na podivný zbytek klíče ve své ruce. Pak řekl:
“Ten klíč není zbraní sám o sobě. Je klíčem KE zbrani...”
Zamyšleně se rozhlédnul po komnatě. Pak tiše poprosil:
“Soli... Ty rozumíš kamenům... Někde tady je skrýš... Nevidím ji... Jsem unaven narušením kouzla na dveřích...”
Soli se pustila Mága a vylekaně k němu opět vztáhla ruce, když se lehce zapotácel. Jenom se usmál a pohledem ji uklidnil. Usedl na zem, vystřel nohy před sebe a opřen o lokty s hlavou zvrácenou a zavřenýma očima zhluboka oddechoval a sbíral sílu. Soli zatím podešla ke stěně, položila na ni svou dlaň a soustředila se. Skála zašeptala, jako když vítr zašelestí listím na stromě... Komnatou jakoby zavál vánek a převrátil list v knize... Soli pomalu šla podél stěny, stále se jí dotýkajíce dlaní a najednou se zastavila. Před jejím zrakem pomaloučku vyvstával ze skály obrys dveří... Podivných kamenných dveří bez kliky... Jenom s malou klíčovou dírkou... Chtěla zavolat na Mága, ale on už stál za ní, v ruce ten podivný klíček. Podal jí ho, Soli se jím jenom dotkla zámku a klíček sám zaskočil a otočil se. Dveře jakoby zajeli do skály a před očima dívky a Mága se rozzářilo světlo v malé skalní komnatě.... Světlo, vycházející z ničeho a odnikud. Světlo, ozařující stojan, v němž byl opřen meč... Soli spíš pocítila, než viděla, jak se Mág zachvěl a poklekl... Ale nebyla to slabost, co mu podlomila kolena... Klečel před mečem a ve tváři měl úžas a obrovskou úctu... Poklekla tedy vedle něj a také na meč pohlédla. Byl nádherný... Nedotčen proudem času, jakoby právě vykován, bez jediného smítka prachu či rzi... Obouruční meč, čepel jeho ze slitiny nejčistšího magického stříbra a nejlepší oceli, bez jediného škrábance, dokonale hladká a lesklá jako zrcadlo... Kolem středového žlábku podivné znaky, podobné Rorges, ale i Soli poznala, že to není jazyk mágů... Ty znaky září jakoby vlastním světlem...  Rukojeť potažena podivnou kovově lesklou kůží... Dračí kůží... A v hlavici rukojeti jest vsazen broušený drahokam. Čirý a průsvitný, třpytící se barvami duhy...  Z meče toho taková síla a moc vyzařuje...
“Meč Prvního Mága... Meč Poslední záchrany...” vydechnul Mág. Soli na něj tázavě pohlédla. Mág dosednul na paty a protřel si tvář:
“V knihách se praví, že První Mág vykoval meč a do něj vložil všechnu svoji moc a sílu. Všechnu naději lidstva... A pak jej ukryl a kouzlo na něj vložil. Když se meče dotkne ruka nepovolaného, ten odvážlivec zahyne a meč se zničí... Když však uchopí jej ten, komu byl meč určen, bude jej tato zbraň následovat ve chvíli nejtěžší...”
“Jak to myslíš – následovat ve chvíli nejtěžší?” zeptala se Soli tak tiše, že zapochybovala, že ji Mág slyšel. On ale odpověděl:
“Meč nesmí opustit toto místo. Když nadejde rozhodující chvíle a nezbude již jiné možnosti, meč se objeví v ruce svého pána...”
Najednou Mág vstal a podešel ke zbrani. Soli pochopila, co chce udělat. Zatajila dech. Mág napřáhl ruce. Jen milimetry dělili jej od rukojeti, když se meč  pohnul a vklouzl mu do dlaní... Soli vydechla. Hleděla na Mága, stojícího s napřaženým mečem a viděla, jak se znaky na čepeli rozzářili jasným rudým světlem. Ta rudá záře se rozlévala po celém meči a když se dotkla Mágových rukou, rozjasnila se a její zlověstná barva se změnila ve stříbrný třpyt, který zalil celou Mágovu postavu. Soli musela zavřít oči před tou oslepující září... Když se podívala znovu, zdálo se jí, že celé Mágovo tělo i meč jsou jako z tekutého stříbra... Záře pomalu dohasínala a když se ztratila docela, Mág pomalu, jako ve snách, uložil meč zpátky do stojanu. Mlčky se otočil a odcházel... Soli ho následovala a společně vyšli až do vnější chodby. Oboje dveře se za nimi zavřeli, dokonce i závoj pavučin vypadal docela neporušený.... Mág se opřel o zeď a pomalu se sesul na zem. Soli usedla vedle něj. Pak vylekaně vzhlédla:
“Klíč... Nechali jsme tam ten klíč...”
“Už ho nebudeme potřebovat,” odpověděl Mág. Jeho hlas byl sotva slyšet. Byl ve tváři popelavý a oči měl matné únavou:
“Kouzlo se automaticky obnovilo... Meč teď bude čekat na svou chvíli...”
Soli zakroutila hlavou:
“Bude těžké žít s vědomím, že je tady...”
“Ne... nebude... Až nadejde nový den, ty i já zapomeneme na to, co jsme tu objevili... My zapomeneme na Meč, ale Meč nezapomene na nás... A až ho bude zapotřebí, objeví se...”
Ještě chvíli seděli na zemi u dveří, pak se Mág ztěžka zvednul a vykročil chodbou. Místy se přidržoval zdi, kráčel těžce a pomalu. Soli šla za ním a s obavou jej pozorovala. Neodvážila se mu pomoci. Cítila, že by to možná ani nechtěl... Šla pár kroků za ním, připravena kdykoli ho zachytit... V místě, kde se dlaní opřel o zeď, uviděla krvavou šmouhu... Kráčeli takhle několik desítek metrů, pak se Mág zastavil a vztáhnul k Soli ruku. Uchopila ji a podívala se mu do dlaně. Měl ji celou spálenou. Vyděšeně vzhlédla. Unaveně se usmál:
“Daň za dotek  Meče Prvního Mága...”
Srdce jí tlouklo v krku a v očích měla slzy. Podíval se na ni a pohled měl tak vědoucí... A jako by chtěl říci – dnes potřebuji tvoji péči... Dnes to nebude rozmazlování, ale nutnost... Nečekal, než nabídne mu pomocnou ruku. Sám se o ni opřel a společně vykročili na dlouhou cestu k jeho komnatě...