Prvopočátky

 Podle legend darovali písmo lidem bohové. V Evropě je nejznámější pověst o Odinovi, v Indii je za otce písma považován Brahma. Dlouhá staletí byla znalost písma vyhrazena jen úzkému kruhu zasvěcených a užívána hlavně pro náboženské a magické účely. I české slovo pro kouzla - „čáry" o tom ledacos napovídá. Ale ať už je původ písma jakýkoli, jeho historie se začala psát už velmi, velmi dávno.Nejstarší předchůdce písma přežil v téměř nezměněné podobě dodnes. Je to obyčejná šipka - vyrytá patou do hlíny, nakreslená na zdi nebo blikající kurzor. Je tu mezi námi už od pravěku a můžeme se jen dohadovat, jestli pro ni byl inspirací šíp, oštěp, nebo jen nalomená větev.

Uzel na kapesníku si ještě občas uvážeme a písmo Kipu tento způsob zapamatování dovedlo téměř k dokonalosti. V muzeu můžeme potkat i vrubové hůlky. I ty připomínaly - většinou dluhy - a úsloví „má u mě vroubek" pochází odtud. Většinou se podélně štípaly na dvě poloviny a každá smluvní strana dostala jednu. Podvádělo se přece odjakživa.

Od čar a vrubů je jen krok k obrázkům. Nejprve jistě sloužily k přičarování lovné zvěře a nejspíš i k dalším rituálům. Ale také pomáhaly krátké paměti vyprávět příběhy. Nebylo to ještě obrázkové písmo, jak ho známe z Egypta, nebo z Číny. Obrázky zastupovaly celou událost, byl to spíše scénář, narážky, které připomínaly celé věty. Ke „čtení" takového nápisu musel být přítomen někdo, kdo příběh znal. Se zánikem národa mizí i naděje na přečtení takovýchto nápisů. Typické je indiánské písmo, ke kterému se ještě později vrátíme.

 Postupem času obrázky přestávají vyjadřovat celou větu, ale symbolizují jednotlivá slova nebo posunky. Značky se ustalují a jejich významy jsou stále obecněji známé. Obrázky se časem mění, ty nejpoužívanější se postupně zjednodušují a nikdo už by v jejich stylizovaných podobách nepoznal původní kresby. Podobné piktogramy se skrývají v dopravních značkách, na nádražích i letištích.

 Snad už někdy v té době vznikala další forma označení - vlastnické značky. Většinou se nacházely na předmětech denní potřeby. Potřeba něco označit jako "moje" je stará jako lidstvo samo - a nejen lidstvo. S rozvojem řemesel se systém ujal a z několika jednoduchých čar někdy vznikl promyšlený systém. Značky se dědily, podobně jako šlechtické erby a podobně tak se i vyvíjely. A nezapomeňme na značky alchymistů, kameníků či zednářů. Ale to už jsme oběma nohama ve středověku, a od něj nás dělí ještě několik staletí. Rodinné znaky. Používali je čtyři bratři. Základem znaku je kříž, někdy trochu zamaskovaný přidáváním dalších bočních linií. O původu znamení nemám povědomost, pravděpodobně pochází z doby, kdy se křesťanství teprve šířilo Evropou.

 Rodinné znaky, jejichž základem je, no řekněme houba. První a poslední znak patřil otci a synu, prostřední znak používal bratr.

 První znak symbolizoval Herma, antického boha obchodu (a zlodějů). Další tři znaky jsou příkladem mnoha variant, kterými starověcí obchodníci dávali najevo svůj stav.

 Tato řada rodinných znamení je vytvořena podle promyšleného systému. Zakladatel rodu a po něm vždy nejstarší syn dědí základní znak, ostatní potomci používají mírně odlišné varianty, odvozené ze základního tvaru. Odtud je jen krok k heraldice, jak ji známe. A možná to bylo naopak a autora těchto značek inspirovala znamení na štítech rytířu a šlechticů.

 Většina prapůvodních předků písma s postupujícím rozvojem kultury zanikla a byla nahrazena opravdovým písmem. A za ním se podíváme příště. Čeká nás Egypt a Sumerská říše.