Tato kapitola je určena pro obzvlášť silné povahy. Zabývá se totiž velmi ohavnými způsoby usmrcování i mučení, které si snad ani nechci představovat...

STAŽENÍ Z KŮŽE

Když jsem dříve slýchávala v nějakém filmu či jinde „stáhnu tě z kůže", domnívala jsem se, že jde jen o otřepanou frázi. Nemyslela jsem si, že je něco podobného možné provést. Skutečnost je ale jiná.
Stažení z kůže může být částečné nebo úplné. Nemáme informace o tom, že by oběť (v Persii, Chaldeji či Babylóně, kde byl tento trest mučení velmi oblíben) byla před vykonáním trestu něčím omámena. Můžeme se tedy domnívat, že se kůže z lidí stahovala za naprostého vědomí (které člověk snad při té hrůze musel ztratit...?). Ke stažení z kůže byli používány nože a podobné řezné nástroje.
V Indii bylo stažení prováděno pomocí pálení pokožky - odsouzený musel nevýslovně trpět a smrt přicházela obvykle až za několik dní. Soudci, kteří zneužili své moci byli stahováni v Persii. Jejich kůží pak byla potažena křesla, na kterých sedávali jejich pokračovatelé. Peršané také řezali kůži například do úzkých proužků, či koleček. Trestu stažení byly často odsuzovány cizoložné ženy. V Římě bylo velmi známé a populární částečné stahování - z lebky a obličeje. S tím je možno setkat se i u indiánských kmenů v Americe. Trest stažení z kůže byl ve středověké Evropě neobvyklý.

ROZŘEZÁNÍ

Dnešní člověk „trpí" už když se jen trochu víc pořeže nožem. Jakýpak asi musel být trest, kdy vás kat prostě nožem, šavlí, či pilou rozřezal...?
Uříznutí jednoho či více údů mohlo být jen předzvěstí jiného trestu. Jindy však bylo tělo zcela rozřezáno.
Peršané měli v tomto případě určen přesný průběh - nejprve došlo k odříznutí prstů u rukou, celých paží, poté prstů u nohou, uší a nosu, nakonec byla od zbytku těla odříznuta hlava. Tomuto způsobu se později těšili Italové a Španělé.
Jistě je vám také známo, že některé uříznuté údy (např.srdce a pravá ruka) byly vystavovány, například u hradeb města či na hlavní ulici. Až do 18. století je známo, že kusy těla byly vystavovány podle toho, jak určil rozsudek.
Ve středověké Evropě bylo přesně určeno, co bude amputováno zločinci, který spáchal určitý trest - zcela logicky se lupičům uřezávaly ruce, rouhačům jazyk a cizoložníkům pohlaví. Toto částečné rozřezání bylo součástí ve všech trestních zákonících středověké Evropy. Vítězné armády takto trestaly ty poražené.
Zvláštním způsobem je rozřezání pilou - i to mělo více způsobů. Při tom prvním byl odsouzenec uvězněn ve velké bedně a stisknut dvěma prkny - pak byl zhruba v úrovni pasu rozříznut vejpůl. Druhý způsob už je uveden i v římském zákonu 12.desek - oběť byla rozříznuta buď od hlavy dolů nebo naopak od třísel k hlavě - to pak visela za nohy hlavou dolů. Tento trest byl určen homosexuálům obou pohlaví.
Poslední popravy tohoto druhu provedlo gestapo, které dokonce vlastnilo i malé gilotiny, které sloužily k uřezávání údů.

ROZČTVRCENÍ A ROZTRHÁNÍ

Tento způsob trestu smrti spočívá v tom, že je odsouzencovo tělo rozřezáno na malé kousky, nebo je mu postupně vytrhávána kůže a svalovina.
Oblíbený byl především u asijských a orientálních národů. Tataři si pomáhali hoblíkem, který z těla postupně vytahoval maso i kůži. Někteří trestanci byli před výkonem trestu dokonce vykostěni. Peršané před rozčtvrcením vyjímali vnitřnosti. V Římě naopak popravy tohoto druhu začínaly kastrací mužů a vytržení ženských ňader. V Anglii byly vnitřnosti a srdce odsouzeného vyjmuty a uvařeny. V Číně měla poprava roztrháním přesný průběh - nejprve byl odsouzenému proříznut hrtan, aby nemohl křičet. Pak kat začal s trháním - ňader, vnějších stran paží, stehen... Maso bylo „ukládáno" v proutěném košíku. Trest se na území Číny vyskytoval ještě začátkem 20.století...

Roztrhání koňmi je zvláštní forma těchto dvou trestů. Působí se při něm na všechny čtyři údy.
Trest byl znám již v Egyptě, Persii či Číně, odkud se dostal do Říma.
Nebylo vždy pravidlem, že byl odsouzenec roztrhán koňmi. V Indii k tomuto účelu například sloužili volové. V mnoha zemích se pak využívalo stromů - které k sobě byly násilím ohnuté a odsouzenec k nim byl přivázán. Poté kat přesekl provazy, které je držely u sebe a odsouzencovo tělo bylo velkým tlakem roztrženo. Hojně užíváno bylo i válečných vozů, které se pak rozjeli každý jiným směrem.
Ve Evropě během středověku tento trest mohl potkat například velitele vojenských oddílů, zběhy či šlechtice, kteří křivě přísahali.

ROZDRÁSÁNÍ

Jde o formu starověkého trestu. Používalo se k němu kola, na které byl odsouzenec připevněn. Kolem bylo otáčeno a odsouzenec byl rozdrásáván ostrými bodci, které trčely ze země. K smrti obyčejně stačilo asi 10 otáček.
Znám je ovšem i jiný způsob rozdrásání. Při něm je odsouzenec natažen na prkně a drásán železnými háky... Když se již nemohl hýbat, bylo mu rváno maso z boků a lopatek.

ROZDRCENÍ

Rozdrcení je posledním trestem smrti z této kapitoly. Spočívá v tom, že je trestancovo tělo pomoci nějaké síly rozlámáno a jeho nejpotřebnější orgány jsou rozdrceny...
I rozdrcení má několik variant. Tou první je postupné stlačování odsouzencova těla. Nejběžnější bylo odsouzence protlačovat mezi dvěmi kotouči umístěnými nad sebou. Jde zkrátka o jakýsi „lis".
Další možností je tělo odsouzence rozdrtit třením. V Egyptě šlo o „hmoždíře". Jinde, například v Germánii bylo využíváno velkých dřevěných ploch, které byly zatíženy kameny a na povrchu měly železné háky. Byly tahány koňmi a přejížděli tak přes odsouzencovo tělo.
A konečně třetí praktikou bylo rozdrcení samotnou vahou. Jistě je vám nepříjemné, když vám někdo omylem stoupne na nohu. Teď si představte tento pocit na celém svém těle. Na odsouzence byly většinou svrhovány balvany, mramorové či železné sloupy. V Římě a Egyptě bylo obvyklé kolem odsouzencova těla umístit bodce, které mu poté pronikaly hluboko do těla.

Tímto končím tuto kapitolu, doufám, že ji rozdýcháte. Těmito praktikami ale bohužel mučení a trestání nekončí. Připravte se. Bude hůř.