UKŘIŽOVÁNÍ

S křížem si snad každý automaticky spojí Ježíše Krista. Mnoho z nás nosí křížky na krku. Ale vzpomene si někdo z nás, že právě na křížích trpěl tolik lidí?

Tento trest znali už Egypťané, Peršané, Kartáginci, Féničané, Židé. V antických státech byl vyhrazen výhradně otrokům, ve zvláštních případech i zločincům. Být ukřižován tehdy znamenalo obrovské ponížení.
Kříž užívaný k této příležitosti byl tvořen dvěmi či třemi břevny, výjimečně i čtyřmi - pokud byla oběť určena k ukřižování do čtverce. Kříže měly tvary T, X (svatoondřejský kříž), Y, někdy i obráceného T. Potom byl odsouzenec ukřižován hlavou dolů, jako apoštol Petr. (Byl tak ukřižován na vlastní žádost, neboť prý nebyl hoden toho, aby byl ukřižován ve stejné poloze, jako Kristus.)
Trestanec v Řecku, Římě i Orientu byl zbičován a na místo popravy si nesl patibulum - vodorovné břevno kříže. Svislá část - stips - byla již upevněna v zemi. Odsouzenec byl ke kříže přivázán provazy (čekání na smrt pak bylo delší), nebo přibit hřeby. Ty se nepřibíjeli do dlaní, ale vždy do zápěstí. U nohou bylo více způsobů. Mohla být přibita každá zvlášť, nebo byly překříženy přes sebe a přibity najednou. U čtverhranných křížů byly roztaženy. Nikdy se ale nohy nesměly opírat o žádnou opěru. Proto jsou výjevy z náboženských obrazů, na kterých je právě tato (ne)skutečnost vykreslena, neodpovídající. Stejně, jako plátna, na kterých nese Ježíš na místo popravy celý svůj kříž.
Lze se domnívat, že ukřižovaný umíral hladem, žízní či vykrvácením, ale žádná tato domněnka není správná. Na kříži se umíralo jen a jen udušením. (Odsouzenec mohl dýchat jedině tak, že se přitáhl za paže. K prudkým bolestem způsobených zaražením hřebů se přidávali ještě prudké stahy všech svalů a hrudní koš, plný vzduchu se nemohl vyprázdnit.)
Zmírnění trestu bylo možné tak, že se odsouzenci zlomili nohy - udušení bylo rychlejší. To praktikovali pouze Židé. I oni podávali odsouzencům nápoje, které otupovali jejich mysl. Podobný nápoj byl podán i Kristovi.
Ukřižování bylo po své slávě a oblíbenosti zrušeno nástupem křesťanských císařů. Kříž se pak stal symbolem vykoupení. Trest se pak vrátil do Evropy například při Napoleonském tažení ve Španělsku či po přepadení SSSR.

POHŘBENÍ ZAŽIVA

I při pohřbení zaživa odsouzenec logicky umíral na nedostatek vzduchu. Nedovedu si představit ta muka, když jste zasypán v zemi, odkud už není návratu... Asi bych zešílela a nedivila bych se, kdyby se to mnohým odsouzeným k tomu, stalo.
I tento trest byl znám po celém světě. Stíhal většinou ženy. Například panny, které byly zasvěceny některému božstvu a porušily svůj slib či úkol. Germáni a Galové měli tento trest vyhrazený pro zrádce a zbabělce, Gótové pro ty, co zneužili děti. Ve Francii byly ženy pohřbívány zaživa místo šibenice. To platilo zhruba do poloviny 15. století. Do konce 16. století to bylo podobné i ve Švédsku a Dánsku. Tam byli muži, kteří spáchali podobný čin (vražda dítěte, obcování se zvířaty), lámáni kolem, zatímco ženy byly pohřbívány zaživa. Až do 20. století byly v Indii pohřbívány vdovy po boku zesnulého manžela. Žádaly si to tak náboženské zvyklosti. I v tomto „oboru" se vyznamenali Rudí Khmerové. Ti nutili odsouzené vykopat si jámu. A své oběti dusili pomocí pytlů, které jim navlékli na hlavu. Dětem byl určen pytel jutový, dospělým pytel umělohmotný.

PŮST

Hlad. Každý ho zná a nikdo ho nemá rád. Nikoho, kdo by měl tedy neznám. Smrt hladem a žízní to je krutost! Koho to mohlo napadnout - vzít člověku jeho potřebu, nutnost...? Nedostatkem jídla umíralo v nacistických koncentračních táborech mnoho lidí. Kolik? Desítky? Stovky? Tisíce? A kolik jich bylo umučených dříve, ve starověku...?
Otázky, otázky... Odpovědi neznám. A zřejmě mi bude líp, když ani nebudu.
Jakže se dá usmrtit hladem? Různými způsoby. Byla například vynalezena „maska hladu", z které odsouzenci trčel do úst železný jazýček, jenž jej nutil dýchat. Řadu dlouhých dní pak byl odsouzený připoután k trámu, ke zdi ... dokud nenastala smrt. A nebo „hruška úzkosti"! Tento vynález, podobný hrušce, se objevil v 16. století. Díky pružině, či šroubu se hruška rozevřela a zaplnila ústa trestaného, který pak nemohl mluvit ani jíst. Některé typy těchto hrušek měly ještě ostré hroty, které pak poranily hrdlo - ale i konečník, či vagínu - protože hruška se používala i k trestání sodomie či cizoložství.
V Africe přivazovali zločince k těle oběti, z čehož si pak vzala příklad Francie. Kde k sobě během náboženských válek byli přivazováni dva katolíci, kteří buď umírali hladem nebo se snažili jíst se mezi sebou. V Barmě a Indii se odsouzenému lilo do úst roztavené olovo.
Trestu mnohdy předcházela opulentní hostina, která pak samozřejmě mnohem zvyšovala utrpení trestance. Jsou známy i případy, ve kterých je odsouzenci po vydatné hostině podvázána močová trubice. Smrt nastává v důsledku prasknutí močového měchýře. Tímto trestem se rád bavil císař Tiberius. V Persii to činili obdobně - oběti podali velké množství jídla, poté mu ucpali konečník, aby shnil se svými výkaly. Tím se inspirovali Španělští republikáni - ti zalévali svým zajatcům konečníky betonem.
Kolem roku 1975 byli v Angole vězni podezřelí ze členství v hnutí bojující proti vládnoucí skupině MPLA zavíráni do maličkatých místnůstek. Samozřejmě bez jídla a pití.

Už v antickém Řecku, Orientě či Asii byla známa klec. Její „rozmach" je znám až ve střední Evropě, kde byla vyhrazena především duchovním. Tento trest nezahrnoval pouze smrt hladem a žízní, ale také šílenou ostudu - odsouzený byl totiž na očích všemu obyvatelstvu, které na něj často házelo kamení. Smrt, která mohla trvat i několik týdnů urychlovalo samozřejmě i roční období. Po smrti byla mrtvola v kleci ponechána dokud se úplně nerozpadla. Klece byly rozličných tvarů a nesloužily pouze k smrti, ale byly také prostředkem nátlaku. Zvláště oblíbený byl tento trest ve Španělsku a Itálii.

Dalším způsobem, jak člověka nechat zemřít hlady je zazdění. Být odsouzen k zazdění ovšem také znamenalo být odsouzen k zapomenutí. Trestanec umíral nejen hladem a žízní, ale také nedostatkem vzduchu, snad i mizerným psychickým stavem. Přeci jen, být odsouzen k pobytu mezi čtyřmi stěnami, trpět při tom hladem a žízní - docela dobrý důvod k zešílení, nemyslíte? Trest je znám již z antického Řecka, vzpomeňte na Antigonu! Inkviziční tribunály v Evropě k tomuto trestu začaly odsuzovat zhruba od 16. století.

SMRTELNÝ PÁD

Být odsouzen k tomuto trestu, znamená být shozen z nějakého vyvýšeného místa. Místa dopadu už byla různá - v Římě shazovali zrádce, svůdce a zloděje na skaliska, v Egyptě dopadl odsouzený mezi posvátné krokodýli, na kůly v zemi byl shozen perský trestanec, do vody dopadl odsouzenec v Mexiku nebo to byly píky a halapartny. Svržení odsouzence bylo často předmětem zábavy. Renesance tohoto trestu proběhla za války v Alžírsku a ve Vietnamu, kdy zajatci odmítli vypovídat, a tak byli vyhozeni z letícího vrtulníku.