PROŘÍZNUTÍ HRDLA

Proříznutí hrdla byla specialita Římanů, zvaná také „římská spravedlnost". Tento trest byl používán zejména při mimosoudních hromadných popravách, při usmrcování gladiátorů či křesťanů.
Trest spočívá v proříznutí hrdla. Nedochází však k oddělení hlavy od těla, jako při stětí. Příčina smrti je však totožná - nastává vykrvácením. Pomalé proříznutí byl zvláštní trest.
Tímto hromadným usmrcováním například začíná příběh Ježíše Krista, kdy Herodes Veliký přikázal pobít všechny dvouleté a mladší děti v okolí Betléma. Včetně vlastního syna! Podobně byly zabity i Anežka Římská či Lucie se Syrakus. Obě byly později svatořečeny.
V důsledku různých změn druhů mečů tento trest pozvolna upadal v zapomnění.
S proříznutím hrdla se ale také setkáváme u středoamerických indiánů a primitivních afrických i asijských národů, které jej používali jako součást svých rituálních obřadů.
V Evropě se tento trest nikdy samostatně nevyskytoval. Objevoval se vždy jen jako ztížení jiného trestu.

Mezi léty 1975 a 1978 došlo v Kambodži k velkému usmrcování. Rudí Khmerové při masakrech využívali i proříznutí hrdla. Tuto hrůzu zdokonalili tak, že po hrdle odsouzeného pomalu přejížděli ostrými palmovými listy.

ROZPÁRÁNÍ BŘICHA

Při trestu rozpáráním je odsouzenci v plném vědomí vražena do břicha zbraň. Ta mu (pomalu či rychle) proniká až do útrob. V Persii tímto trest nekončil. Kati pokračovali tak, že z břicha vyndali asi 6 až 8 metrů střev. Podobně byl ve 4. století umučen biskup Erasmus. Ten byl však nakonec ještě rozčtvrcen. Za francouzských náboženských válek takto protestanti trestali katolíky.
Možná vám něco říká slovo «harakiri». Harakiri je způsob usmrcení, které má vrátit čest či prokázat věrnost. Tato poprava (způsob sebevraždy) se objevuje výhradně v Japonsku a má mnoho verzí. Jedná se o zdlouhavý a komplikovaný obřad, kterému obvykle předchází hostina a meditace. Je známá již od 12. století, přijata justicí byla až ve století 15. Dnes je harakiri japonskými zákony zakázáno, běžně se však provádí.
Ti jedinci, kteří dokázali takto mučit sama sebe opravdu zaslouží úctu. Nedokážu si představit žádného Evropana (natož Američana), který by tomuto dokázal podstoupit. Rozdíl kultur přeci jen hraje velkou roli v našich životech a jak je možno vidět, dokonce i ve způsobu smrti.

NARAŽENÍ NA KŮL

Dokážete si představit, že máte v těle jeden obrovský, silný kůl...? Při čtení této kapitoly v knize Historie trestu smrti jsem se o to snažila... Víceméně to přišlo samo, když jsem tuto kapitolu četla poněkolikáté. Způsob smrti naražením na kůl je opravdu drsný...
Co se týče techniky, není myslím, co k vysvětlování. Odsouzenec je naražen na kůl, nejčastěji řitním otvorem, který je buďto namazán nebo proříznut, aby kůl mohl snadněji projít. Kůl také mohl být vražen do břicha a vyjít v podpaždí. To ale nebylo příliš obvyklé. Nejčastější bylo naražení tyče zhruba „jen" 50 až 60 centimetrů do řitního otvoru a poté (podle vynesení rozsudku) byla tyč zasazena do země. Kůl poté samozřejmě v odsouzencově těle pronikal dál a dál, ale smrt mohla přijít až po několika dnech. U dívek hrozilo i nasazení kůlu vagínou. Tyče se používali různé. Jak špičaté, které ničily trestancovy vnitřnosti, proto byla smrt obyčejně rychlejší. Tak tyče zaoblené. Číňané dokázali tento trest ještě zúročit - do těla nejprve zavedli dutý bambus, jenž pak usnadnil zaražení rozžhavené tyče.
Tento trest byl znám zřejmě po celém světě. Nejhojněji byl asi využíván orientálními národy, které ho využívali zejména k zastrašení. Nebylo nic zvláštního na tom, že okolo hradeb byly zasazeny tyče s napíchnutými trpícími...