Eddické písně

Jejich tvůrci byli skandinávští Severogermáni a zachovaly se nám díky písemným zápisům Islanďanů z 13. století, tedy z doby vrcholného středověku. Obsah písní je pohanský a ústní verze většiny z nich vznikla v předkřesťanské éře. Křesťanství prosadili ve Skandinávii králové ke konci 10. stol. avšak pohanství nebylo mezi lidmi rázem vymýceno. Ještě déle zůstávaly existující písně v paměti lidí, kteří měli zálibu ve výtvorech předků a rádi se jimi bavili.

Pustý ostrov v Atlantiku osídlili v průběhu 50 let zhruba do roku 930 svobodní sedláci a vikingové převážně z Norska. Nejsilnější emigrační vlna nastala zřejmě koncem 9. stol., poté co král Harald Krásnovlasý zvítězil v bitvě u Havrsfjordu nad ostatními králi a pokoušel se o sjednoceni a feudalizaci Norska.

Hlavní zásluha o písemné dochování a pochopení poetiky skaldského a eddického básnictví připadá islandskému velmoži, politikovi a dějepisci Snorrimu Sturlusonovi (1178? – 1241). Tento všestranný muž napsal kolem roku 1220 knihu s názvem Edda. Význam slova „edda“ je „prabába“. V případě dané knihy bylo možná použito v přeneseném slova smyslu /prazáklad“ básnického umění.

Mytologické písně mají oproti hrdinským velkou cenu také proto, že se u jiných Germánů vůbec nevyskytují, a nemáme ani doklady o tom, že u nich existovaly. Materiál z Eddy se proto stal pramenem zkoumání germánské mytologie jak takové i ve studiích o mytologii obecně. O eddických písních platí ovšem to, co bylo řečeno v úvodu: jsou výtvorem skandinávských Germánů, konkrétně Norů a Islanďanů a než byly zapsány, prošly dlouhým procesem ústního přetváření, který probíhal ještě dlouho v křesťanském období. Obsahují mnoho vrstev, z nichž sice vysvítá základní pohanské představa o světě a jeho chodu, ale jednotlivé mýty z nich musíme pracně dobývat.

Zvláštní postavení zaujímají dvě nejslavnější písně, Vědmina věštba a Výroky vysokého. Vědmina věštba je vlastně spojením obou typů básní: vědma vypráví souvislou historii stvoření a zániku světa, avšak tento příběh se stává ze své podstaty rámcem pro vyslovení nejrůznějších vědomostí o světě bohů. Výroky vysokého jsou jedinou „světskou“ písní mezi mytologickými a vznikly zřejmě spojením více básní a zlomků. Převážná část přináší praktickou životní moudrost lidí, ale místy probleskují i kratičké mýty jako příklady k radám do života. K zařazení mezi mytologické písně ji opravňuje fakt, že cela báseň je jakoby vložena do úst Vysokého tj. Ódina, jak vyplývá z její poslední strofy.

O existenci hrdinských písní máme - na rozdíl od mytologických – doklady i u ostatních Germánů a nejen u nich. Vlastní je i Indové, Řekové, Římané, Francouzi, Slované apod. Zatímco mytologické písně vycházejí z mýtů, hrdinské básnictví se zkoumá v souvislosti s pověstí. Základem pověsti jsou nějaké historické události, jejichž aktéři se stali pro následující generace hrdiny. Někteří badatelé vidí v pověstech stylizovanou historickou tradici, soustředěnou na lidské osudy a psychiku hrdinů, druzí mýty a archetypálních prasituacích, naroubované na historické postavy, třetí pohádky obohacené o tragický element. V germánském světě se pověst dochovala pouze v básnické podobě kratších písní, určených k ústnímu přednesu, nebo rozsáhlých knižních eposů (Beowulf, Píseň o Nibelunzích).

Dochované hrdinské písně nám dávají nahlédnout do archaického světa bojovníků. Z jeho etiky vyvěrají ctnosti hrdinů: tělesné zdatnost, chytrost, neohroženost, pohrdání smrtí, bezpodmíněná věrnost knížeti a druhům, hájení cti vlastní i cti rodu. Souhrn toho všechno představuje hrdinský ideál. Stejně jako muž ho vyznávají i ženy, třebaže mají na bojích s protivníky menší podíl a někdy naříkají, že naplnění ideálu je vrhá do neštěstí. Ženy jsou obdařeny schopnostmi dohlédnout do budoucnosti a předvídat osud. Osud hrdinů je vždy tragický a je završen smrtí v boji.