Již při svém prvním pobytu v Japonsku v roce 1990 jsem začal pociťovat touhu podělit se o svá poznání z oblasti japonského šermu i s těmi, kteří nikdy nedrželi, ani nebudou držet meč v ruce. Vždyť informace, které získáme, naše poznání, názory, ale též předměty, kupříkladu japonský meč, který jsem dostal od svého učitele, pana Jasumiči Ogino, jsou nám pouze propůjčeny – na dobu našeho života.
Rozhlíží se na prahu dveří a neznáma. Víří zde spirála chaosu v černé tmě, která se změní v modrou a postupem času v šedivě bílou. Zrak se zaostří a běžný člověk by snad viděl prázdno mizící. Místo chaosu krajina se objeví, zima zde panuje, mráz štípe do tváří a pomalu padají vločky sněhu. Muž v černém se podívá opět na své hodinky, povytáhne seřizovací kolečko a posune velkou ručičku na obrázek mezi čísly, pokud tam kdy obrázek byl. Vše v krajině za dveřmi se zastaví, čas přestane existovat, stejně jako prostor. Během neuvěřitelného okamžiku, který snad rozum nikdy nepochopí, objeví se prázdná bílá místnost. Další skok a místnost bílá mění se v obyčejnou, plnou stolů, hovořících lidí, kteří přichází a odchází, usedají a zvedají se od stolů, od baru.
,,Tehdy začal můj příběh, nebo můj konec ? Sám nevím, jediné na co si pamatuji je, že jsem se zřejmě tehdy vydal špatnou cestou, někdo mi snad poradil ten směr a byl tvůrcem mé budoucnosti, mé největší a zřejmě i poslední velké bitvy, která mne nyní čeká.
Toto je tedy příběh, který jsem prožil a nyní nevím co bude dál, ale začnu od začátku. Snad bude varováním pro příští nebo návod pro jiné, jak ztratit duši …‘‘
V knihovně 
