Seděl na pohovce. Ladila se starým nábytkem, který měl své dny už dávno za sebou. Klidně dýchal, dlaně na kolenou. Už léta dělal vše klidně. Tma se po pokoji rozvalovala jako děvka v posteli, kterou nevlastní. Pozoroval odlesky světla, jenž se snažily přežít cestu skrze ušmudlané okenní tabulky. Vůbec nepomáhalo, když kapky deště netušící, že v letu vypadají jako stříbrné jehlice, končily svou bídnou existenci na okenním skle. Déšť v této městské oblasti moc čistý nebyl. Spíše připomínal nemrznoucí směs do automobilu, kterou někdo omylem vypil a potom vyzvracel. Slyšel kroky na chodbě. Ostatně - jako každý den v tuto nudnou pozdní hodinu. Asi jeden s těch lidí, co je ještě neomrzelo chodit do práce. Nikdy nikoho nepotkal. Stará cihlová budova měla sedm pater, on bydlel ve třetím podlaží. Bůh ví, proč každé poschodí mělo jinou barvu interiéru, včetně bytů. Tedy minimálně toho jeho, protože jiný nikdy neviděl. Narozdíl od přízemí, které bylo celé červené, jeho poschodí mělo oranžovou barvu. Stěny vypadaly, jakoby právě prodělávaly těžkou kožní nemoc. Nikdy nemyslel na sousedy, které nikdy neviděl. Nebylo to nutné. i nájem se platil - ostatně jako vše - cybernetem.
Upřel pohled k pravému rohu místnosti, kde měl své vybavení. Ve zdi byly také dveře, které se již několik let marně domáhaly jeho pozornosti. Nikdy je neotevřel. Možná tam byla další místnost jeho bytu, nebo vstup do jiného vesmíru, nebo něco podobně nezajímavého. Mnohem zajímavější, vlastně jediná zajímavá věc o které věděl, byla jeho neurostimulační souprava od Cybertechu. Chvíle, kdy nebyl připojen do sítě, byly utrpením. Vlastně kterákoliv chvíle, kdy byl jen sám se sebou, se stávala nesnesitelnou. Přišoural se k počítači, nasadil elegantně stříbrný vizor, který vypadal jako sluneční brýle a po stranách ho zdobilo černé logo Cybertechu. Vstupní procedura byla banalita od té doby, co byly ve vizorech zabudovány snímače oka. Kráčel krásnou zahradou a na tváři vnímal lehký vánek. Cesta byla vysypaná zlatým pískem a slunce příjemně hřálo. Vůně květin byla opojná a pod stromy, lemujícími cestu k jeho domovské WWW kvetly nádhernými květy různé keře. Všiml si že textura na některých stromech vypadá nepřirozeně a že by to měl opravit. Byl specialista na grafiku a síťové technologie. Jenže dnes ho čekal jiný úkol.
Když přicházel k vstupní bráně, u fontány se objevila dívka v modrých mini bikinách. To ho popudilo. Podle smlouvy v této sekci neměly být žádné reklamy. Dnes měl opravdu jiné starosti a tak jen zapnul filtr a pokračoval dál. Když došel k bráně, přepnul systém do servisního režimu. Ucítil slabé vibrace a další věci nebyly v pořádku. Vůbec nic nebylo v pořádku...

Někomu se podařilo dostat do jeho systému přes všechna šifrovací opatření. Něco takového bylo skoro nemožné a hlavně to nemělo žádný význam. Celý obsah jeho soukromého WWW prostoru neobsahoval pro nikoho cenné informace. Dokonce ani pro konkurenci. Zásah nebyl nijak destruktivní. Spíše to vypadalo, jako by si někdo jen pohrával. Hlavně ty modré květy. V životě takové neviděl. Co to mělo znamenat? Ať se to povedlo komukoliv, určitě nešlo o amatéra. Nikdy nebyl vyznavačem konspiračních teorií, ale něco takového v něm probudilo paranoiu. Na konci zahrady si všiml rybníčku. Ano, i v něm rostly neznámé modré vodní květy. Neměl čas teď pátrat po všech změnách, důležitější byla práce. Ta přinášela tolik potřebné kredity. Za ně si mohl pořídit téměř vše. Že ne úplně vše, na to dávno zapomněl, tak jako většina lidí. Opustil svůj soukromý sektor a vydal se do veřejné arény, kde se měl setkat s Krutosem. Krutos byl už dlouhou dobu jediný člověk, tedy pokud to byl člověk a ne se kterým udržoval pravidelný kontakt. V Aréně bylo jistě mnoho lidí, ale přes zapnutý filtr je neviděl. Krutos seděl na lavičce bizarního tvaru a četl noviny.
"Ahoj Krutosi !"
"Lormane, mám špatné zprávy," odpověděl Krutos a dál se věnoval nějakým číslům.
"Jsi můj pracovní agent a vždy jsi pro mě dokázal najít dobrý kšeft."
"Jsem, ale několik posledních zákazníků si stěžovalo na neautorizované změny. O žádné modré květy se neprosili. Buď rád, že to nedají k soudu. A teď mě omluv, mám jiné věci na práci."
Po Krutovi zbyl jen nápis logout. Náhle pocítil nevolnost a zatočila se mu hlava. Co se to sakra děje ? Nikdy se nic takového nestalo, nikdy. Kontrola kreditů na účtu ho trochu uklidnila. Dost na to, aby měl čas řešit situaci.
Byla už pozdní noc. Ležel na své pohovce a nemohl usnout. V hlavě měl kaleidoskop myšlenek, které do sebe nijak nezapadaly. Téměř v polospánku viděl dívku, které nese kytici zvláštních modrých květů. Byl členem asociace uživatelů cybernetu, kterou založila firma Cybertech a tak věřil že se vše urovná. Více ho trápila bezmocnost kterou pociťoval. Někdo si zahrával způsobem, který se hodil možná do špatného románu, ale určitě ne do jeho života. Měl rád status quo. A aby ho chtěla vyšachovat konkurence, na to byl příliš bezvýznamný. Také ten, kdo měl takové schopnosti, určitě neměl něco takového zapotřebí. Absurditu toho všeho podtrhoval způsob provedení. Modré květy. Modré květy. Květy. S touto myšlenkou se mu podařilo usnout.
Ráno. Ano, ráno bylo synonymem utrpení. Exhumace, porod, kataklyzmatický návrat do existence. Ta chvíle, kdy začínal další den bytí, byla s krutou pravidelností nesnesitelná. Tělo i mysl se bránily tak urputně, že někdy vstal až kolem oběda. Ten den se rozhodl podniknout nezbytnou výpravu do ulic. V lednici zbytky jídla právě zakládaly vlastní civilizaci. Rozhodl se jim v tom zabránit. Ne, že by mu na tom tolik záleželo, ale vlastnictví bakteriologických zbraní byl trestný čin.

Zíral na bezpečnostní dveře svého bytu. Drze se domáhaly otevření. Vyzývavě mlčely a čekaly až se konečně rozhodne jít ven. Překročil Bezdomovce, který mohl být podle pachu klidně dávno mrtvý a vešel do ulice.
Studený vítr šlehal do tváře a cosi skoro jako déšť ho nutilo rychle pohybovat víčky. Prošel úzkými uličkami kolem asijského bistra. Chřtán vchodu do metra ho spolkl, aniž by znalecky pokýval hlavou nad znamenitostí sousta. V přestupní stanici prošel kolem stánku s květinami. Všiml si ho vlastně poprvé. Závan vzduchu přinesl cosi jako vůni, kterou kořenila přítomnost blízkých záchodků. Myšlenka na modrý květ ho pošimrala v zátylku, tak jemně, že si ji vlastně nevšiml. Souprava podzemní rychlodráhy opět dětinsky předváděla co umí a průvanem rozvířila smetí s odpadky na nástupišti. Seděl v poloprázdném vagónu a nechal se hypnotizovat stroboskopickým osvětlením špatně fungujících zářivek. Z letargie ho probral až hlas, chroptící z reproduktoru: "Fearmelova". Prošel kolem skladů a zamířil k bytu svého známého.
"Jane!"
"Je docela zvláštní tě vidět po tolika letech na živo."
Janův byt vypadal jako bleší trh po útoku mimozemské legie. Uprostřed chaosu trůnilo staré fialové křeslo, kterému se, spíš méně než více, dařilo pojmout Janovo objemné tělo. Všude bylo plno přístrojů. Jan se živil různými ilegálními aktivitami. Většinou šlo o padělky čipů totožnosti.
"Co se stalo tak hrozného, že tě to donutilo pohnout tou tvou seschlou prdelí?" řekl Jan svým vysoko položeným hlasem.
"Hmm, to co mi tu vyprávíš je pěkná ptákovina. Kdo by dělal takovou hloupost. Dobrá, chceš po mě napíchnout komunikaci do centra, abys mohl nalíčit past pro případ, že se tvůj šprýmař rozhodne vrátit. To je ovšem kriminální čin a bude to pro tebe pekelně drahé, když vidím jak ti na tom záleží. Asi už měkneš... Kam se poděl tvůj obličej hráče pokeru?"
Zmije cukající se v posmrtné křeči, tam kde jiní lidé mají ústa, byla Janovou variací na téma úsměv. Oblíbený způsob, kterým ukončoval rozhovor.
"Jane, jsi darebák a to se mi na tobě líbí. Člověk ví, co od tebe může čekat."
S těmito slovy vyšel z Janova špinavého bytu.
Nakupovat v centru potravin bylo docela nudné a málo kdo si nenechal vozit potraviny přímo do domu. S velkou taškou a klidnou myslí pospíchal domů. Když ho metro vyplivlo na ulici, vůbec už nepršelo. Těšil se na odhalení toho tajemného šprýmaře. Ano, určitě to byl jen neškodný vtip. Dokonce měl cosi jako veselou náladu a vše mu teď připadalo jen jako drobný žert, epizoda, na kterou brzy zapomene. I bezdomovec se někam odplazil. Otevřel mechanickým klíčem první zámek a pak zadal ještě sadu kódů od bezpečnostního sytému, hlídajícího byt. Rozsvítil světlo a namodralé šero podvečera se odplazilo do neznáma. Cestou domů promyslel základní princip bezpečnostních opatření a elektronické pasti, kterou chtěl použít. Zcela zabrán do logických vztahů složitostí sítě, vybalil nákup na kuchyňskou linku a zapnul kávovar. Brblání lednice mu připomnělo, že některé komponenty nákupu patří do chladna. Lednice už nebyla klonatoriem malinkatých příšer. Před odchodem použil desinfekci a tak se z ní stala znovu starostlivá skříňka, chránící mňamózní poklady. Zcela uvolněným tahem ruky otevřel její dveře. V tom pohybu byl znát letitý grif, uplatňovaný především při hledání piva po nekonečných flámech, v dobách před vznikem cybernetu. Kdyby s ním v té místnosti někdo byl, stal by se svědkem dokonalého zkoprnění. Ticho mezi jedním a druhým úderem srdce je nekonečně dlouhá doba. Záda mu zmrzla ocelovým chladem a to bez jakékoliv asistence chladničky. Myriády vesmírů stihly vzniknout a zaniknout, než přišel další úder jeho srdce. Zvuky se v čase rozplizly jako housenka přejetá rychlovlakem. Svět kolem se roztočil takovou rychlostí, že všechny pouťové atrakce mohou jen blednout závistí. To co uviděl, jeho mozek rozložilo na subatomární částice a znovu složilo v nějaké ne zrovna povedené kombinaci. Kaskáda pocitů, která se jako uragán přehnala nad pouští jeho duše, zpomalila u takových definicí, jako je hrůza, děs, až nakonec pozbyla svou intenzitu. Chvíli se mu chtělo brečet, ale protože nevěděl jak se to dělá, zůstal nakonec jen němý úžas. Viděl sám sebe, jak bere do rukou čerstvý, opojně vonící, překrásný, naprosto neznámý modrý květ.

Vítr mu čechral dlouhé vlasy stažené do culíku. Kůň, na kterém tryskem před malou chvílí rozřízl krajinu duhových vodopádů, si odfrkl. Seskočil ze sedla a vedl svého červeného oře za uzdu ke stromu. Na obloze svítily dva měsíce, jeden s prstencem a druhý podobný tomu, jak ho důvěrně znají básníci již po staletí, jen trošku větší. Blížil se k místu, kde se krajina rozhodla spáchat sebevraždu a kam podle pravidel tohoto světa, který sám pomáhal vytvářet, mohl jedině po svých. Prý snad existují cheaty, ale ty nikdy nepoužil. Skleněná těla racků vrhala odlesky paprsků na mechem porostlý povrch skal. Těšil se na okamžik, kdy se vrhne po hlavě dolů a užije si ten osvobozující pocit dokonalé volnosti. Nikdy dříve nevyhledával adrenalinové zážitky. Teď byl bezradný a tak se rozhodl, že když už má přijít o rozum, udělá to sám, pokud možno příjemným způsobem. Stál na hraně útesu. Sledoval, jak stříbrná voda z jezírka plného různobarevných průhledných oblázků, předvádí svou odvahu a vrhá se po hlavě do propasti, aby tak inspirovala nově příchozího. Naklonil se nad okraj, aby mu zrak mohl potvrdit, že propast opravdu nemá dno, jak ostatně věděl z manuálu. Zhluboka se nadechl a skočil. Čas přestal existovat a zbylo jen TEĎ. Na všechny jeho smysly zaútočila armáda pocitů. Jeden z nich proměnil jeho tělo v písek, další ho odvál kamsi do neznáma. V téže chvíli rozum dospěl k závěru, že je také jen člověk a odběhl někam na pivo. To co zůstalo, byl jen on sám. Jediný opravdový bod skutečna zbavený všech zbytečností. Kdesi uvnitř sama sebe, snad úplně na dně ucítil teplo. Pozoroval jak se rozšiřuje a jak ho naplňuje. Cítil se všemocný a neporazitelný.
Ve chvíli, kdy se probral z té malé smrti, noc už spolykala většinu svého denního přídělu. Tohle měl podniknout už dávno. Na monitoru blikal příchozí mail. Krutos posílal specifikace nové zakázky a tak se vše vracelo do starých kolejí. Odeslal potvrzení a začal pracovat na promyšleném systému, který měl odhalit příští aktivity neznámého vyznavače tajemných modrých květů. Rozhodl se nic neponechat náhodě i když se celá akce, hlavně díky Janovi prodraží. Bohu-žel Jan byl jediný člověk, který mohl obstarat přístup na hlavní uzly v síti. Jiný způsob jak vystopovat tajemného neznámého neexistoval. Uvědomil si, že onen neznámý nemusí být moc daleko, když byl v jeho bytě. Rozhodl se zjistit za každou cenu, o co mu vlastně jde. Chvíli pozoroval tu zvláštní věc a pak květ zabalil do celofánu. Ráno opět půjde ven, aby mohl navštívit městskou botanickou zahradu, bylo napsáno na cedulce, kterou mávala jeho poslední myšlenka. Smažená vejce na něj vyčítavě zírala z talíře, jako by se ho snažila obvinit z kanibalismu. Oslepil je kečupem a pro jistotu přidal sůl s pepřem.
Svítilo slunce a po obloze se proháněly bílé chomáče monstrózních zvířat. Studený vítr přinášel podzimní pach hniloby do města plného smogu. Stejně jako opilec, snažící se dostat domů, marně hledal v ulicích správný směr. Botanické centrum bylo ještě zavřené. Musel chvíli čekat, než se hlavní dveře se zívnutím otevřely.
"Pokud opravdu chcete průvodce našimi skleníky, musíte si koupit 10 vstupenek. Jinak je mi líto," kategoricky prohlásil zřízenec. Zaplatil u terminálu požadovanou částku a dvě hodiny se nechal vodit mezi zachráněnými ukázkami flóry. Nakonec to nevydržel a ukázal zabalený květ svému průvodci se slovy: "Mám problém, mohl byste se na tohle prosím podívat ?" "Ano skutečně máte problém pane,". vyštěkl starý průvodce.
„Tady ne, pojďme raději do knihovny" Prošli dlouhou prosklenou chodbou, která připojovala jeden ze skleníků k hlavní budově.
"Proboha chlape, kde jste to vzal? Víte že byste se mohl dostat i do vězení? Tohle je jedna z nejvzácnějších rostlin, kterou jsem kdy viděl. Musím se podívat do atlasu, abychom měli jistotu. Ano zde to je, podívejte se sám," a položil velkou knihu na stůl. Přistoupil a nahlédl do knihy:
Nymphaea caerulea - Leknín modrý, oválné, štítnaté, nepravidelně zubaté listy o průměru 12-15 cm, které mají na spodní straně charakteristické purpurové skvrny. Otvírají se pouze třikrát, a to vždy odpoledne. Korunní plátky jsou ostře kopinaté a jejich počet se pohybuje mezi 14 až 20. Květ obsahuje více než 50 tyčinek. Rostlina obsahuje velké množství neznámých látek, izolovat se zatím podařilo jen apomorfin, nuciferin a nornuciferin.
Když odpoledne seděl doma na pohovce a pozoroval modrý květ, v hlavě si přehrával celý rozhovor z knihovny. Jako by místo mozku měl přeskakující gramofon. Pokud nejbližší výskyt je kdesi v Egyptě, jak se sakra dostal do mé lednice? Nic z toho nedávalo smysl. Z úvah ho probralo zvonění telefonu.
Zvonění telefonu! Ano skutečně zvonění toho Bellova zázraku. Na tom by nebylo nic moc divného, kdyby doma nějaký telefon měl. Když si to uvědomil řinčení se ozvalo už potřetí. Začal hledat zdroj toho zvuku, vycházel zpoza zavřených dveří jeho nepoužívaného pokoje. Vzal za kliku a otevřel. V místnosti na malém stolku snaživě vyzváněl telefonní přístroj, co mu síly stačily. Telefon by se chudák asi zalkl, kdyby jako v transu nezvedl sluchátko a řekl: „Haló?"