Asi už podle názvu se dá vytušit, o jaký projekt tu půjde...nechme mluvit samotného Mika: "Nejrannější vzpomínky z dětství, které mám, patří tomu, jak můj otec zpívá. Zpívá na koncertech, zpívá doma, v restauraci, s přáteli, stále jen Belcanto všude kolem ..." V devíti letech začal Mike sám hrát na klavír a později, už v okouzlení jazzem, všiml si, že mnoho jazzových skladeb se prolíná a vzájemně inspiruje světem muzikálových melodií, od těch pak zase zpátky k áriím a neapolským písním je jen krůček. A tak zřejmě pod vlivem těchto skutečností přivedl k životu tento projekt.

Opera meets jazz je již druhým takovým albem v pořadí, první je Plays Belcanto s obdobným obsahem. Nebudu zde mluvit o jednotlivých skladbách, ačkoli jsou slavné a překvapivě zpracované. Když se podíváte na obal, možná Vám názvy nic neřeknou, ale když se zaposloucháte, zjistíte, že většinu z těch skladeb byste popsali nějak jako: "To znám, určitě už jsem to někdy slyšel(a), jen nevím...ale znám to ..." Je zde zastoupen Puccini s Toscou, Gianni Schicchi a nezbytnou Nessun dorma z Turandot, George Bizet se svou osudovou Carmen a pár dalších veleslavných  árií belcanto.

A co do zpracování...nu, mohlo by se tu napsat učené pojednání, jak si del Ferro pohrál s rytmem a strukturou melodií, jak je to místy hravé a místy už úplný jazz, ale možná by to bylo jen mlácení prázdné slámy. Hudba se má poslouchat a slyšet. Za sebe můžu říci, že dojem, který z toho alba mám, je nejblíže představě scény z kvalitního baru, kde malý soubor hraje slavné melodie ve vlastní úpravě, ale není to jen "barovka", je z těch melodií slyšet láska a úcta, se kterou se jejich interpret doslova mazlí s každou z nich. Je to slyšitelně srdeční záležitost a to dělá z této hudby něco mimořádného.

Ona ta "kapela v pozadí" je také něco velmi výjimečného co do obsazení...Frans van der Hoeven na basu a Roy Dackus na bicí, sóla hostujících Tootse Thielemanse na harmoniku v Pucciniho áriích (Mio Babbino caro je pro mne v jeho podání jímavější, než by ho zazpíval sám Caruso :-) ), obdobně  Richard Galiano na bandoneon a akordeon. A Mikův klavír místy určuje, co se bude dít, jindy zas jen dokresluje atmosféru, hladí i vyvolá úsměv, laská duši posluchače od prvních do posledních tónů.

Osobní setkání

Závěrem dovolte pár slov o mé vlastní zkušenosti. Asi bych jen těžko přišla na tuhle výjimečnost, kdybych jako každoročně nenavštívila ústecký Jazz&Blues festival (více informací o tomto ročníku zde http://web.usti-nl.cz/jazzfest/ ), kde Jozef "Dodo" Šošoka jako pokaždé přivezl své přátele z řad špičkových muzikantů, takže vedle Mika del Ferro s ním vystoupil i skvělý kontrabasista Aladár Pege a kytarista Matthew Mitchell.

Zážitky z tohoto koncertu a z umění těch ostatních by vydaly na samostatnou recenzi, ale pokud jde o Mika del Ferro - je to milý člověk s chlapeckým úsměvem, a tu lásku a pozornost, kterou věnuje každému tónu, na něm prostě vidíte. Tedy pokud budete mít příležitost, nenechte si ujít !

pianoforte