V mé duši je mír. Mám nemnohá přání: skromnou chaloupku s doškovou střechou, ale dobrým ložem, dobré jídlo, mléko a máslo, dočista čerstvé květiny za oknem, přede dveřmi pár krásných stromů, a kdyby mne Pán Bůh chtěl učinit dokonale šťastným, dopřál by mi zažít tu radost, že na těch stromech bude viset nějakých šest sedm mých nepřátel. S dojetím v srdci bych jim před jejich smrtí odpustil všechny nečestnosti, které na mně za života napáchali - musíme přece odpouštět svým nepřátelům, nikoli však dříve, než mají na krku provaz.
Partyzáni klečí na kolenou před vypálenou horskou osadou, kde ženy vyhrabují kosti z popela, je slyšet německý otčenáš, jeden z nich líbá stařeně boty a žadoní o odpuštění. A odpověď? "Ať vám, chlapci, odpustí Pán Bůh na nebesích." Odvrátí se pryč a nechá jej klečet.
Tak vypadá konec války ve filmu Smrt si říká Engelchen.
V šedesátých letech se lidé začali dívat na minulost i současnost jinak, kritičtěji a realističtěji. Slovenský spisovatel Ladislav Mňačko psal své knihy, které vyvolaly mnoho pobouření. Mimo jiné znal osobně mnohé komunistické pohlaváry, a tak o tom napsal knihu "Jak chutná moc". Když si odmyslíte dobové reálie, zjistíte, že je čtivá dosud, ona i moc chutná stále stejně, bohužel. Podle jiné jeho knihy byl i natočen tento film. V roce 1963 režiséři Kadár a Klos její námět převedli do černobílé podoby. Kadár a Klos - ano, to jsou ti, jejichž film Obchod na korze získal později Oskara. A na kvalitě filmu je to vidět.
Poslední dny války z pohledu partyzánského oddílu kdesi v Beskydech, ale i z pohledu prostých lidí žijících v horách. To je obsah tohoto filmu. Efektní divoké přestřelky neuvidíte, žádné zabíjení Němců po stovkách, speciální komanda. V našich luzích nežili Rambové. Značná část filmu nepřímo popisuje mezilidské vztahy, mezi partyzány a lidmi, kteří je ukrývají, mezi partyzány samotnými, charakterové vlastnosti těchto lidí, bez zbytečných iluzí a příkras - pokud je někdo sadista, je popsán jako sadista, pokud se mezi partyzány souloží, pak proč to tajit. Pokud je někdo zrádce, je třeba jej zabít. Bude tedy zabit. Ani vztah k Němcům není jednoznačný a černobílý. Ano, jsou to divní lidé, jak konstatuje ruský velitel partyzánů.
Partyzáni nejsou žádní hrdinové, ale ani zbabělci. Ovšem prchají před přesilou. "Byls někdy na honu? Tak teď aspoň víš, jak se cítí zajíc ..."
První polovina filmu je téměř celá věnována ženě - agentce, nasazené mezi Němce. Pracuje mezi nimi a má za úkol se jim plně věnovat. Co s ní bude po válce? "Každý bude muset před tebou smeknout!" "Promiň, že budu vulgární, ale za statečnost POD nepřítelem se medaile neudělují ..."
Tito amatéři války musí řešit situace, které neznají, které se učí za pochodu. Jak poznat, kdo je zrádce, když mluví česky a dívá se ti upřímně do očí? Po skutcích poznáte je .... Jenže to může být pozdě. Může být prolomena zásada "Mrtvý Němec, dobrý Němec"?
Je to drsný film, pokud je krutý, pak to cítím nikoli jako exhibici, ale jako popis toho, co se stalo, či mohlo v té době stát. Výborně navozuje pocit tehdejší doby, je zcela civilní, žádné vlající prapory, hymny, přísahy. Je to špinavý boj, špinavý se vším všudy.
Herecké projevy jsou vynikající, těžko někoho zvlášť chválit. Hlavním hrdinou a vypravěčem je Jan Kačer, podávající svůj standardní, tedy výborný, výkon. Hudba mě nezaujala, kamera je sice asi avantgardní, ale to nejdůležitější je atmosféra filmu. Atmosféra války i prvních poválečných dnů. Únava, strach, zoufalství, euforie, ale nikoli patos. Atmosféra partyzánského boje, který byl kdysi heroizován a dnes je zesměšňován. Atmosféra, které uvěříte.
Ono se to hezky kritizuje, od počítače, televize, piva či vína, z pohodlného křesílka. Ale tady se jednalo, pokud vynechám pár důstojníků, o normální lidi, jako já či Vy. Představte si, že tohle vše zahodíte a půjdete se brodit blátem do lesa, s rizikem, že Vás roztrhají psi Jagdkommanda nebo někdo střelí do čela. To především pánové. A představte si, dámy, že půjdete spolupracovat s nepřítelem jako hrdinka filmu. Svedli bychom to? Tak se raději podíváme na film.
Hradní fórum 
