Pochybuji, že něco je skutečně náhodné. Všechno, co se přihodí, je v podstatě
podobné člověku, kterému se to přihodí...událost se jaksi nevysvětlitelně
přizpůsobuje, mění se její jakost, aby se hodila pro povahu každého, s kým
souvisí...
Marně hrabu ve vzpomínkách. Snažím se vzpomenout, zda jsem někdy šmíroval. Ale myslím, že nikoliv. Snad jen náhodně ... člověk jde, zamyšlen, jak jinak, a najednou narazí. A zarazí se. Už je prostě příliš blízko. A objeví se známý leninský problém - co dělat? Když se dáte na tichý ústup, stačí šlápnout na větvičku a tichý se stane hlučným. No a když se snažíte dělat jako by nic, jste odhalen okamžitě. V obou připadech šmírák, v obou případech jde o pár facek.
Jsou mezi námi ovšem i jiní. Specialisté. Dalekohled, jídlo do zásoby, budík oznamující příchod sledované osoby. Při ruce telefon, aby bylo možno sledovanému objektu zavolat, ovšem beze slov, samozřejmě. Možná lehce zafunět. Tak to je náš hrdina.
Takovým představením začíná Krátký film o lásce (režisér Krzysztof Kieslowski).
Náš hrdina sleduje z okna jednoho paneláku okno druhého paneláku, v něm byt a v něm ženu. Je opravdu nechutný, včetně telefonátů. Včetně žárlivosti. Zavolá pohotovost plynařů, když se mu zdá, že se ta mrcha muchlá s tím chlapem poněkud příliš intimně ... Je to Šmírák. Je to dokonce dědičný Šmírák, jak se dozvíte. Jaký si k takovému typovi můžete vytvořit vztah? Jediné, co něm víme, je to, že žije v bytě u matky svého kamaráda, který není v Polsku, pracuje na poště a o rodiče nějakým způsobem přišel jako malý. Matka kamaráda ho má ráda a evidentně něco tuší.
Pak se ale vzchopí, bůh ví jak, a podaří se mu seznámit se s objektem sledování. Přizná se jí. Jí je přes třicet, jemu asi šestnáct. Příběh nabere úplně jiné tempo. Celý se projasní - na chvíli. V tu chvíli jsem si říkal - měl bych to každému doporučit, je to hnusné, ale plné optimismu.
Ovšem vše spěje svojí logikou dále, nehledá happyend. Ona s ním zamete, když to neudělala dřív. On to neunese a pokusí se o sebevraždu. ... A ona? Vidíte absurdní záběry, kdy sledovaná žena sama sleduje byt, ze kterého byla sledována, a hledá svého Šmíráka. Kdy zvedá telefon s nadějí, že uslyší jeho hlas nebo alespoň funění.
Je to skica. Skica jednoho, pokud ne zvráceného, potom velmi atypického vztahu. Načrtnutá lehkou a pevnou rukou. Především v prostředních partiích působí, přes šedivé prostředí, až krystalicky čistě, průzračně, sympaticky. Sledování a vzájemné sledování je leitmotivem filmu. Nesledují jenom oba hlavní hrdinové. Připojují se i další, vlastně i vy máte dojem, že jste voyeur.
Je to film o lásce? On to tvrdí. No, je hodně druhů lásek. Buďme shovívaví a nehodnoťme.
Ovšem na filmu, ne zcela uzavřeném, si nelze nepovšimnout ještě jedné věci. Hlavní hrdina vyrůstal v dětském domově, ve filmu se pohybuje pouze mezi ženami, a to v i práci, ženy jsou objektem jeho vášně i příčinou zhouby. Matka jeho přítele mu říká, že ať říkají ženy cokoli, právě muže jako on mají rády. V posledních záběrech filmu se schází matka přítele i sledovaná žena nad jeho postelí, když se vrátil z nemocnice, jedna ochraňující, druhá trpící. Jeho jediný kontakt se světem můžů je jedna rána pěstí, po které je ženami opečováván.
Tento film byl natočen před dvaceti lety, kdy jsme snad ani slovo feminismus neznali. Nevím, co vše chtěl autor tímto filmem říci. Ale mimo jiné popsal i muže žijícího v ženském světě.
