Rád jezdím taxíkem. Spousta taxíkářů, to jsou takové pojízdné informační stanice, bez přirážky k ceně. Víte, jako ty baby, co se ráno vyloží do okna a celý den pozorují dění na ulici. A všechno o každém vědí .... Je dobré se s nimi kamarádit.
Nesmíte jen věřit obecným řečem a zahraničním příručkám. Představte si ten podivný mikrosvět, ve kterém žijí. Denně jim do auta vleze spousta lidí, každý jiný, a všechny musí nějak přežít, nějak přetrpět; někdo je povýšený, někdo se chce vyzpovídat, někdo vyzvracet, někdo vás chce přepadnout, někdo neví, co chce .... A občas se přihodí maličkosti, které utkvějí v paměti.
Jim Jarmusch o tom natočil povídkový film Noc na Zemi. ----------------------------------------------------------------------------------------------------
Představte si, že ve stejnou hodinu na pěti místech na Zemi, v Los Angeles, New Yorku, Paříži, Římě a Helsinkách, vyjede na cestu pět taxíků. Tedy ve stejnou hodinu - spíše ve stejný okamžik, protože samozřejmě čas je všude jiný. V každém autě řidič (v jednom řidička), a různí cestující. V každém se odvíjí jiný, drobný příběh, jeden z mnoha.
V LA se lovkyně začínajících hvězd bílého plátna vrací domů vezená řidičkou, jejímž snem je stát se automechaničkou. V New Yorku první zákazník učí východoněmeckého emigranta americký černošský slang, a taky řízení taxíku. V Římě se zlotřilý taxíkář nutně potřebuje vyzpovídat biskupovi, ať už biskup chce nebo nechce. V Paříži taxíkář z Pobřeží Slonoviny veze slepou ženu na procházku k Seině. A v Helsinkách se taxíkem vrací domů z hospody několik opilců.
Je to inkoherentní? Ne. Každý z příběhů má různě odstupňovanou dávku humoru, vulgarity, vážnosti, melancholie, ztřeštěnosti. Ale co je spojuje, je vyjádření toho, že to, co vidíme na první pohled jako rozpor, může sbližovat, a že podobnost ještě neznamená shodu. I to, že naše politická korektnost má poněkud chabé základy, což platí i o jiných ceremoniáliích.
Co je horší? Být emigrantem z NDR v New Yorku, taxikářem, neumět řídit taxík a jmenovat se Helmut, nebo být černochem v New Yorku a jmenovat se Yo-Yo? Kdo může komu víc nadávat - černoch z Pobřeží Slonoviny slepé bělošce nebo slepá běloška černochu z Pobřeží Slonoviny, oba v Paříži?
"Myslel jsem, že slepí lidé nosí černé brýle", říká černý řidič pasažérce. "Ano? Nikdy jsem žádného slepce neviděla", odpovídá slepá cestující.
Film vám naznačí, že ani barva kůže ani společná opilost vás ještě nemusí nijak dát dohromady. Film vám ukáže, že dva krasavci v ušankách, kteří se vidí poprvé v životě a skoro si nerozumí, si rozumí vic, než byste řekli. A co když se dostane do konfliktu úcta k cirkvi, úcta k mrtvým a strach o živnost (tedy .. ehm... když máte v autě zesnulého preláta)? Co zvítězí? My katolíci jsme pragmatici ...
Film ovšem i napoví, že jsou věci, které nelze srovnávat. Své o tom vědí v Helsinkách, poslechněte si řidiče. Plyne z toho ale, že vše je relativní, že věci se porovnávat nedají? Nemyslím.
Parkinson popisoval různé druhy přijímacích zkoušek, mimo jiné i starou čínskou. Ta vycházela z moudré teze - není možné porovnat osoby se znalostmi z různých oborů - nepoznáte, zda je někdo lepší v jaderné fyzice než druhý v biologii. Obě budou proto zkoušeny z něčeho jiného. Proto uchazeči psali eseje o umění vládnout. Metoda se celkem osvědčovala, tedy s těmi výjimkami, kdy se zjistilo, že prospěli uchazeči, kteří nic jiného než eseje o umění vládnout neuměli. Důležitý byl ale onen převod na společného jmenovatele u všech.
Jarmusch nezkouší znalosti, ale také hledá společného jmenovatele. Odhazuje balast jako stát, národnost, jazyk a jeho znalost, znalost řízení vozidla, barva pleti, politický původ, náboženství, opilectví, dokonce zrak a čich. Myslím, že ho našel. Lidskost.
Hradní fórum 
