Před mnoha lety mě moji přátelé malíři používali jako etalon pro hodnocení svých obrazů. Etalon průměrného občana, nezasaženého teorií výtvarného ani jiného umění, neschopného srovnání čí teoretického tlachu. Byl jsem mocen - poznat, zda je obraz obrácen správnou stranou ke stěně, - občas poznat, zda je obraz pověšen správnou stranou ke stropu, a - říci, zda se mně líbí či nelíbí, ovšem nikoliv již proč.
To stačí, to stačí! Volali malíři a tleskali ručičkami.
Na stejné úrovni jsem schopen hovořit o filmu Andrej Rublev od Tarkovského. Rozebírat jej mohou kunsthistorici a uměnovědci, ovšem pro ně se filmy netočí, že. ------------------------------------------------------------------------
K tomuto filmu se váží mnohé legendy. Je pravda, že o něm Bergman prohlásil, že je to nejlepší film všech dob? Je pravda, že se po společně projekci Kurosawa Tarkovskému veřejně hluboce uklonil? Nevím. Rozhodně se ale hluboce klaním já, i když je to Tarkovskému jedno.
Časově je děj filmu lokalizován do ruského středověku. Pokud byste se na film chystali, smiřte se předem s tím, že v něm neuvidíte hrdinské souboje ani krásné prince a princezny. Žádní rytíři kulatých stolů. Naopak se smiřte s tím, že uvidíte spoustu mužiků a mnichů, do šlechtického života nahlédnete jen letmo. Budete muset utlumit své antiklerikální přesvědčení, protože hlavní hrdina je mnich, maluje ikony a malby po kostelech, hodně se hovoří o Bohu a cituje se Bible. Pokud je ve filmu bitva, nejedná se o souboj myslí a ušlechtilých bojovníků, ale o sprosté vraždění. Film je, až na asi deseti minutovou sekvenci, černobílý. A je dlouhý, dlouhý. Takže vybírejte s rozvahou.
Film je rozdělen do několika kapitol, každá má svůj název a datum, od roku 1400 dále. Spojeny jsou osobou malíře a mnicha Andreje Rubleva, který v některých kapitolách hraje hlavní roli, v jiných jen epizodní.
Malý kníže, který si pozval Tatary, aby s nimi dobyl Vladimir, sídlo svého bratra, diskutuje s tatarským chánem, sedícím na koni před oltářem kostela, o absurditách křesťanského dogmatu, v chrámu leží mrtví Rusové, se střechy jsou rvány zlaté plechy, jsou mučeni mniši, a Vy vidíte, že kníže si uvědomuje, že překročil hranici a není pro něho návratu ...
Oči pohanky, která hovoří za noci slavností jara s křesťanským mnichem. Rozhovory Andreje Rubleva s malířem Feofanem řečeným Řek. Oči malého chlapce, který velí desítkám mužů zhotovujících zvon pro chrám. Hořící kráva. Tatar přemlouvá slabomyslnou ženu, aby se stala jeho manželkou, neboť u Tatara se má ruská žena dobře. Rozhovory Andreje s přítelem o Bohu, dobru a zlu.
To jsou některé obrazy, které se mně vybaví. Některé, jmenovat všechny nemá cenu. Aby nevznikl mylný dojem - film Vás nepřehltí obrazy. Film zvolna plyne, lze jej brát také jako vyprávění několika prostých příběhů. Nejedná se o pompézní divadlo, větší davové scény uvidíte dvě.
Problém s tímto filmem je, že se nejedná pouze o několik příběhů. Ten film toho vypráví víc, přímo i nepřímo. Ovšem, jak víme, každý dobrý příběh není pouze příběh.
Možná, že film má jakýsi konec. Tedy, "jak to dopadlo". Ne všichni jej ovšem chápou stejně. Možná, že má konec otevřený. Nechme to otevřené.
Mne ještě donutil k zamyšlení nad jednou věcí, která asi nebyla záměrem Tarkovského. Myslel jsem, že mám celkem slušný přehled o ruských reáliích. Všiml jsem si ovšem, že film dost narušil moji představu o tom, čemu se říká "mužik". Uvědomil jsem si, že tento pojem znám vlastně jen od Gogola, Čechova či Tolstého a že tento film ukazuje mužiky úplně jinak. Nejsou to ti pokorní neustále se klanící chlapíci v laptích pořád opakující Vaše Vysokoprevaschoditělstvo... No a samozřejmě jsem neskončil jen u tohoto pojmu ...
Na film se můžete dívat z mnoha úhlů. Je to báseň. Sbírka povídek. Drsné poučení o životě našich předků. Popis jednoho z kořenů ruské povahy. Modlitba.
Nebudu používat slovo "filosofie". Toto nebožátko je dnes spojováno i s pohybem středního útočníka po hřišti nebo plánem jednání zastupitelstva.
Fórum 
