V posledních letech vídám v označení některých filmů slova "romantický film". Mělo by se asi jednat o příběh o vztahu mezi mužem a ženou, hlavní hledisko láska. Nic proti tomu.
Viděl jsem jich několik a upřímně Vám říkám - nesnáším je. Jsou dějově na jedno brdo, ono se toho v této oblasti asi moc vymyslet nedá - ona ho má ráda, on ji ne, pak se to obrátí, pak si on/ona chce vzít někoho jiného ..., až se nakonec šťastně vezmou. A bulvy vlhnou. I formálně, hudba, obraz, střih, vše je soustředěno na to, abychom viděli to utrpení hrdinů/hrdinek a tím lépe si mohli vychutnat závěrečnou katarzi. Ta gradace! To finále! A závěrečné objetí plus pohled do krásné budoucnosti, případně tanec, úsměv na vrásčité tváři matky, otce, bratra, dítěte, prostitutky, ... každý se hodí, jen když má vrásčitou tvář. Je to šťavnaté utrpení a šťavnaté vyvrcholení.
No a herecké výkony? Je to dřina. Jako když skládají vagón uhlí.
Nepopírám, že takové filmy nejsou nutné. Ano, jedná se o staré příběhy, zaplakat si je zdravé, ... Jenže ...Stačí vidět tak deset minut, seznámit se s těmi dvěma hlavními, uvidět v pozadí třetího či čtvrtého, a je jasno. Scénář si už domyslíte. (To se ovšem netýká jenom tohoto druhu filmů, to je dnes rozšířená nemoc scénáristů.) Je jedno, zda je to Pretty Woman nebo něco od Rosamundy Pilcherové.
Jen dva filmy tohoto žánru jsem shlédl do konce a viděl vícekrát. Opatrně doporučuji i skeptikům; nejde o uslzené dojáky, v zásadě se jedná o civilně pojaté filmy, s dějem minimalistickým, ovšem nepředvídatelným, vynikajícími hereckými výkony, nádhernou hudbou i kamerou. Názvy - Muž a žena, Stvořeni pro lásku. ------------------------------------------------------------------------- Muž a žena. Tento film je starý 40 let, ale stále stojí za podívání. Natočil jej Claude Lelouche, hlavní role hrají Anouk Aimeé a Jean-Louis Trintignant. Ano, získal spoustu cen, včetně Oskara, ale to není důležité. To, že máte řád, neznamená, že nejste neřád.
Líbila se Vám Amélie z Montmartru? Ne, není to vůbec stejný druh filmu, ale má podobného ducha. Cítíte v něm podobnou francouzskou lehkost, lehký úsměv nad vlastními problémy, chybí tu těžkopádná uslzená německá či americká romantika.
Samotný příběh je, jak už to bývá, velmi jednoduchý. Dva lidé se seznámí, náhodně, a Vy sledujete peripetie jejich vztahu, lehce komplikované jejich minulostí. Film doprovází vynikající hudba, u níž si řeknete - sakra, vždyť tu já znám! Ano, znáte, ty melodie jsou už dnes ohrané. Kamera je prostě excelentní. Používá černobílý i barevný obraz, a jeho kombinace s hudbou tvoří nádherné kompozice. Dodnes nepřekonané, to ovšem říkám jako laik, jsou přechody mezi barevným a černobílým viděním světa.
Stejně i dodnes originálně na Vás působí flashbacky, které režisér několikrát ve filmu používá. Nejsou to žádné polopatismy typu - a teď si osoba ta a ta myslí tohle: ..... a vzpomíná si na tohle: ..... Ne. Je to provedeno velmi jemně a současně razantně. Slovy to nepopíšu.
Sám si nevěřím, když to píšu, ale u tohoto filmu mám pocit, že aspoň trochu vím, co v některých okamžicích filmu cítí žena. Nebo mně to alespoň Claude Lelouche pěkně vsugeroval. Co cítí muž, to mně sugerovat nemusel. Jednak jsme všichni stejní, že ano, a jednak J.-L. Trintignant to hraje s rozkošnou upřímností. Vůbec emoce jsou silnou stránkou tohoto filmu. Žádný řev, slzy, pláč. Naopak, velmi subtilní prostředky, gesto, úsměv, pohyb kamery, ale přesto síla emocí Vás drtí.
Vynechám-li samotný příběh, pak mně v paměti zůstávají obrazy, které obstojí samy, i bez příběhu. Pokud film uvidíte, vzpomeňte si na mne např. při scéně řádění štěněte na pláži, venčení psa (pán i pes se stejnou chůzí) či tréninku monopostů na rallye Monte Carlo. ---------------------------------------------------------------------------- Stvořeni pro lásku Předchozí film je prostým příběhem o prostém vztahu, zažíváme jej všichni, jen výjimečně popsaným. Zato film Stvořeni pro lásku mně opravdu vykolejil. Jako apriorní nepřítel tohoto druhu filmů jsem byl sám sebou překvapen, když jsem sám sebe sledoval, jak si tento film pouštím dvakrát za sebou.
Čínský režisér Wong Kar-Wai natočil film s herci Tony Leungem a Maggie Cheungovou před sedmi lety. Děj se odehrává v Honkongu někdy před třiceti lety.
O čem to je? Na začátku filmu uvidíte tato slova: "Je to neklidná chvíle. Sklonila hlavu dolů, aby mu dala šanci přiblížit se. Ale on nemohl, z nedostatku odvahy. Ona se otáčí a odchází." Jeden kritik nazval tento film filmem o dvou lidech, kteří spolu nic neměli.
Na stejnou chodbu se ve stejné době přistěhují dva manželské páry. Ovšem muž z jednoho a žena z druhého páru jsou stále pryč, a tak zůstalí manželé se sblíží. A zjistí, že jejich manželé jsou jim nevěrní, a navíc spolu. Začnou se spolu stýkat častěji, ona mu pomáhá při psaní článků, a oba si pomáhají při přípravě na rozchod s manželem. Hrají hry na rozchod. Je hrozné, že někdy nepoznáte, kdy spolu normálně hovoří a kdy hrají manžela svého partnera. Nejsem si jist, zda jsem pochopil všechny situace. To je ovšem jen dějová, primitivní část filmu.
Hlavní síla filmu je ve formě, což mu ovšem mnozí vytýkají. Režisér je perfekcionalista, je to vidět z každého záběru. Promyšlené úhly záběru, filtry, zpomalování pohybu, opakované záběry, práce se světlem, podmalování hudbou, to vše vytváří atmosféru, na kterou se nezapomíná. Znalcům Twin Peaks ledacos připomene dlouhá chodba s rudým závěsem ... ano chybí už jen trpaslík .. Hudba sama stojí za to. Celým filmem procházejí dva hlavní motivy - smutná viola a španělské tango, dvakrát vystřídané čínskou písní, ovšem v evropském rytmu. Režisér, stejně jako já, miluje paní Čen, tedy Maggie Cheungovou. Nevím, zda je tak krásná, určite je ale neuvěřitelně a obdivuhodně elegantní a věrohodná. Však také film je plný krátkých studijních střihů obsahujících její postavu, hlavu a chůzi, a to opakovaně. No - věřil bych někomu, kdyby mně řekl, že budu fascinovaně zírat na scénu, kdy paní Čen si za svuků violy jde do vedlejší putyky koupit nudle?? ------------------------------------------------------------------------------ Pokud film Muž a žena je jemný, Stvořeni pro lásku je velejemný. Je to motýlí tanec, chůze mezi vejci. Pokud je Muž a žena krajkou, Stvořeni pro lásku je pavučinou.
Oba filmy, ač jsou citlivé, jsou zároveň zasazeny do zcela civilního prostředí, takže není třeba se obávat aseptického, hygienicky očištěného okolí. Ale herecké výkony, pokud u filmu neusnete, Vás tak uchvátí, že si vlastně okolí a vedlejších herců ani nevšimnete.
Film Muž a žena mohu v zásadě doporučit každému, kdo snese tento druh filmů. S filmem Stvořeni pro lásku je to horší. Děj je opravdu zcela minimální, vše se děje velmi pomalu a rozvážně, podřízeno formě. Pokud jste ochotni se ponořit do obrazu a hudby, akceptovat dlouhé záběry, resignovat na složitý a spletitý děj, přijmout to, že většina filmu se odehrává na jedné ulici a třech čtyřech místnostech, zkuste to. Výsledek stojí za to.
Fórum 
