Berme tzv. biografické a historické filmy tak trochu s rezervou. Nikdy nikdo nic nesmí míti za definitivní ... Kolikrát se našli lidé, kteří filmu vytýkali historickou nepřesnost, odchylku od známých skutečností, nevěrohodnost, blebleble. Smiřme se s tím, že Josefové Pekařové filmy netočí, a to je dobře.
Co bychom dělali s filmem, velmi přesným, pokud by se, nedej pánbu, našly nové dokumenty, svědčící o tom, že jeho reálie neodpovídají skutečnosti?? Co když Kleopatra byla pidlooká a měla křivé nohy? Co když Jack Rozparovač byla vlastně Jacková Rozparovačová? Co když doktor Schweitzer nebyl ani tak lidumil jako spíše černoškomil? Budeme vystříhávat okénka? Budeme před filmem pořádat vysvětlující semináře? Dáme film do trezoru? Filmaři si prostě berou historii pouze za základ, někdo se rozmáchne víc, jiný to bere doslovněji. Buďme shovívaví - nic jiného nám taky nezbývá. (To všem není obhajoba tzv. historických filmů americké provenience!!)
No a tak se našel režisér Claude Lelouche, který natočil film Edith a Marcel. Zda je to věrohodný film či nikoliv, to ponechme hnidopichům. Edith = Edith Piaf, Marcel = Marcel Cerdan, boxer, mistr Evropy a krátce i světa.
Film je o jejich krátkém, ale o to intensivnějším vztahu. Začíná i končí tím, jak se Edith dozvídá o tom, že letadlo, v němž Marcel za ní letěl do Ameriky, havarovalo, a Marcel nepřežil. A začíná retrospektiva.
Oba se ve stejné době stali slavnými - Edith vylezla ze špeluněk a Marcel se stal mistrem Evropy. Pak byla válka, oba se svým způsobem účastnili. A po válce odjeli dobýt Ameriku. A jednoho dne, Edith po koncertě, Marcel po zápase, se v New Yorku setkali, dva slavní Francouzi, sami ve velkém městě. A začalo to.
Nemá smysl vyprávět děj, on taky není příliš souvislý, jsou to jen jakési dějové klipy, krátké poskoky v čase, protože jejich vztah byl krátký. Edith se jeví na jedné straně poněkud panovačná, na druhé straně velmi na Marcelovi vázaná. Marcel, to je takový medvídek, ovšem mezi dvěma ženami. Svojí manželkou a Edith.
Film se týká jen hvězdného období obou hlavních hrdinů, takže neočekávejte nic o hrozném dětství Edith, jediné násilí, které uvidíte, způsobuje či je způsobováno Marcelovi v ringu.
Co mně zaujalo mnohem víc, je způsob vyprávění, které Lelouch použil. Z mně neznámých důvodů film obsahuje dvě dějové linie - tu hlavní, a ještě jednu, v níž popisuje osud šlechtičny, která se obskurním způsobem seznámí s páriou, obtloustlým kamelotem, a další vývoj jejich vztahu. Jistě, lze porovnávat, lze nacházet i styčné body, obě linie se dokonce i lehce dotknou, ovšem lze i pochybovat o smysluplnosti tohoto paralelního děje, který tvoří téměř třetinu filmu. Ovšem v obou dějích je jedno společné - velmi mnoho je řečeno písní. Téměř po celý film slyšíte písně Edith; pokud je máte rádi, pak si jich užijete do sytosti. Ovšem písně tam nejsou bez účelu. Vždy nějakým způsobem děj podbarvují, vysvětlují, osvětlují, komentují ... proto pozor na jejich text a náladu, jsou velmi důležité.
(Marcela Cerdana hraje jeho syn. Neřekl bych to do něho. Ovšem zas tolik toho nenamluví, hovoří hlavně ženy, především Edith. Evelyne Bouix si zahrála dvojroli - Edith i onu šlechtičnu z druhé dějové linie, o obojí výborně. Nepřehrávala, působila velmi přirozeně. Ve filmu si zahrál i Charles Aznavour - sám sebe.)
Od seznámení s Marcelem Edith zpívá jen pro něho. Slyšte a porovnávejte texty písní. Zpívá i vedle Marcela - současně s obhajobami různých titulů, na zápasy Edith zásadně nechodí, má Edith koncerty, při nichž je publikum přikováno k sedadlům, a současně v zákulisí impresário sleduje vývoj zápasu v radiu, na čemž přímo úměrně závisí kvalita výkonu Edith na jevišti. Marcel vyhrává? Edith zpívá jak Bůh, a chce utéct za Marcelem, diváci nediváci. Marcel prohrává? Edith pláče a modlí se, a chce utéct za Marcelem, diváci nediváci. Láska je láska ... Někde je citován Lelouch, který říká, že s Edith hovořil a že mu říkala, že po Marcelově smrti zpívala jen a jen pro Marcela. O tom je natočen tento film. Co bych to rozváděl.
Není to biografický film. Je to takový slepenec dvou příběhů, možná antagonistických, nezapomenutelně spojený písněmi Edith. Líbil se mně? JO! Ale vlastně nevím proč. Ano, je romantický, nostalgický, je pro milovníky písní Edith.
Ale stejně. Vše ukazuje písní. Na straně jedné po smrti Marcela slyšíte Edith zpívat "Mon Dieu, laissez-le-moi encore un peu, mon amoureux, un jour, deux jours, sept jours, ..." Také bych chtěl, aby se takto někdo za mne modlil. Na straně druhé můžete vidět i slyšet, obé je nutné, zpívat Edith píseň "Je t´ai dans la peau". Pro mne jedna z nejerotičtějších písní vůbec. Pro Marcela, jak jinak. Je t´ai dans la peau Tu es partout sur mon corps ...
Nerozumíte? Nechte si to přeložit. Nebo lépe. Podívejte se na film.
