Půlměsíc v mé tváři
na lidi kolem září
však ten druhý, ten co v duši sedí
ten svými cípy dolů hledí.

Hledání, zmatek, strach a vzdor
zapadá slunce za obzor
a na západě, kde vane strach
usedá v duši těžký prach.

Kolem je zima
a v mé vnitřní samotě
podléhám nicotě
má je to vina.

Bojím se světa, děsí mě, leká
podivná prázdnota do duše vtéká
a škrtidlo stesku nedovolí vdechu
aby si došel pro útěchu.

V noci spím, ve dne sním
ideály se bortí jak karetní hrad
byl vysněný, proto spad
to já přece vím.

Co čekat dál dá se dnes
jen nenechat vzniknout závěje
které už by vítr neodnes
jenže - snílkům dnes život nepřeje...