|
Dubový Háj -
Poezie z kapradí
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Tunu lásky v sobě měl a naložit s ní neuměl. Tak jí vyblil všechnu ven a přesto není spokojen... Ta hromada zvratků jí ulomila hlavu a možná snad je v právu aby se na něj zlobila... ...teď přál by se jen, aby tam nebyla. Přespříliš lásky dělá mi vrásky... v područí křídel mých pácháte denně hřích. A mnou třepe hnus tak zabít mě zkus jak denně kálíte své city... ...neboj, už brousím svoje břity. „Miluji Tě, lásko!" Ten kýč co světem vládne z něj černá duše chřadne. V pozadí medových slov skrývá se hnůj. Zamysli se znovu! Zastav se! Stůj! Ne to co říkáš vyzradí tvá tajemství... to skutky odhalí tvá hájemství! A někdy i skutky lžou, to když už jinak nemůžou! Utíkej, červe, před úsměvem nespleť si ho s krutým hněvem! Připrav si pro mě svou medovou řeč a zkus tak zastavit letící meč...
|
|
Aktualizováno ( Sobota, 12 březen 2005 )
|