V říši ledové žil ledový král
ledové ruce, ba i srdce měl
a na city dávno zapomněl
a nebylo chvil, kdyby se pousmál.
Nesmíš se divit, nikdo ho nezahřál
jen mráz kolem mu dělal společnost
odsouzeni být spolu na věčnost.
Se střípky ledu u očí zavátém hradě hrdě stál.

Pod žárem vášně začal tát
srdce se rozhořelo, tlouct mu začalo
zalilo se krví, našlo co hledalo
a pak i ústa se mohla pousmát
zdá se že jednou i zázrak smí se stát
Ale na jak dlouho? Na dlouho ne...
A brzo zas srdce zmražené
naději z duše vyžene.

Řítí se opět do věčného ledu
jenže zkřehlý je, narušený žárem
navíc se chvěje, zhrzený svým žalem
nese stopy bitvy, kterou uvnitř svedl.
A pak to vezme závratného sledu
tříští se srdce v ledové střepy
tříští se oči - navěky bude slepý
dokud se nerozpadne v prach...