A tak se labutí loď vydala na cestu
zalitá zlatem z vlasů mé paní.
Ukrad mi vítr bělavou nevěstu
vrhám se do vody a pluji za ní.

Její tvář zářící hladí vítr jen
odjíždí tam, kam její srdce táhne.
A já jsem zase sám, úplně rozpůlen
po její vůní mé tělo však prahne.

Vyčerpán jsem a nemám síly víc
nedohnal jsem její loď
nechci jít do ráje, bez tebe nechci nic
to radši do pekla sama mě shoď!