Měli jsme za úkol napsat seminární práci "s psychologickým zaměřením"). Dlouho jsem si nemohl vybrat, až jsem někde uslyšel: "Kéž bych měl trochu štěstí..." Zatmělo se mi před očima, rychle jsem vyhrabal kus pomuchlaného papíru a začal zaznamenávat myšlenky, které se začaly valit nadsvětelnou rychlostí... Toto vzniklo:

Štěstí. Pojem. Tak často používán, tak často přetřásán v mnoha diskusích. V angličtině jsou pro štěstí vymezena dvě slova. Prvním je „Luck" a jeho smysl tkví ve šťastných souhrách náhod vedoucí ke obecnému prospěchu jednotlivce, nebo skupiny. Ať už věříte na náhodu, či ne, je toto slovo smyslem pro neočekávané události, kdy člověk má třeba „víc štěstí, než rozumu.". Jenže toto slovo není to, co mě zajímá. Mnohem více se mé úvahy točí kolem slova, jež v angličtině zní: „Happiness". Přeložit ho sice můžeme úplně stejně, ale toto silné slovo se vztahuje k vnitřnímu vesmíru. Ke světu vlastnímu každému z nás. Tam někde v hlubinách duše, tam někde ve vírech emocí, tam hledáme svůj ostrůvek. Své Štěstí.

Všechno to ale začíná úplně někde jinde. V časoprostoru. Ve vnějším vesmíru. Najednou v končinách nicoty náhle vzniká cosi, co postupným vývojem času dospěje až pocitům, myšlenkám a touhám. Z ničeho nic Velký třesk a nekonečný (a přesto jednou končící - nebo že by ne?) boj započal. Nejprve jen částice, které svojí strukturou i povahou přesahují meze naší fantasie. Možná, že Velkým třeskem ztratili Jednotu. A možná, že Jednota je princip harmonie, a tak ve snaze obnovit rovnováhu sdružují se v nukleony a tak pokládají prazáklady hmoty. Zásnubami hmoty s energií pak vznikne atom. Jenže v obalech atomů nepanuje pokoj a proto si hledají druhy, se kterými by vzájemným sdílením energetického pole vytvořili stabilnější skupiny. Jen několik málo prvků mělo to „štěstí", že našlo tu ideální kombinaci a vystačí si sami. Jenže těch je málo, jsou vzácné a stojí na okraji tabulky.

Molekuly... neživé anorganické molekuly. Jenže pak najednou přijde zvláštní hranice a molekuly se dál organizují, přestavují, spojují a vyměňují si atomy. A někde na prahu těchto výměn stojí - život. Magie? Příroda? Bůh? Nebo snad - náhoda? Ale to necháme filosofům. Vznikají první primitivní buňky. Pak se spojují a tvoří vyšší buňky (že by znovu ten mystický princip Jednoty?) Mnohobuněční živočichové, diferenciace buněk do speciálních funkcí. Vznik nervového systému... Mozek. Člověk. My. To je vývoj těla. Těla, jehož podobu se učíme znát, do jehož funkcí se snažíme proniknout a ovlivnit je tak, abychom ovládli jeho přirozený rytmus a upravili ho v náš prospěch. Pitváme, zkoumáme, pozorujeme. Už celá staletí se snažíme najít zvláštní vnitřní hranici, hranici těla a duše.

Podle jednoho pohledu je duše nezávislá na těle, nesmrtelné a nezničitelná. Druhý pohled vnímá duši jako produkt elektrické aktivity mozku. Tam někde v neuronové síti mají být generovány naše myšlenky, naše touhy, emoce, prožitky. Vlastně v elektrických impulsech šedé hmoty vzniká celý náš vesmír, protože kdo ví, co je vlastně venku. Jsme jen my a naše vnímání. Sami sobě jsme jediným středem vesmíru. Rovnice, do níž vstupují miliony bitů za sekundu, z nichž pouze některé  budou mít to privilegium , že budou mozkem označeny za důležité a vpuštěny do mystéria vědomí, kde budou hodnoceny rozumem. Námi. Co zbytek? Zanikne? Zmizí? Mozek se s ním pravděpodobně dál zabývá a možná z toho zbytku, který si ani neuvědomujeme „vyrábí" koření pro emoce. Pro tu divnou, nelogickou věc, které bychom se tak často rádi zbavili, protože nám „překáží" a komplikuje „zdravou" racionální stránku. Jako bychom se snažili udělat ze sebe ryze myslící stroje, bez emocí, bez chybovosti. Ale ono to moc nejde... Pořád jsme to my. Tak moc se ztotožňuji s výrokem: „Člověk není racionální bytost, občas cítící, ale ryze emotivní bytost, občas myslící!"

A tak ať si to uvědomujeme, nebo ne, celý život se snažíme nasytit právě ony emoce. Celý život v nás probíhá zvláštní boj, který já v sobě nazývám: Boj o Štěstí. Jen moc nevím, co to je. Ač dlouho hledám, definici štěstí nenacházím. A tak to má asi i být, protože definice je koneckonců konečnou racionalizací dané problematiky. A racionalizovat emoce... To podle mého názoru nejde. Navíc, má představa o štěstí bude s největší pravděpodobností zcela jiná, než třeba ta Vaše. Ale třeba by se daly najít nějaké společné prvky.

Nevím, řekl bych, že štěstí je vnitřní pocit, kdy jsme spokojeni. Jsme vyrovnaní a klidní. Přijímáme sami sebe takové, jací jsme a žijeme i v přijetí vnějšího světa. Nemáme v sobě tu prazvláštní tíseň. Ten svíravý pocit, co jako ledová ruka svírá srdce a stlačuje hrudník, tak, že se nemůžeme nadechnout a pustit čerstvý vzduch do plic. Pro mě je štěstí stav harmonie. Hlava je volná, vzduch a myšlenky plynou klidně. Netrápí mě zítřek, protože v těch chvílích jsem přesvědčen, že ať přijde cokoliv, zvládnu to. Třebaže se budu muset snažit, namáhat a bojovat. Ale zvládnu to.

Jenže ve světě plném nástrah, stresu, lidí... je tak těžké si rovnováhu udržet. Každý den se přede mnou objeví nový problém, který musím řešit. Pomalu mi ukrajují z pocitů jistoty. Přikládáním problémů na ramena vah se ručička tak nebezpečně vychyluje. Ještě jsem ani nedostudoval, a už přemýšlím a mám obavy, co přijde potom. Budu schopen obstát v oboru, který jsem si zvolil? Podaří se mi splnit mé plány? Přežiji vůbec? Skolí mě zlá nemoc, vždyť je jich tolik, jak je možné, že jsem ještě žádné z nich nepodlehl. Strach. Největší narušitel štěstí. Ze strachu pak vyrůstá úzkost. Trny úzkosti drásají duši a burcují ji k obranným manévrům. V pocitu ohrožení se stávám divou zvěří a koušu kolem sebe. Zlobím se na kohokoliv, kdo (byť omylem a zcela neúmyslně) naruší můj už tak chatrný pocit bezpečí, pocit jistoty. Někdy mám pocit, že právě strach sedí schovaný skoro za všemi negativními emocemi, jako je hněv, nenávist, závist. Možná, že je to jen strach v jiných podobách. Kdoví.

V zápalu touhy po štěstí si často pletu štěstí s potěšením. Supluji harmonii prožitky, které v konečném důsledku celý stav zhorší a místo toho a by rovnováhu posílily, jen jí víc naruší. Ručička na pomyslných vahách se kýve sem a tam. A tak jí vyvažuji stále a tak dlouho, až připomíná karikaturní dětskou stavbu. Stačí fouknout a vše se zbortí. Možná je to lidská vlastnost. Společná nám všem. A možná jsem divný já.

Lidé mají zajímavý způsob, jakým porovnávají svůj „stav štěstí". Je velmi prostý. Porovnávání. Neustále porovnáváme to, jak se máme teď, s tím, jaký je náš dlouhodobý průměr. Jestliže se momentálně máme lépe, než je náš dlouhodobý průměr, pak míra štěstí (já vím, je to neměřitelná zcela individuální veličina... ale zkusme si to alespoň představit) roste. Máme li se hůř, pak logicky klesá. Uvedu příklad. Praktický, ty nemám moc rád, ale myslím, že velmi precizně ilustruje situaci a navíc hezky vypovídá o moderním pojetí míry životního úspěchu... O penězích. Mám li již deset let plat 12000 čistého, patrně mi to nepřijde nic moc a mou úroveň štěstí to moc neovlivní. Budu řešit vztahy, nedostatek peněz, bydlení... Jenže pokud jsem měl deset let 8000 čistého, a najednou se dostanu na úroveň 12000, ejhle. Co je to za pocit uvnitř mě? Co se to stalo? Najednou mám o 4000 Kč měsíčně navíc a to je hezký peníz. Navíc, jelikož jsem dlouhodobě zvyklý vyjít s 8000, tak je mám vlastně navíc. Můj „standard" náhle vzrostl a já si můžu dovolit víc. A tady přichází nevýhoda porovnávacího systému. Pokud se totiž za dva roky budu mít pořád stejně... Zjistím najednou, že má úroveň štěstí je zase tam, kde byla. Uvedu li to do příkladu. Za dva roky už bude 12000 norma. Budu platit větší poplatky za služby, výlety, kina... Abych dosáhl opět pocitu, který jsem měl před dvěma lety, musel by mi opět narůst plat. To je ta podivná souvislost mezi objektivní životní úrovní člověka a jeho vnitřním prožitkem dané situace.

Uteču teď od peněz, protože zastávám osobní názor, že kvalita lidského života se podle peněz soudit nedá. A trochu mě dokonce mrzí (vlastně ne trochu... hodně mě mrzí), že se peníze staly „mírou štěstí". Jak často dovane vítr do mých uší slova typu: „Ten má peněz jako šlupek, co mu chybí?" A přesto těm lidem něco chybí. Přesto se mnoho z nich (a zdráhám se říct většina, ačkoliv si to myslím) necítí... jednoduše šťastní. Proč? Nevím, nedokážu to říct. Intuitivně to možná cítím, ale slova pro to nenacházím.

Jak se tak setkávám s lidmi, zjišťuji, že jsou li dva lidé ve stejných vnějších podmínkách, nejsou stejní. Nechovají se stejně a svět vidí naprosto jinak. Jedni jsou pohodáři a to nejen ti umělí pohodáři navenek, kteří se ponářejí do umělé pohody jenom protože je to „in". Z lidí, které mám na mysli, dobré rozpoložení přímo srší. Složité životní problémy zvládají vcelku dovedně a jsou většinou dobře naladěni. A když někdy vypadnou z formy a cítí se zoufalí, řeknou něco jako: „Dnes jsem vyřízen, ale co, to k životu přece patří." Jiní jsou věčně napjatí a kolabují před sebetitěrnějším problémem (tady mě napadá rozvést problematiku vnímání - ne každý vnímá daný problém se stejnou intenzitou... ale není tu pro to místo, tak snad jen závěr, který mi z toho vyšel: nikdy nehodnoťme míru problému, ale intenzitu prožívání.). Často je slýchám říkat: „No, dneska jsem OK, to jsem zvědav, jak dlouho mi to vydrží." V jejich hlasech zní pochyby. Očekávají problém dřív, než vůbec přijde. Nechci to tu nijak rozvádět. Jen bych tím chtěl ukázat, že tím se do problematiky štěstí přimíchává další proměnná. A tou je osobní psychologický profil jednotlivce. A mám-li být upřímný, myslím si, že je to nejdůležitější člen celé rovnice. Někdy mi přijde, jako bychom už byli tak nějak „nastaveni" na naší individuální míru štěstí. Říkejme tomu třeba „osobní hladina štěstí" nebo „izošťastná linie". To je možná přesně ta hladina, na které se pohybujeme, máme-li se již dlouhou dobu objektivně stejně. Představíme-li si aktuální hladinu štěstí jako graf (něco jako EKG :-) ), pak změna k lepšímu vede k vychýlení do pozitivních hodnot. Trvá-li však změna dále nezměněná, začne se hladina vracet zpět k nule. K dalšímu zvýšení a dokonce i udržení na zvýšené hodnotě je pak třeba zvýšit intenzitu stimulu (peníze, vztah, cestování, práce...). Ale to nejde do nekonečna! Z toho může pak vycházet buď nezvladatelná vášeň a touha po neustálém zintenzivňování stimulů, nebo rezignovaně sklesnout zpět na svou hladinu a říkat „už to není ono..." (Jak často toto slýchávám od partnerů po několikaletém vztahu :-( )

Naštěstí pro nás, opačně to funguje stejně. Byli provedeny výzkumy, kde se ptali lidí, kterým se náhle zhoršil zdravotní stav, přišli o práci a jiné problémy. Hladina okamžitě prudce poklesne, ale po nějakém času zase dojde k adaptaci a pozvolnému návratu. Pokud tedy nedojde k tomu, že to člověk „zabalí" a tak vlastně přenastaví svou průměrnou hladinu.

Závěrem bych si dovolil shrnout a zdůraznit několik věcí. Adaptace emocionálních prožitků, jak se mi zdá, dobře koreluje s obecnou adaptabilitou smyslů, čili trvá li stejný podnět delší dobu, vědomí se s ním přestane zabývat a vrátí se do svého „klidového stavu". Tak jako je klidné vědomí bez podnětů, třeba existuje i klidový emoční stav a tím by eventuelně mohlo být ono tajemné Štěstí, které jako takové je ovlivnitelné zvenčí, však vykazuje značnou adaptabilitu. Vždy se snaží navrátit se na původní stav.

Co to znamená? Znamená to tedy, že se svým osobním vnitřním pocitem nic neuděláme? Že je nám dán a tedy nejde změnit. To si nemyslím. Naopak jsem přesvědčen, že právě práce na něm je možná cesta k vyrovnanosti. Ale nyní to tu nechci rozebírat, to je téma pro jinou práci. Nebo téma pro osobní zamyšlení každého z nás? Prostě si myslím, že chcete-li udělat hezkou fotku, neuděláte jí tak, že uměle poskládáte vnější svět. Dobrý fotograf umí fotit reálná svět tak jak je, jen si vždy najde ten správný úhel. Úhel pohledu, kdy najednou zjistí, že ten svět vyjadřuje již přesně to co on chce už tak, jak je, a není třeba jej jakkoliv měnit...