Předstoupil před zrcadlo a hleděl si z očí do očí. Nevěřil tomu, co mu ukazovalo zrcadlo. Nevěřil, že obraz, který vidí, ke skutečně jím. Nechtěl si připustit, že by to došlo až tak daleko. Ta podoba skoro hraničící se ztělesněním nenávisti a zloby. Skoro začal litovat, že se kdy vůbec nechal přemluvit k pohledu do tohoto neobyčejného kusu nevědomí. Do zrcadla duše. Ano. Neodrážela se v něm podoba fyzická. Namísto toho ukazovalo vnitřek, ten, co ho nikdo nemůže vidět... A ten vnitřek, ač jeho vlastní, ač on sám, ten se mu hnusil nadevše.

Křik a pláč, něčí zášť
to je on, moci hon
její část, každý zvlášť
zranil jsem, tak pardon.

Obrazy se rýsují z nekonečna vlastního podvědomí. Brodí se kalem, jenž jeho skutky stvořily a na cestu mu svítí tak málo světla, co stejně silné, jako dobro v něm. Zvláštní, že soustavou optických čoček pokrytectví byl schopen z umírajícího světýlka učinit téměř slunce. To vše však z čisté lásky. Z lásky k sobě samému. Měl se tak rád, že nedopřál jiným kousek své lásky. Už mu jí prostě nezbývalo. Všechnu ji spotřeboval pro sebe... A dívky, co milovaly jeho? Využil je, vysál, odkopl a zahodil. Jednu dohnal k šílenství a ta druhá si vzala život. V dopise napsala, že je to kvůli strachu z budoucnosti, ale byla to minulost, co jí přeřezala žíly. Ta šílená se mezitím snažila najít sama sebe, což se jí nakonec i povedlo. Jenže se našla víckrát. Dokonce až mockrát. A tak skončila v léčebně. A nikdo neví, jak to s ní dopadne...

A on sám sebe, nikdy tebe
až za hrob se miloval
modrý nebe, chlad co zebe
nesplnil co sliboval.

Pak jednou potkal dívku, která snad by mu i stála za to se trochu obětovat. Uskromnit a pustit jí do svého srdce. Jenže ta holka byla démon a přivedla ho na scestí omamných látek. Celé dny spolu strávili v jiných dimenzích, poletujíc na křídlech LSD, sem tam relaxovali pod plachtou heroinu a někdy třeštili povzbuzeni perníčkem. Svůj život trávili na ulici, protože rodiče se pod tíhou skutečnosti zhroutili a hlavou si prohnali tolik alkoholu, že v kómatu opustili tento svět. Oni pak společně rozprodali, co se dalo, aby se mohli oddávat slastem. Chlast, drogy. Když démon dokončil svou práci, nechal ho být a šel si najít zase někoho jiného. A tak to začal střídat. Nebylo noci, kdyby uléhal se stejnou dívkou. A nebylo rána, kdyby se probouzel s tou co uléhal. Opatrnosti není nikdy dost...

Tápe tmou, hodinou
sám a sám, povídám
noru svou, rodinou
opustil, tak ho proklínám.

A pak se jednou nepohodl s dealerem. Nejprve z toho byla jen rvačka, ale pak se najednou začalo střílet. A nebyl to on, kdo by krvácel. Tenkrát rozstřílel na kousky asi devět lidí... Už nebylo co prodávat, a tak se po večer bavil návštěvami starých babiček, které už neměly nikoho. A nikdo už je taky ani nikdy neviděl. Ten rok přibylo v zemi tolik mrtvých stařenek. Víc, než by bylo zemřelo přirozenou smrtí. Jenže on potřeboval víc, než jen pár tisíc, který měly báby v polici. A tak jednou vzal za ruku holčičku, ne víc než pětiletou, a odvedl jí do svého doupěte. A poslal rodičům dopis, že se o jejich holčičku nemusí bát, když mu pošlou pár peněz. Fakt jen pár, ne víc než pět set tisíc. Když mu ty peníze fakt dali, lítal zrovna v drogách, ale holčičku nakonec přeci jen vrátil. Když spatřili její modrá očička, rozplakali se. Asi dojetím, nebo co. Tělíčko dorazilo hned příštím vlakem...

Krutý vrah, žádný strach
příště je na vás řada
změň se v prach, přijde krach
hlavička od tělíčka padá.

A tak se stalo denní rutinou, že po rukách mu tekla krev. Snad ani neuměl počítat do tolika, aby spočítal, kolik lidí poslal na onen svět. A přišel ten den. Den, kdy měl nahlédnout do zrcadla... Stalo se to během okamžiku. Zase lítal v drogách a tak si ani nevšiml auta, co na něj tak urputně skřípalo brzdami... krev zalila chodník. A v okamžiku, kdy ztratil pojetí o světě, otevřelo se před ním zrcadlo. A on teď do něj civí a nevěří, co vidí. Jeho srdce plní smutek a výčitky. Kdo za to může? Co se to z něj stalo? Ne, to není přeci on! Jsou to jen lži a pomluvy, on je dobrý a čestný, jenom má v životě smůlu. Pěstí udeřil do zrcadlové plochy a to se roztříštilo na milion kusů. Jak pozoroval tříští se obraz, jeho duše se společně s ním roztříštila na miliony kusů, Nezbylo nic, co by mohlo být souzeno... tak přeci byl na konec spasen.