|
 |
 |
 |
 |
|
Citát |
R.W.Emerson: Překlad z Omara Chiama
Člověk s tisícem přátel musí o každého z nich dbát
Kdo jediného nepřítele má, potká ho všude mnohokrát
|
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
|
|
|
Z deníku Smrtě |
|
|
|
Dubový Háj -
Háj balad a povídek
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Tak
a teď co? Mám to ale nelehký úkol! Vůbec jsem byl osudem vybrán k zajímavé
činnosti. Hned jak jsem vznikl z nejtemnější podstaty vesmírného zákoutí,
oblékli mě do černé kápě a do ruky mi vrazili kosu. Pak mě vykopli z nekonečna
a poslali na svět, abych sekal stříbrné nitě. Víte jaké... ty co spojují
ducha s tělem, dokud jste ještě na živu. Zprvu byli lidi moudří a poctiví
a věděli, kdy jít. Sami překousli niť, když jim došlo, že už je čas. Ale
pak nějak chtěli žít déle, nebo co, a já dostal svou práci. Není to žádná
sranda, to vám teda povím, ale uživit se s tím dá. Beru dvacet kvant energetického
posunu za niť. Speciální příplatky po nehodách, kdy je třeba máchat dvojnásob
rychle, aby netrpěli příliš dlouho. Jo a taky zvláštní bonusy za ty, co
mají příliš velkou vůli žít. To abych pak vždycky brousil kosu. A někdy
musím dělat i přes čas. Teda, ne že bych měl někdy volno, dělám 48 hodin
denně, ale někdy je to ještě horší. To pak nestíhám dokonce i když pro
mě čas vůbec neplyne. Jako příklad uvedu pád atomové pumy. Tam mi nastala
zajímavá situace, kdy jsem v podstatě neměl ty nebohý dušičky od čeho odsekávat.
Rozumějte, když spálí čarodějnici, odseknete ji od uhlu. Ale když se najednou
vypaří deset tisíc lidí, to je pak tvrdý oříšek i pro mě. Jak jsem to vyřešil?
Jak bych to jenom... zkrátka nevyřešil, a ty lidičky tam visí dodnes jako
balónky. Mně to nevyčítejte! Já za to přece nemůžu!
Dneska mám na svém pracovním listě jednoho mladíka. A to je právě ten problém...
Ještě před čtrnácti dny si strašně moc přál umřít. Byl nešťastný. To víte,
ženský... Žádost přišla na úřad pro změnu osudu, kde ji přezkoumali orgány
k tomu určené. Jenže osud je osud a jeho změna není jen tak. A když už
někdo jednou rozhodne změnit osud, v žádném případě to nejde vzít zpět.
I kdybyste se třeba rozkrájeli na milion kusů. Potíž spočívá v tom, že
než žádost prošla celou byrokratickou mašinérií, mladík našel nové štěstí.
Jeho vůle žít jaksi nikdy nebyla větší. A já ho mám, bohužel, na seznamu
pod kolonkou SPĚCHÁ.
Když je tak vidím spolu, napadá mě, jestli bych se neměl vzepřít osudu
a odmítnout ho vzít na druhou stranu.Jenže to bych taky mohl přijít o místo.
A to se v dnešních dobách těžko hledá. Archandělé jsou už dávno rozebraní
a vlivem naší nesmrtelnosti je dost zbytečný doufat, že by se nějaký místo
uvolnilo. Jasně, občas je nějaký vyhnán, protože se třeba zamiluje, nebo
odmítne být božím hněvem. Ale na pozici archandělů se obvykle tlačí víc
bytostí než na psychologii v Praze. Uznávám, je to celkem lukrativní povolání.
Vyfasujete křídla a meč a jen si tak létáte. Navíc kam přilétnete, všude
vás vítají a jste... zkrátka boží. To kam přijde smrt, hned ji zaříkávají
a ženou pryč. Tuhle jsem dostal po palici nějakým snopkem bylin... Bábu jsem
vzal, ale ještě měsíc mě bolela hlava a šeredně jsem páchl, že jsem se
až styděl, když jsem vyprošťoval Dianu z toho auta. Hm, asi bych fakt měl
dát výpověď. Třeba bych to mohl zkusit jako ochránce... jenže co si tím pomohu.
Přijde nový adept, horlivě popadne kosu a stejně ho skolí. A já se ocitnu
na dlažbě a nebudu mít co do zobáku. To tak! Ale když on vypadá tak šťastně...
Úřad pro aktivní výkon osudu už poslal svoje lidi, aby odklonili ten autobus
plný lidí z cesty. To aby se v daném okamžiku nacházel na úplně stejném
místě, jako ten inkriminovaný mladík. Pak, až bude sténat v bolestech pod
koly, přijde moje chvíle a jediným švihem ho mám odvést pryč. Kdybych ho
tam nechal, tak by sice trpěl, ale lékaři by ho z toho nakonec dostali.
A on by mohl dál žít: Ale jak žít, když kniha osudu byla přepsána a o něm
se už v ní dál nepíše?
Jako každý člen naší organizace mám právo kdykoliv do knihy osudu nahlédnout.
Stačí si jen pomyslet... a je tu. Listuji. Kde to jen... á tady. 15:36 smrt
a přechod do poslední soudní síně k vahám spravedlnosti. Po zařazení do
správného posmrtného oddělení započít přípravu k recyklaci. Další inkarnace
bude přidělena na základě spáchaných hříchů a případném dobrém chování
při očistci... a tak dále a tak dále... zkrátka osud je jednou napsaný, zlatý
na modrým, tak to nejde změnit. Proč jen ten vůl posílal tu žádost. Protože
je mladý a vůbec neví, že každá myšlenka, každé přání je slyšeno a hodnoceno
a někdy, a to velmi zřídka, i vyslyšeno. Takže já už musím jít, protože
ze zatáčky se právě řítí autobus. Chudák ho ještě nevidí, protože myslí
na tu svojí princeznu. Řidič by ho byl zaregistroval, jenže lidi z úřadu
mu zastírají zrak. Jiní se připravují chránit ty, co dnes zemřít nemají.
Škoda, že to nemůžete vidět, ten pohled stojí za to. Andělé strážníci rozevírají
křídla kolem těch co mají být ušetřeni, zatímco jiní odhalují citlivá místa
těch, co mají umřít. Jeden z nich mi dává signál, že se mám připravit.
Na důkaz mé připravenosti jim v pozdravení zablýskám kosou
Otáčím hlavu ke šťastnému páru. Za ní se už připravuje jeden z ochránců,
aby ji vyrazil z ruky tašku, ona se pro ní sehne, on udělá pět kroků navíc...
a prásk! Ona živá, z něho placka. Ti hoši od osudu to mají sakra dobře
vymyšlený. Ale oni chtějí být spolu... V hlavě se mi rodí nápad. Nesmím dopustit,
aby byli rozděleni, když se konečně našli. Hbitě se vymršťuji jejich směrem...
Anděl se připravuje vyrazit jí tašku z ruky. Já však chytám jeho paži.
Zabraňuji mu v jeho úkolu. Vrhá na mě zoufalý pohled. Zornice jeho modrých
očí se ve smrtelném překvapení rozšiřují a já tak mohu vidět svou tvař
jako odraz v té modři. Pohledem se mi snaží ptát, co dělám. Snaží se mě
přesvědčit, abych toho nechal. Já jen kroutím hlavou na znamení, že s tím
už nic neudělá. No a pak se to seběhlo v celku rychle. Na poslední chvíli
andělé odkryli řidiči oči a ten začal troubit. Mladý pár to polekalo a
strnule a v šoku zůstali stát jako přikování. Brzdy skřípějí, když autobus
drtí dvojí sadu křehkých kostí. Ve svitu slunce blýskne se má kosa. Poprvé.
Podruhé. A navěky budou spolu.
Vidím, jak se sbíhají andělé, vrhají na mě zlostné pohledy a někteří z
nich narychlo přepisují knihu osudu. A já jsem šťastný, protože jsem dnes
splnil plán na 110 procent. Myslíte, že dostanu přidáno?
|
|
|
|
|
|
|
|
V dubovém Háji