Chlad vystupoval ze země a objímal vše, co na ní stálo. A slzy z korun padající se ještě v letu měnily ve střípky ledu. Brzy to vypadalo, jako by někdo posypal půdu ledovou tříští. Z dálky byl slyšet nářek, ale nikdo neplakal. Ve vzduchu byla cítit úzkost.

Větve se začaly měnit. Nejprve je pokryla vrstva ledu. Jako glazura na keramice. Blyštěla se, jako by odrážela sluneční paprsky. Jenže slunce nesvítilo. Dávno nesvítilo. Bylo skryto vrstvou prachu a dýmu. Popela a páry.

Přestaly plakat. Zamrzlo jim srdce a opustil je žal. Pokryly se pevným krunýřem. Neplakaly. I země ztuhla. A v dálce byl slyšet pláč. Ale nikdo nenaříkal.

Zvedl se vítr. Větve byly nehybné. Jako by bylo bezvětří. Ale on foukal vítr. A chtěl, aby se zase stromům vrátil život. Aby se do jejich korun vrátil pohyb. Chtěl zase vidět, jak mu radostně mávají na pozdrav. Začal foukat mnohem silněji.

Větve prokřehlé chladem nemohly čelit nárazům větru. Střepy se začaly sypat z výšky a se smutným zaskřípěním se drtily o zem. Tak jako naděje v mysli se bortily stromy. Rozpadaly se na kusy. A bylo slyšet sténání, ale nikdo nedýchal.

Rozprášené kusy ležely všude kolem na ledové pláni. Větru došlo co udělal a velmi toho litoval. Jenže už nebylo, co by udělal, a tak to radši vzdal. Odletěl na západ. A bylo slyšet vzlykání, jenže nikdo nevzlykal.

A vody v oceánech zamrzly. A řeky se staly jen kusem ledu. Zvěř ulehla ke spánku. K věčnému. Rostliny zhynuly, stejně jako stromy v ese. Vítr zůstal sám. Na celém světě sám. A od té doby létá, nadzvedá led a trosky a hledá. Občas vylétne vysoko a jindy se raději drží při zemi. A na celé planetě hledá... Jenže nemůže najít. Pak si vzpomene, že již dlouho neviděl slunce a vylétne nad hustou vrstvu mračen, prachu a popelu. Pozdraví slunce.

Drží si naději, že jednou mračna sednou a na zem se opět vrátí to, co tu bylo...

Je sám.

Je slyšet pláč.

Pláče vítr.