|
 |
 |
 |
 |
|
Útěk |
|
|
|
Dubový Háj -
Háj balad a povídek
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Slunce stanulo nejvýše, jak ten den mohlo. Nemělo moc síly, protože byla právě zima a krajinu halil sníh a chlad. Široširé pláně. Nikde ani strom, ani keř. Pohled v dál skýtal zas jen zemi pokrytou sněhem, který poklidně odpočíval. A nebe bylo čisté. Ani na severu, ani na jihu, západě nebo východě nebylo oblaku, který by svou lehkostí narušil čistotu oblohy. A tak se modré z nebe snoubilo se zlatým ze slunce a jejich dítětem byla krása klenby, co spočívala nad hlavami. Běloba sněhu násobila tu krásu a oči zůstávaly jen v němém úžasu.
Krajinou běží bílý kůň. Vznešený a hrdý. Má silné a hbité tělo a ladné pohyby. On neběží, on letí. Bílá hříva i ohon se vlní v proudu vzduchu vzniklým rychlým během. Není osedlaný, ale na jeho hřbetě sedí dívka. Má zlaté vlasy, spletené do dlouhého copu vlajícího za ní. A oči stejné, jako obloha. Oděna je v bílém. Volný šat za ní tvoří bílý prapor pohybující se ve větru. Rukama se lehce přidržuje hřívy. Kůň sám ví, kam jet a vypadá to, že ji na svém hřbetu nese zcela dobrovolně. Sníh pod kopyty se zdvihá v oblak, jenž se v záři slunce třpytí jako nejjemnější diamanty. A když se pak vrací zpět k zemi, jak dopadají jedna vločka na druhou, zvoní. Krásně zvoní, ale málokteré ucho je schopno to zvonění zaslechnout.
Kam běží? Kam vede jejich cesta? Nikdo neví. A asi ani ta dívka netuší, kam ji vezou běhy jejího čtyřnohého přítele. Však v tváři má vepsaný úsměv. Je šťastná a cítí se bezpečně. Myslí jí probíhají vzpomínky. Některé jsou krásné, jiné trpké. Ale všechny jsou vzácné. To si uvědomuje. Každý okamžik, který v životě prožila, každý jí obohatil. Buď přímo, anebo jen zvýšil štěstí z radosti tím, že ukázal neštěstí z bolesti. A teď je tady. Na hřbetě toho nejlepšího koně světa a téměř se rozplývá blahem.
Oddává se vůni ledu, nechává vzduch proudit kolem jejích rukou, slunce zářit do jejích očí a naslouchá dusotu koňských kopyt. Čtyři páry koňských nohou, rychle upalujících sněhem... Čtyři?! Se zjištěním, že není sama, otočila hlavu. A zřela koně černého jako noc. Černá kopyta, černá srst i hříva. Tělo silné a mocné. Byl osedlán, černé otěže a černé sedlo. A v sedle muž. Oděn v černém. Jen stříbrná spona spojovala černý plášť tvořící závoj tmy ještě daleko za ním. Měl snědou pleť a černé oči, ve kterých nebyla vidět zornice. Tak byly tmavé. Havraní vlasy měl k hlavě připoutané stříbrnou čelenkou, na níž byl zasazen diamant. Poté mu vlasy padaly k ramenům a nakonec přeběhly na záda, kde je sepjal stříbrný kroužek, do kterého byly vpleteny.
Nechtěla, aby jí dostihl... Vypadal tak temně a z očí mu prýštila zloba. Bála se, co by s ní bylo, kdyby ho nechala, aby jí dohnal. Sklonila se ke svému koni a do ucha mu tiše pošeptala: „Jeď, sic muž v černém na černém oři nás nesmí dojet!" A bělák v sobě našel sílu a tryskem vyrazil vpřed. Však i ten druhý se naklonil a řekl: „Teď, nebo nikdy, můj oddaný služebníku... nesmí nám uniknout!" A vraník zaržal a vystřelil jako šíp.
Dlouho se koně hnali pustinou. Ani jeden z nich však nebyl rychlejší. Dusot jejich kopyt zněl do dáli. A snaha dívky uniknout byla stejně mocná, jako snaha muže ji dostihnout. Opět sehnula hlavu, přivinula se k šíji běžícího koně a zašeptala: „Prosím..." A v hlase jí zazněla naléhavost a strach. Bělák se donutil k nejvyššímu výkonu. A ten černý už mu nemohl stačit. Vzdálenost mezi nimi rostla. Černý jezdec s naléhavým hlasem řekl svému oři: „Zazpívej píseň, která rozkazuje každému z vašeho druhu zastavit!" A vraník začal ržát. Však nebyl to obyčejný koňský hlas. I ucho člověka tam mohlo zaslechnout onu zvláštní kombinaci prosby, upřímného přání a pevného příkazu. A uši bílého se otočily směrem k té písní. A zpomalil.
„Co to děláš?" naříkala dívka, „nesmíš to dovolit!" Ale její přítel nedbal jejích nářků zvolnil krok a pak úplně zastavil. Naposledy ho pobídla. Nic. Cítila se zrazena. Nechápala nic. Pohlédla na blížící se oblak sněhu, který povstával od kopyt druhého koně. Smířila se. Přijala to. Slezla z koně a němě zůstala stát. Jezdec zastavil koně nedaleko od dní a seskočil do sněhu. Vytasil meč, který mu do té doby visel u pasu a rychlými kroky přišel až k ní. Hleděla do jeho očí a on hleděl do jejích. Pak pozdvihl meč...
Připravena přijmout svůj osud zavřela oči a čekal. Meč zasvištěl. Slyšela to. Také slyšela, jak se boří do sněhu. Otevřela oči. Meč byl zapíchnut do sněhu a jeho majitel klečel před ní, hlavu skloněnou k zemi a obě ruce na rukojeti. Čekala. Zvedl hlavu a pravil: „Nejváženější Paní, sama se proháníte nebezpečnou krajinou! Krajinou plnou zloby a záludných zbojníků a vrahů! Já Vás přijel varovat. Pokud přijmete mé pozvání, poskytnu Vám útočiště ve svém hradu." S bolestí v hlase odpověděla: „A pokud ho nepřijmu?" „Stejně Vás odvedu, protože pak budu vědět, že Vaše mysl je chorá! A to ospravedlní můj čin!" Vrhl na ní pohled plný odhodlání a u jeho pasu se zaleskly okovy. Stříbrné okovy. Pevné okovy.
Za chvíli byli oba zpět v sedle. Nasadil jejímu koni oprátku a za tu ho vedl do své říše. Už byla tma, když projížděli branami hlavního města velkého království. Světla pochodní a luceren jí dovolovala zřít smutek a skleslou náladu, která panovala všude. Obyvatelé, kteří ještě byli venku, stejně jako jejich pán šaceni v černém. Ale ti co jí spatřili, hned pookřáli, jako by jim vracela naději. Sledovala, jak si šuškají a na jejich smutných tvářích se objevuje něco jako úsměv.
Dorazili k hradu. Na jeho ochozech visely černé prapory. To už nevydržela: „Proč to všechno, Pane?" Beze slov projel branou slezl z koně a vybídl jí, aby učinila to samé. Poté jí vedl do hradu. „Kdysi tu byla radost a štěstí. Lidé byli veselí a všude byl dostatek. Já a moje královna jsme vládli spravedlivě. Cítil jsem k ní velkou lásku a to mě motivovalo... Ale pak jednoho dne jsem se probudil a ona nebyla vedle mě v naší loži. Zprvu jsem myslel, že se šla projít po ochozu, nebo něco posnídat. Dlouho se však nevracela a já počal cítit neklid. Pak mi služebná oznámila, že královnin kůň není ve stáji... O něco později mi jiný služebný řekl, že se svítáním odjela. Neřekla nic. Nic nevysvětlila. Odjela. A mě tu nechala.
Myslel jsem, že naše láska byla vzájemná, ale copak by mě opustila, kdyby mě milovala? A s jejím odchodem odešlo i štěstí z našeho kraje. Lid jí miloval a její ztráta je zasáhla. A jejich král? Propadl žalu a nebyl schopen dál spravedlivě vládnout. Nechal vyvěsit černé prapory a zahalil město do smutku. Jako kdyby zemřela... Já to stále nechápu! Měla vše, co jen může žena potřebovat..."
„Třeba neměla vše, králi. Možná jste ji jen svou láskou dusil." Tázavě na ni pohlédl a ona pokračovala: „Já Vám rozumím, tak moc jste ji miloval a opatroval. Jako ten nejkřehčí klenot světa. Byla Vám dobrou společnicí, když jste byl doma. Smála se. Ale co když jste odjel vstříc dobrodružství. Zatímco jste se svou družinou byli na výzvědách, na lovu, zatímco jste dlouhé týdny dobýval v boji proti barbarům ze severu svobodu pro své lidi, ona seděla doma a cítila se spoutaná. Uvězněná... neschopná a neužitečná. A tak se třeba mohlo stát, že ačkoliv Vás nadevše miluje, a já plně věřím, že ano, tak chtěla poznat něco jiného. Chtěla se rozjet vstříc nebezpečí, vstříc té svobodě, kterou má každý podaný. Chtěla vědět, jaké to je, když si člověk musí shánět obživu a hledat místo na nocleh. Chtěla cítit vítr hladící její tvář a slyšet vodopád vzdálené řeky. A přitom věděla, že byste byl proti. A tak se jednoho dne rozhodla, že vyjde bez Vašeho svolení."
Dlouze si jí prohlížel. Naslouchal jejím slovům. Měla pravdu. Spoutával jí. Ve snaze udělat pro ní to nejlepší jí uvrhl do vězení. Až jí nakonec ztratil. Poklekl před ní a plakal. Slzy dopadaly na dlažbu... „Vrátí se? Vrátí se ještě někdy?" „Nevím, králi, třeba se bojí, že svým odchodem ve Vašem srdci zažehla hněv. Má obavy, že nebudete mít pochopení pro její bláznivý čin. Bojí se, že až jí dostihnete, za to co udělala, jí necháte setnout hlavu." Plakal dál. Schoulil se na zem, čelo opřel o dlaždici. Při tom říkal se žalem v hlase: „Copak neví, že má láska k ní je větší nežli všechen hněv světe. Copak neví, že jí vždy odpustím?" Klekla si k němu: „A třeba nežádá odpuštění, ale pochopení." Zdvihl hlavu a zahleděl se jí do očí. A viděl v nich moudrost. A pak to pochopil. Pochopil, co se mu celou dobu snaží říct. A ona v hloubi srdce ucítila, že to chápe. A zatímco tam tak klečeli na zemi, položila mu ruku na tvář. „Tak pak ji nechte poznat, co se rozhodla poznat. A nebuďte ve smutku. Chovejte ji v srdci a vězte, že dělá to, co vždy chtěla. Je svobodná a volná. A jednou třeba zatouží po domově. Zatouží po tom, koho nikdy nepřestala milovat a vrátí se k Vám. Protože vy jste ten, koho miluje."
Král vstal a ji zvedl také. Pokýval hlavou, a pak jí políbil na čelo. Uklonil se jí a odešel. Vydala se ke svému koni. S lehkostí větru se na něj vyhoupla a pobídla ho k cvalu. A když branou města na svém věrném oři vyjížděla do nitra noci, v mysli se obrátila k opuštěnému muži, co stál na balkóně svého hradu a hleděl do nekonečna hvězd. „Já se k Vám vrátím, můj Pane..."
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
V dubovém Háji 
