Temně sípá, to jak chcípá
zlostně syčí, sebe ničí
rudé oči, na roh močí
děsný zpěv, jenom hněv.

Ač se mu příčí, jinou zničí
rozerve jí srdce, utrhá jí ruce
pláče pro ní, slzy roní
z hněvu žal, kdo ho zval?

Příště zas, pozná krás
vezme jí, kolejí
v tunelu pak, přejede vlak
on zas pláče, světem skáče.

A pak zas dál, by se smál
potkal jí, potají
přišel ze zadu, spolkla návnadu
touha hoří, vaz se boří.

Zase sám, o dům dál
stará je, o co jde?
skopne hlavu, na podlahu
do louže krve, jako prve.

Krutý vrah, dostal strach
tak našel si další, o trochu starší
střeva visí, slaví krysy
krve louže, to to klouže.

Mladičká holka na ulici, chytla zas jeho na udici
tělem svůdným svým, sejmula na chvílí z něho stín
bylo jí šestnáct, možná víc, a neváhala se rychle svlíct
a jeho vášní lapila, a temnotu uvnitř zabila

S ní poznal ráj, anděli hraj!
začal žít, přestal hnít
snil svůj sen, každý den
miloval, sliboval.

Poznal kraj, zase hraj
co ztratil to našel, na svůj hrob si zašel
teď je s ní, on to ví
jeho duše, nezní hluše.

Vnitřní svět, jako květ
bydlí v něm, spokojen
ona též, staví věž
tam chtěj žít, jen tak být.

Mnoho dní, k poledni
žije tam, není sám
ale pak, divný mrak
co to ničí? Padla chtíči.

Tak šla pryč, hledat chtíč
zbořila věž, zabila zvěř
jiné náručí, vášeň jí zaručí
jenom zavzdychá, když štěstí polyká.

On a hněv, krutý řev
svět se boří, nůž se noří
do těla lidí, ani se nezastydí
za své činy plné viny.

Našel jí, jak s iným jí
poznal co v ní se skrývá, hniloba, tak to bývá
krční tepny, proud krve teplý
z jejich krku řine se, co jen jim to přinese?

Krk podřízl jí směle, tvářila se nevesele
a jejímu milenci zařídil přání na věnci
ztratil ráj, ďáble hraj
je zas sám, k obavám.

Holčička, má modrá očička
tělíčko malé, nože nepoznalé
a za ty chviličky, dvě malinké holčičky
jedna nemá tělíčko, druhá... kam odešla jsi hlavičko?

Nenávidí, závidí
zlobí se, bojí se
city schraňuje, druhé zraňuje
kvetou růže, zabít může.

Zralá žena, zavržena
vidí jí, loví jí
chce jí mít, si užít
a tak jako prve, skončí v louži krve.

Nebrání se, podvolí se
neopustí, nedopustí
mrtvá leží, o to běží
rozkoš skýtá, skoro svítá.

Zase zmizela! Prostě setlela.
v očích sliz, v ústech hnis
už nemůže být milou pro muže
jí se bál, hledá dál.

Hledá, nemá
žal se zračí, nic nestačí
pak jí našel, za ní zašel
s nožem, chtěl zůstat nepřemožen...

Bodl jí do těla, usmát se uměla
však k zemi nepadla, za krk ho popadla
a jen dva ostré zuby trčely jí z huby
do krku se noří a stěny tepen boří.

Jen stěží vše chápe, nad tím vším tápe
a jak svou krev ztrácí, všechno se mu vrací
vidí minulost, svou touhu a svou zlost
a ví že smrtí, svou vinu nerozdrtí.

Pak pouští ho k zemi, je tak strašně bledý
a z jejích úst krev kape, za chvíli on zkape
pohled plný nenávisti, závisti
že ona bude žít, a on bude hnít.

Pohled shora, peklo volá...