Ne! Zvoní opět. Kolik vody proteklo řekou? Kolik tisíc kilometrů prolétlo Slunce vesmírem? Kolik jen zrnek písku ve fiktivních přesýpacích hodinách našich životů prošlo skrze úžinu přítomného okamžiku? Kdo ví? Nyní telefon zase zvoní. Dokonce se zdá, že mnohem naléhavěji a intenzivněji. Ale to bude jen zdání, jen klam mysli. Vždyť telefony přeci zvoní pokaždé stejným neměnným způsobem. Jen touha volajícího, aby byl zvednut, je mnohem větší, než předtím. Ale nikdo se nestará o přání a pocity někde v neznámu, na druhém konci linky. K čemu taky... Čas běží, písek se sype, voda plyne, vzduch proudí a telefon zvoní. A najednou se zase ticho vrátí do místnosti. Vzduch je strnulý a zatuchlý. Nikdo telefon opět nezvedl.

Telefon leží na masivním dubovém stole se zeleným semišem na povrchu. Statný vzorně upravený stůl s šuplíky a zelenou lampičkou. Ani smítko prachu nespočívá na psací ploše. Jen telefon a lampička. Nic víc.

Znova zvoní! S příměsí zoufalství se žalostně dožaduje pozornosti. Kdyby telefony mohly mluvit, tenhle by se slzami naléhal: „Prosím tě, zvedni mě... prosím tě moc!" Jenže telefony mluvit nemohou a tak jen několikrát zazvoní a pak je zas ticho. Stůl s telefonem stojí hned pod oknem vedle skříně ze stejného dubového dřeva. Vedle dubové pootevřené skříně v níž na luxusních ramíncích visí pánské obleky a košile. Jedno ramínko je prázdné. Že by jeden oblek chyběl? Možná ne, možná je tak prázdné vždycky.

Mír v pokoji je zase rušen. Telefon. Zase. Tentokrát ale rezignovaný a odevzdaný zvuk smířený s tím, že ho stejně nikdo nezvedne. Jako by jen zkoušel zvonit, ale už ani neočekával, že bude vyslyšen, nebo dokonce uchopen. Vlastně by možná ten někdo na druhé straně byl i natolik překvapený, že by stejně nebyl schopen slova. Ale nemusí se bát, telefon jen smutně pláče nocí. Pár dalších minut. Utichá. Tma teď sídlí v místnosti jako krutá saň. okno nad stolem je zavřené, ale temnota si přesto dokáže najít svou cestu. Červený koberec na podlaze postrádá svou barvu. Je pečlivě vyčištěný.

Slunce vychází. Probouzí se k životu. Paprsky světla zvolna prozkoumávají místnost. Svým dotykem vyhání temnotu. Vymaňují svět z područí noci. Pohladí stůl, telefon, lampu, skříň i koberec. Zvolna se plíží kolem křesla s červeným čalouněním. Chtěly by asi nakouknout i pod křeslo, ale vypadá to, jak by se bály. Nebo je víc zaujal noční stolek a postel...

Telefon se hlásí o slovo. Nejspíš ze setrvačnosti. Jiný důvod není. Nikdo už nepočítá s tím, že ho někdo zvedne. Za oknem se mihotají větve stromů, ptáci vítají nový den. Každým okamžikem je světla o trochu víc. Paprsky za doprovodu elegie telefonu dopadají na usychající, však stále vlhkou hnědočervenou skvrnu. Stoupají výš po boku postele a najednou Slunce zjišťuje, že hladí ruku. Lidskou ruku. Bledou nehybnou lidskou ruku. Paprsky dopadnou i do nehybné tváře. Už ozařují celé tělo. Mladík leží na posteli oděn v pěkném obleku a v levé ruce svírá nůž. Pravá ruka má v zápěstí hluboký řez a prsty jsou zkrvavené uschlou krví. Nehýbe se. Kdysi se smál, kdysi byl plný života. Ale teď se nehýbe. Jen leží...

Telefon zvoní. Utichá. Navždy.