|
 |
 |
 |
 |
|
Citát |
„Přesvědčení lidí závisí vždy na jejich hmotné existenci. Proto si lidského přesvědčení příliš nevážím a nikterak si ho necením."
Jaroslav Hašek |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
|
|
|
Světem nejvnitřnějším |
|
|
|
Dubový Háj -
Háj balad a povídek
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Pokojem se šířila vůně vonné tyčinky. Spojovala se s temnotou a se vzduchem, který zvolna proudil malou mezerou v pootevřeném okně, a dohromady navozovali mystickou atmosféru, která byla jedinečná pro tu napínavou a asi i nebezpečnou cestu, kterou se dnes pokusí vykonat. Jediné, co ještě bojovalo s tmou, byla skomírající svíčka na poličce. Poblikávala zpoza knihy a vrhala její stín přímo do tváře dvou lidí. Seděli v tureckém sedu na béžovém koberci, který hladí bosou nohu, když po něm jdete. On měl ruce mírně zdvihnuté, s dlaněmi otočenými nahoru, ona měla své dlaně položené na jeho. Tváře měli přivrácené jeden k druhému, ale nehleděli si do očí. Jejich oči halila opona víček. Skrze dotek dlaní si uvědomovali jeden druhého. Ruce se mírně zdvihaly s nádechem a pak zvolna klesaly s každým výdechem. Cítili, jak pod pokožkou proudí krev. Vnímali tep srdce. Jejich energie se mísily.
Rty se jim rytmicky pohybovaly. Jako by se snažily odříkávat nějakou pravidelnou litanii, ale zvuk byl zachycen a pohlcen ještě dříve, než stačil opustit prostor jejich těl. A tak seděli v naprosté tichosti a téměř bez pohybu. Dlouhé hodiny.
V onen okamžik se závěs na okně zakomíhal a leštěné krystaly zavěšené spirálovitě vedle sebe na okně zazvonily. Právě tehdy oba zároveň otevřeli své oči. Právě tehdy se bez domluvy rozhodli, kdo z nich dnes podnikne cestu. Dnešní noc to bude ona.
Hleděla do středu jeho oka, do temnotou rozšířené zornice a zpozorovala v ní světlo, které jako by se šířilo ven. S každým výdechem bylo silnější a za několik minut už ji zcela obklopovalo. Světlo jeho vnitřního světa jí zcela obstoupilo. A ona věděla, že ji přijal. Vpustil ji do své mysli. Otevřel jí bránu do vnitřního prostoru sebe samotného. Do světa svých představ.
Brzy přestalo být světlo tak oslnivé a v okolí se začala objevovat krajina. Zatím v mlze, ale věděla, že nebude trvat dlouho a celá její mysl se přesune sem. A skutečně, za několik málo chvil mlha ustoupila a ona se octla v ráji. Nad hlavou měla jasnou oblohu se sluncem. Po ní běžely mraky, nikoliv však temné a těžké, ale bílé svou lehkostí. Nabývaly různých tvarů. Stačila trocha fantazie.
Stála teď na kopci. Shlížela dolů do údolí, nad kterým se rozevřela duha. Duha! Byla tam, i když nepršelo. A blyštěla se nejjasnějšími barvami. Uchvácena krásou čistých barev, rozeběhla se dolů. Probíhala porostem rozkvetlých květů a vonící trávy. Kolem ní se poklidně pásli koně. Někteří černí, jiní bílí nebo hnědí. A všichni vznešení. A někteří měli roh a jiní křídla.
Doběhla až k lesu. Mohutné duby stavěly na odiv své kmeny a jejich zlatozelené listí poskytovalo příjemný stín. Však nejen duby rostly v tom lese. Mohla tu najít břízy, buky, ale i smrky a borovice, na kterých rostlo jmelí. V podrostu borůvčí i maliníky. Vznešený náprstník i zlomocný rulík se žlutými kvítky a černými bobulemi.
Chvíli šla jen tak po okraji lesa, až došla k potoku. Voda se třpytila ve světle slunce a lesklé kamínky na dně jen potrhovaly lesk.Vydala se proti proudu potoka, jenž obtékal kopec a mizel někde v dáli. Za několik chvil došla až ke stříbrnému vodopádu. Stála před mohutným skalním útesem. Z vrcholku padal vodopád. Pod ním se dlouhodobým účinkem mocné síly vody vyhloubila tůňka. Hladina se vlnila, ale u okrajů byla již klidná jako zrcadlo, takže se na sebe mohla usmát, když se sehnula, aby se osvěžila chutnou vodou. Jediný lok ji naplnil blahem. Smála se a rozeběhla se lesem. Proběhla kolem zlatého draka, který na pozdrav roztáhl křídla a z jeho krku vystoupil zlatý vodotrysk, který zaplnil okolí zlatými vločkami. Ty se pak usazovaly na listech, keřích i vlasech. Smála se a tančila lesem. Až vyběhla ven... Stála na cestě, která po několika metrech přecházela z lesní cestičky v betonovou silnici. Nad ní jako obrovské monstrum visela velká cedule nesoucí nápis „K lidem" a opatřena bílou šipkou ukazující vpřed. Několik metrů za cedulí byla ohromná brána zamčená těžkým mohutným řetězem opatřeným těžkým visacím zámkem. Po obou stranách pokračoval vysoký plot chráněný ostnatým drátem, jehož hroty ocelově zářily, jakoby čekaly na lidskou kůži, do které by se mohli s chutí zakousnout. Na chvíli strnula, jak pozorovala ten výjev děsu. Nečekaná hrůza v krajině snů... Po nejasně dlouhé době váhání se vydala směrem k bráně. Za ní viděla lidi. Různé lidi. Hodné lidi, zlé lidi, mladé lidi, staré lidi, hezké lidi, ošklivé lidi... prostě lidi. A mezi nimi i holčička s panenkou. Ta ji zaujala ze všech lidí nejvíc. Zářil z ní čistý duch a dobré srdce. Holčička si brzy všimla, že ji někdo pozoruje. Usmála se a přišla až k plotu a stoupla si naproti ní. Měla hnědé kudrnaté vlásky, smaragdově zelené oči a na ústech milý úsměv. Jako andílek. Panenku v ruce zřejmě hodně milovala. Usmály se obě a pak holčička chtěla prostrčit skrze plot ruku. Jenže v momentě, kdy se jemná dívenky ruka dotkla kovového výpletu plotu, přeskočila jiskra a holčička vyjekla bolestí. Ve vzduchu byl cítit pach spálené kůže. Chvíli se svíjela v křečích. Pak se jí podařilo pustit se. Po tváři jí stékaly slzy, když utíkala pryč. A lidi tam venku se jen zle dívali, a pak pohrdavě odcházeli pryč.
Nechápala. Nechápala nic z toho, co se tu právě stalo. Vrátila se zpět do lesa, kde hledala bezpečí. A jeho lesk jí brzy zbavil vzpomínky na bránu, plot a holčičku s panenkou. Octla se teď mezi miliony motýlu. S lehkostí vánku poletovaly všude kolem ní. Rozpřáhla ruce a nechala motýly, aby na ni sedali. Harmonie barev byla vskutku nádherná, doprovázena šumem motýlích křídel.
Spatřila stín. Postavu, co se skrývá mezi stromy a pozoruje celé dění, ale neodvažuje se přiblížit. Jakoby se něčeho bála. Málem by zapomněla, kde vlastně je! Tohle musí být on, stvořitel tohoto světa. Rozběhla se za ním.
Sotva však zjistil, že se vydala jeho směrem, začal prchat. Kulhavým krokem chvatně utíkal pryč. „Počkej!" volala za ním, ale on nereagoval. Ona byla však zdravá a brzy dohonila jeho kulhavý krok. Zastavili se. „Tak jsem tady!" smála se, „přece mi nechceš prchnout!" Jen stál, stále odvrácen zády, hlavu skloněnou do země. Skrze zuby procedil něco jako: „Vítej v pekle!" Nebrala ho vážně. Musel žertovat. Vždyť to, kde se nacházeli nemohl brát jako peklo. Znala ho a věděla, že takhle si vždy představoval svět. Zhoupla se v kolenou, přiběhla k němu, položila mu ruku na rameno a pak ho oběhla...
...a pak zděšeně ustoupila tři kroky zpět. Se strnulým výrazem pozorovala jeho zjev. Vypadal tak staře. Pocuchané vlasy prošedlé a stejně tak vousy. Ve tváři mnoho jizev. Stejně jako všude po těle. Některé po tržných ranách, jiné po bodnutí nebo po spáleninách. Celý byl poset jizvami. Co víc, měl na sobě i čerstvé rány, ze kterých se řinula krev. Vypadal velmi slabý, starý a zbídačelý.
Po několikasekundovém šoku se vzpamatovala. Uvědomila si, že je to jen obraz... ale není to vlastně o to horší? Váhavě přišla až k němu a vzala ho za ruku. Při tom zpozorovala dlaň a na ní vypálený vzorek, který už před chvílí někde viděla... jen si nemohla vybavit kde. Pak si vzpomněla, náhle měla před očima ten výjev. Už věděla, kde ten vzorek viděla. Plot! Měl na dlaních vypálený plot. Sice se vzorek několikanásobně překrýval, ale stále ještě šlo zřetelně rozlišit místa, kde se dráty setkávaly. Ale jak k tomu přišel? Zpozoroval její úvahy a řekl: „Dlouho jsem se pokoušel přelézt... nakonec jsem už nesnesl muka a bolest, tak jsem to vzdal." Odvrátil se, sehnul se pro hůl, kterou našel u svých nohou a za pomoci toho kusu dřeva se belhal pryč. „Kdo... kdo tam postavil ten plot?" Zastavil se, chvíli stál. Pak vydechl, otočil se a řekl: „Já. Kdysi jsem ho postavil sám. A postavil jsem dobrou zábranu... bohužel." „Ale co... Na co bys chtěl uniknout pryč z tohoto nádherného světa?" „Nádherného pro hosty, ale vězením pro stálé obyvatele...," bolestně semkl víčka, „muka!" Pod zavřenými víčky se mu objevily slzy. Nechápavě se na něj podívala: „Nerozumím!" „Přišla jsi a zase odejdeš. Nebudeš zde, až na tento svět padne soumrak. Nebudeš, až se stíny změní a na mě padne samota. Až trny bolesti zase semknou mé tělo a já budu ze všeho nejvíc toužit po někom, kdo by mi pomohl je zpřetrhat... Můj svět je věru krásný pro ty, kdo v něm nejsou doma. Však pro mě je utrpením!"
Chvíli mlčky šli. Stále nemohla pochopit, co by na tom světě mohlo být zlého. Zastavil se. V jeho obličeji zpozorovala zděšený výraz. Byl to bolestivý výraz. Pak se zem zachvěla. „Bože ne! Znovu už ne..." vydechl. Chvíli po tom se země vyrostla podivná rostlina. Neměla listy, jen dřevnatý stonek porostlý obrovskými trny. A ten stonek hbitě ovinul jeho nohu. Trny se zanořily do masa. Krev zaplavila stehno i lýtko. Bolestivě sípal ve snaze vyprostit se ze sevření. Ale boj byl marný. Za několik málo chvil už celý ovinut byl rostlinou. Hrůzostrašná podívaná. Pak se ozvalo loupnutí a šplouchavé mlasknutí. To když se stonek zanořil kolem hrudní kosti pod žebra a s prasknutím je od sebe odtrhl. Už ani nemohl vzdychat, když se mu rozevíral hrudník. Krev kapala...
V křečích sebou zmítal. Ona se nezmohla na nic. Pak se krajinou rozlehl škodolibý a krutý smích. Rostlina uvolnila trny a velkou ranou s ním praštila o zem. Bylo slyšet lámání kostí. Zlověstný stonek pak zmizel odkud přišel a lesu zase vládl mír. Ležel na zemi s otevřenou hrudí. A vevnitř tepalo srdce. Rychle jako o závod. Překonala hnus a pohlédla tam. Kolem srdce byl ovinut ostnatý drát. Jako had a s každým úderem způsoboval velikou bolest. Zvolna začala chápat, proč mluvil o utrpení...
„Není způsob jak se odtud dostat? Musí být cesta pryč!" zvolala naléhavě. Zdvihl ze země zkrvavenou hlavu. Mluvil těžce, jak jen to umožňovala rozervaná hruď: „Můžeš odejít kdykoliv si to budeš přát." „Ale já nemyslela cestu pro mě..." Zesláblou třesoucí se rukou ukázal do dálky. Když se tam podívala, viděla, že se krajina i prostor úplně změnili. Po několika metrech končil les mohutnou průrvou, přes kterou vedl chatrný provazový most. Velmi dlouhý most...
Došla až ke kraji průrvy a při pohledu dolů se jí jala závrať. Ta propast neměla dno! Alespoň ho neviděla. Most se občas zazmítal v poryvech prudkého větru vycházejícího zezdola. Smutně se vrátila. „Dokážeš to! Dokážeš přejít tu průrvu!" „Ne. Nedokážu." Znělo to klidně a smířeně. Pokračoval: „Ten most mi není poslední překážkou. Už jsem byl až na druhé straně... Pět hodin jsem v té šílené výšce postupoval krůček po krůčku. A pak jsem zjistil, že dál to nejde. Za ním bych musel sestoupit do temnoty. Jeskyně, kam světlo nikdy nenalezlo cestu. Plná hlasů a nářků. Musel bych projít nejen temnotou, která je vně, ale i tou, která je vevnitř. Stínem, který leží uvnitř mě. Ztratil jsem naději...
Nechtělo se mi vracet a tak jsem skočil do průrvy. Letěl jsem dlouho. Dopadl jsem do vody. Byla tvrdá jak beton, zlomil jsem si snad všechny kosti, ale přežil jsem... bohužel. Ještě jsem se nějakou chvíli topil a pak mě voda vyplavila na břeh. Rok jsem měl bolesti tak ukrutné, že jsem nic jiného ani nevnímal." Přiklekla k němu, chytla ho za ruku a prosila: „Zkus to, zvládneš to!" V očích jí vyvstaly slzy. Usmál se a řekl: „Z rozervanou hrudí se nedá bojovat..." Pak zavřel oči a odvrátil hlavu. Tiše pravil: „Udělej dva kroky vzad, otoč se a na zemi najdeš způsob, jak mě vysvobodit... Udělal bych to sám, ale jsem zbabělec." Ačkoliv netušila, co by mohlo být tím vysvobozením, udělala jak řekl. A zůstala stát nad stříbrným koltem se šesti náboji. Nevěděla, kde se tam vzal, ale byl tam. „To nemůžu!" zajíkla se. „Musíš. Chceš-li mi pomoct, musíš!" Asi třicet minut bylo naprosté ticho. Těžké, husté ticho, které narušoval jen těžký sípot mladého muže, bojujícího s bolestí. Rozervaná hruď začala srůstat. Věděl, že to není na dlouho...
Dlouze si pohlédli do očí. Beze slov, a přesto rozuměli jeden druhém. Z výrazu bychom jí mohli odečíst zoufalství a strach. Jemu pak smíření a pevné rozhodnutí. Kývnul hlavou...
Lesem se rozlehl výstřel. Jedna kulka prošla hlavou. Druhá srdcem. Třetí to jistila... Jeho tělo se začalo měnit. Rychle sesychalo, maso odpadávalo a z několik okamžiků jen kostra zbyla. A i ta se za několik sekund změnila v prach. Prachu se chopil vítr, co se z ničeho nic zvedl...
Bez svého tvůrce nemohl vydržet ani okolní svět. Vypuklo zemětřesení a vše se začalo propadat někam do neznáma. Do nicoty. Stříbrná zbraň opustila zhrzenou, třesoucí se ruku. Dopadla na zem a zmizela.
A dívku stojící uprostřed mizícího ráje zaplavilo bílé světlo. Brzy si uvědomila, že stále sedí v místnosti. Vracela se zpět z jeho mysli. Jak jen se to, co se tam stalo, dotkne vnějšího světa. Bude teď muset znova budovat celý vnitřní svět. Snad se mu povede vybudovat podobný, ale tentokrát už bez té ohrady a bolesti... Otevřela oči. Neseděl naproti ní. Ležel na podlaze a z jeho těla tekla krev. Měl střelnou ránu v hlavě a v hrudi. A třetí, která to jistila...
|
|
|
|
|
|
|
|
V dubovém Háji 
